26 Cdo 2806/2010
Datum rozhodnutí: 26.10.2010
Dotčené předpisy: § 680 odst. 1 obch. zák., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




26 Cdo 2806/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. D. , zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, proti žalovaným: 1) Ing. J. M. , a 2) PaedDr. M. M., zastoupeným JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou se sídlem Praha 2, Ječná 1, o vybudování bytu, o uvedení bytu a nemovitosti do původního kolaudovaného stavu, o vydání klíčů a o strpění užívání bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 86/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2009, č. j. 22 Co 153/2009 a 154/2009-388, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Od ů v o d n ě n í :


Žalobce se žalobou (mimo jiné domáhal), aby žalovaní vybudovali společně
a nerozdílně do tří měsíců od právní moci rozsudku v přízemí (prvním nadzemním podlaží) domu čp. 1560, postaveném na pozemku parc. č. 3471/1, v katastrálním území S., v P. 10, v ulici K. 18, byt sestávající ze dvou pokojů, kuchyně, předsíně, WC
a koupelny a tím uvedli byt a nemovitost do původního kolaudovaného stavu, a aby za tím účelem provedli stavební a navazující práce podrobně popsané v žalobě, dále aby mu odevzdali klíče od vstupních dveří do vybudovaného bytu a od vstupních dveří do domu, oboje v počtu dvou kusů, dále aby bylo rozhodnuto, že je oprávněn vybudovaný byt užívat
a aby žalovaní strpěli jeho užívání a nerušili jej, a dále, že žalovaní se mohou shora uvedených povinností zprostit tím, že mu zaplatí do tří měsíců od právní moci rozsudku částku 1.000.000,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 7. 2004, č. j. 17 C 86/96-300, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 11. 2004, č. j. 17 C 86/96-320 (poté, co jeho předchozí rozsudky ze dne 17. 11. 1997, č. j. 17 C 86/96-68, ze dne 18. 11. 1999, č. j. 17 C 86/96-129, ze dne 28. 5. 2001, č. j. 17 C 86/96-176, byly rozhodnutími Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1998, č. j. 29 Co 120/98-99, ze dne 2. 10. 2000, č. j. 53 Co 276/2000-152, a ze dne 17. 2. 2003, č. j. 53 Co 454/2002-220, ohledně výše uvedeného předmětu řízení zrušeny a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení) žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze (soud odvolací) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. 5. 2005, č. j. 22 Co 627/2004, 628/2004-336, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení v zamítavých výrocích o vybudování bytu, o uvedení bytu
a nemovitosti do původního kolaudovaného stavu, a vydání klíčů a o strpění užívání bytu změnil tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku vybudovat byt sestávající ze dvou pokojů, kuchyně, předsíně, WC a koupelny v přízemí (prvním nadzemním podlaží) domu č.p. 1560, postaveného na pozemku parc. č. 3471/1 v katastrálním území S. v P. 10 v ulici K. č. 18, odevzdat žalobci klíče od vstupních dveří tohoto bytu v počtu dvou kusů a klíče od vstupních dveří domu č.p. 1560, postaveného na pozemku parc. č. 3471/1 v katastrálním území S. v P. 10 v ulici K. č. 18, strpět užívání bytu žalobcem a nijak žalobce v tomto užívání nerušit, jinak jej potvrdil (výrok I.). V návaznosti na to, změnil i zamítavý výrok
o alternativě facultas tak, že vyhověl žalobě, že žalovaní se mohou zprostit povinností uvedených ve výroku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu tím, že zaplatí žalobci společně a nerozdílně do šesti měsíců od právní moci jeho rozsudku částku 1.000.000,- Kč, jinak jej potvrdil (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech soudního řízení (výroky III. a IV.).

Nejvyšší soud (soud dovolací) k dovolání žalovaných rozsudkem ze dne 28. 1. 2009, č. j. 26 Cdo 1170/2006-374, rozsudek odvolacího soudu v s výjimkou těch výroků pod body I. a II., kterými byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyslovil ve svém rozhodnutí s odkazem na předchozí judikaturu závazný právní názor. Uvedl, že zvláštní úprava nájmu bytu (§ 685 až § 716 občanského zákoníku dále obč. zák. ) nemá ustanovení upravující důsledky zániku předmětu nájmu, a proto je třeba použít obecné ustanovení § 680 odst. 1 obč. zák., podle nějž zničením pronajaté věci nájemní smlouva zaniká. Je-li předmětem nájmu, respektive právního vztahu obdobného, určitý prostor (část stavby), je třeba za jeho zničení ve smyslu § 680 odst. 1 obč. zák. považovat nejen fyzický zánik stavby, v níž se prostor nachází, ale též takovou stavební úpravu této stavby, že se v ní uvedený prostor již nadále fakticky nenachází. Okolnost, zda si tento prostor zachoval své stavebnětechnické určení podle původního kolaudačního rozhodnutí či zda byl rekolaudován, není již v tomto směru významná. Rozhodující je, zda takový prostor fyzicky existuje (obdobně jako je v právní praxi obecně uznávána teze, že i nezkolaudovaná, popřípadě nepovolená stavba existuje a je předmětem občanskoprávních vztahů, zejména předmětem vlastnictví). Za situace, kdy předmět nájmu zanikl, nemá pronajímatel povinnost zajistit nájemci přiměřený náhradní byt. Uvedený závěr vychází z toho, že požadavek, aby soud uložil povinnost zajistit bytovou náhradu , může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, pouze jako obranu ve sporu o vyklizení bytu. Pokud odvolací soud dovozoval nárok žalobce na obnovení bytu z § 687 odst. 1 obč. zák., podle kterého je pronajímatel povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém
k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, pak z ustanovení vyplývá jen to, že nájemce má v rámci nájemního vztahu právo na realizaci svého nájemního práva a že pronajímatel je povinen výkon práva nájemce strpět a současně mu zajistit, aby nebylo rušeno. Uvedené ustanovení však nezakládá nájemci žádné nároky pro případ, že nájemní právo k bytu zaniklo. Jiné závěry nelze přijmout ani na základě skutečnosti, že rozhodnutím orgánu státní správy bylo žalovaným ve stavebním řízení uloženo provést nezbytné úpravy k obnovení původního bytu. Současná právní úprava vzniku nájmu
k bytu (srov. § 685 a následující obč. zák.) je založena na smluvním principu, smluvní volnost je omezena jen v některých případech (srov. § 9 odst. 2 a § 10 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník), o něž se v dané věci nejedná, a uzavření nájemní smlouvy nelze vynutit žalobou u soudu.


Rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, č. j. 22 Co 153/2009, 154/2009-388, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) dále o. s. ř. , a § 243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.

Dovolání, které žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupený, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Soud prvního stupně sice rozsudkem ze dne 17. 11. 1997, č. j. 17 C 86/96-68, žalobu zamítl, ale Městský soud v Praze v usnesení ze dne 15. 9. 1998, č. j. 29 Co 120/98-99, kterým rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení nevyslovil závazný právní názor. Důvodem zrušení byl rozpor výroku napadeného rozsudku se žalobním petitem a dále pokyny k doplnění dokazování. Dalšími rozsudky soudu prvního stupně ze dne 18. 11. 1999, č. j. 17 C 86/96-129, a ze dne 28. 5. 2001, č. j. 17 C 86/96-176, byla žaloba zamítnuta, tj. soud prvního stupně rozhodl stejně jako rozsudkem ze dne 27. 7. 2004, č. j. 17 C 86/96-300, který byl potvrzen dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 4. 6. 2009, č. j. 22 Co 153/2009, 154/2009-388.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu, uvedeným v rozsudku ze dne 28. 1. 2009, č. j. 26 Cdo 1170/2006-374, který byl pro odvolací soud závazný a kterým se odvolací soud řídil.

Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se od svých závěrů, které vyložil ve svém předcházejícím rozhodnutí v této věci a nadále z nich vychází.

Žalobce také namítl, že odvolací soud pochybil, pokud žalobou uplatněné nároky neposuzoval jako nároky, které mu vznikly vůči žalovaným z titulu náhrady škody podle § 415 obč. zák. a násl. Jestliže jeho nájemní byt byl svévolně zničen, resp. přestavěn do jiné podoby, má právo, aby mu vzniklá škoda byla nahrazena, a to podle § 442 odst. 2 obč. zák.,
i uvedením do předešlého stavu. Přednesl v řízení veškerá potřebná tvrzení a dokazování bylo natolik kompletní, aby žalobě mohlo být i z tohoto právního důvodu vyhověno. Žalobce však přehlíží, že nemohlo jít o zničení jeho bytu (nešlo o byt v jeho vlastnictví), ale že k bytu měl pouze nájemní právo. Jak už bylo uvedeno, podle výslovného znění zákona - § 680 odst. 1 obč. zák., jeho právo nájmu bytu zaniklo a uzavření nové nájemní smlouvy nelze žalobou
u soudu vynutit. Uvedení nájemního práva do původního stavu tak nepřipadá v úvahu.

Z toho je zřejmé, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.

Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. by žalovaným vůči žalobci náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jim však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2010


JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu