26 Cdo 2827/2005
Datum rozhodnutí: 05.04.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2827/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) V. J. a 2) Z. J., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 130/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2005, č. j. 12 Co 75/2005-180, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. července 2004, č. j. 24 C 130/2002-148, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaných k bytu č. 3, sestávajícímu z jednoho pokoje a kuchyňského koutu s příslušenstvím, I. kategorie, v 1. podlaží domu čp. 516, ul. Ř. 7, v P., k. ú. B. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že výpovědní lhůta činí tři měsíce a začne běžet prvním dnem měsíce následujícího po nabytí právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. května 2005, č. j. 12 Co 75/2005-180, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a listinných důkazů) vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je pronajímatelkou předmětného bytu, že žalovaní uzavřeli manželství dne 5. srpna 1995, že byt žalovaní získali výměnou za byt v P., Z. 1573/4, jehož nájemcem byl před uzavřením manželství žalovaný, že žalovaná byla před uzavřením manželství členkou bytového družstva a nájemkyní družstevního bytu v P., S. 118 (dále jen byt S. ), že dne 2. července 1998 uzavřela se svou matkou L. Ch. dohodu o převodu členských práv a povinností vztahující se k bytu S. a že na základě darovací smlouvy ze dne 4. listopadu 1998 uzavřené s otcem Z. Ch. se žalovaná stala vlastnicí rodinného domu nacházejícího se v P., U. 228/18 (dále jen dům U. ). Dále rovněž zjistily, že žalovaná s dcerou žalovaných J. bydlela v bytě S., žalovaný se zdržoval střídavě v bytě S. a v předmětném bytě, v němž od roku 1997 bydlela i jeho dcera A. Ch., že od září 1998 asi po dobu dvou až tří měsíců zde žila i žalovaná s dcerou J., že poté se vrátila zpět do bytu S., že manželství žalovaných však bylo i nadále funkční a nedošlo mezi nimi k odcizení, že žalovaní spolu nadále střídavě žili v předmětném bytě, v bytě S. a v domě U. a že v domě U. s nimi občas pobývala i A. Ch. Poté vzaly za zjištěno, že v září 2001 se první žalovaný trvale odstěhoval do domu U. a že v současné době bydlí v předmětném bytě A. Ch. se svým přítelem J. P. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že pokud žalovaní vedli společnou domácnost, byť by tak činili při odděleném bydlení, je pojmově vyloučeno, aby žalovaný vedl další společnou domácnost ve smyslu ust. § 115 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu dále jen obč. zák. ) se zletilou dcerou A. v bytě předmětném , jak to vyjádřil odvolací soud s odkazem na stanovisko ze dne 10. června 1982, Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 v sešitě č. 9 10 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 a sp. zn. 26 Cdo 1214/2003; proto odstěhováním se žalovaného do domu U. nemohlo právo nájmu, navíc v daném případě právo společného nájmu bytu žalovaných, přejít ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. na dceru žalovaného A. Ch. Dále rovněž dovodily, že za této situace jsou žalovaní jako společní nájemci předmětného bytu věcně pasivně legitimováni. Poté odvolací soud uzavřel, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je naplněn, neboť žalovaní mají vedle předmětného bytu ještě dům U., jehož vlastnicí je žalovaná a žalovaný jako její manžel má odvozené právo v něm bydlet; přitom z důvodů uvedených v napadeném rozsudku lze na nich podle názoru odvolacího soudu spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Vzhledem k naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. pokládal odvolací soud za nadbytečné zabývat se otázkou dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. Za správný pokládal také výrok, jímž soud prvního stupně za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nepřiznal žalovaným bytovou náhradu ve formě přístřeší (ve smyslu § 712 odst. 5 věty první obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které odůvodnili nesprávným zhodnocením zjištěných skutečností a nesprávným právním posouzení věci . Dovolatelé obsáhle rozvedli způsob svého manželského soužití a zdůraznili, že soužití založené na odděleném bydlení je pro ně jediný způsob, jak může jejich manželství existovat, mělo by být jejich právo na způsob života, který jim vyhovuje, také respektováno, a neměli by být nuceni ke společnému bydlení jen proto, že jejich způsob života se nevejde do rámce, který se v praxi běžně vymezuje . Následně podrobně popsali svou atypickou rodinnou situaci (včetně zdravotního stavu dcery žalovaného A. Ch.) a uvedli, že z důvodů tam specifikovaných vedl žalovaný dvě společné domácnosti, a to jednu s žalovanou ve smyslu uhrazování společných potřeb a po dobu, kdy žili žalovaný a jeho dcera v předmětném bytě, bylo to soužití ve společné domácnosti s úmyslem trvalým a tento úmysl byl trvalý do té doby, než se zdravotní stav dcery upravil tak, že nabyla duševní rovnováhy, než byla schopná po dosažení zletilosti sama se o sebe postarat . Soudy dle jejich názoru nepřihlédly ani ke skutečnosti, že oba žalovaní předmětný byt opustili s úmyslem trvalým druhá žalovaná dříve, první žalovaný později a následně umožnili A. Ch. samostatné bydlení v tomto bytě. Namítli, že občasné návštěvy A. Ch. (stejně jako druhé žalované) v domě U. a na přilehlé zahradě nelze vykládat jako užívání domu ve smyslu pravidelného bydlení , neboť A. Ch. v domě U. pobývá jen jako by jela na chatu nebo jako na návštěvě u otce a žalovaná ho užívá k rekreačním účelům , avšak stále bydlí s dcerou J. v bytě S. Podle názoru žalovaných bude proto zapotřebí, aby Nejvyšší soud posoudil, zda právo společného nájmu bytu je zároveň i povinností, dále zda je možné vedení společné domácnosti na více adresách anebo zda k vedení společné domácnosti došlo spíše mezi žalovaným 1 a jeho dcerou A. Ch. v předmětném bytě jak správně vykládat pojem vedení společné domácnosti s úmyslem trvalým, jde-li o vztah mezi rodiči a dětmi dále trvalé a pravidelné bydlení a konečně jak nahlížet na postavení dcery žalovaného A. Ch. v bytě . Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že z důvodů tam uvedených nelze napadený rozsudek pokládat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a navrhla, aby za této situace dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. května 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) použili dovolatelé vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro závěr, že žalovaní jako společní nájemci předmětného bytu jsou v daném řízení věcně pasivně legitimováni. V tomto směru odvolacímu soudu vytkli, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Tím fakticky uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak zde založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelé ve skutečnosti zpochybnili rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozovali nesprávnost závěru, že jako společní nájemci předmětného bytu jsou v daném řízení věcně pasivně legitimováni, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

K dovolací námitce podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. k námitce, že žalovaný vedl dvě společné domácnosti, a to jednu s žalovanou ve smyslu uhrazování společných potřeb a po dobu, kdy žili žalovaný a jeho dcera v předmětném bytě, bylo to soužití ve společné domácnosti s úmyslem trvalým a tento úmysl byl trvalý do té doby, než se zdravotní stav dcery upravil tak, že nabyla duševní rovnováhy, než byla schopná po dosažení zletilosti sama se o sebe postarat , je zapotřebí uvést následující. Ustálená soudní praxe dovodila, že pokud manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb a žijí tedy v trvalém spotřebním společenství, založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství není možné z hlediska § 115 obč. zák. právně uznat (srov. stanovisko ze dne 10. června 1982, Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 v sešitě č. 9 10 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 1215/2003, na něž již správně odkázal odvolací soud). Jestliže v projednávané věci odvolací soud rovněž dovodil, že pokud žalovaní vedli společnou domácnost, byť by tak činili při odděleném bydlení, je pojmově vyloučeno, aby žalovaný vedl další společnou domácnost ve smyslu ust. § 115 obč. zák. se zletilou dcerou A. v bytě předmětném , lze jeho rozhodnutí v tomto směru pokládat za výraz standardní soudní praxe.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 194,75 Kč představující 19 % DPH; výsledná částka byla zaokrouhlena na celé desetikoruny směrem nahoru podle § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 5. dubna 2006

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu