26 Cdo 2804/2012
Datum rozhodnutí: 12.06.2014
Dotčené předpisy: § 50a obč. zák., § 135 odst. 2 o. s. ř., § 159a o. s. ř., § 6 odst. 1 předpisu č. 72/1994Sb., § 4 předpisu č. 72/1994Sb.




26 Cdo 2804/2012


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobkyně Z. Z. , zastoupené JUDr. Zorou Antonyovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený Pruh 95/97, proti žalovanému M. S. , zastoupenému JUDr. Vladimírou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem v Děčíně I, Masarykovo náměstí 3/3, o uložení povinnosti učinit prohlášení vlastníka, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 91/2008,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. února 2012, č. j. 12 Co 580/2010-85, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. února 2012, č. j. 12 Co 580/2010-85, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 2. 2012, č. j. 12 Co 580/2010-85, změnil rozsudek Okresního soudu v Děčíně (soud prvního stupně) ze dne 23. 3. 2010, č. j. 13 C 91/2008-50, tak, že uložil žalovanému vyhotovit prohlášení vlastníka budovy čp. na pozemku parcelní číslo 71 zapsané na listu vlastnictví 1596 pro katastrální území D. u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Děčín, o vymezení bytových jednotek mající náležitosti podle § 5 zákona č. 72/1994 Sb. s vymezením bytu č. 3 o velikosti 1+3 užívaného žalobkyní (dále jen předmětný byt , budova , popř. dům ) a podat návrh na vklad tohoto prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí, které je povinen doložit listinami dle § 5 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., a to vše ve lhůtě 2 měsíců od právní moci rozsudku, současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalovaný jako budoucí prodávající a žalobkyně jako budoucí kupující uzavřeli dne 4. 11. 1997 smlouvu o budoucí smlouvě o koupi a prodeji bytové jednotky (dále jen Smlouva o smlouvě budoucí ), jejímž předmětem bude bytová jednotka č. 3 v předmětné budově, jejíž nájemkyní byla v té době žalobkyně, a vlastníkem budovy bylo město Děčín, za kupní cenu 250.000,- Kč, a dohodli se, že kupní smlouvu uzavřou do dvanácti měsíců od okamžiku, kdy se žalovaný stane vlastníkem domu, a že nedojde-li k uzavření smlouvy, mohou se u soudu domáhat nahrazení projevu vůle. Žalovaný se zavázal (bod VI.) podat na katastru nemovitostí příslušné návrhy a podniknout všechny kroky nezbytné k tomu, aby mohlo dojít k prodeji bytové jednotky podle této smlouvy ve lhůtě stanovené touto smlouvou , a dohodli se, že neučiní-li tak, může se žalobkyně domáhat, aby mu splnění těchto povinností bylo uloženo soudním rozhodnutím. Dále zjistil, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 4. 2002, č. j. 13 C 162/1999-21, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 4. 9. 2002, č. j. 36 Co 283/2002-44, uložil žalovanému do patnácti dnů od právní moci rozsudku povinnost uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu o prodeji předmětného bytu za kupní cenu 250.000,- Kč (výrok rozsudku neobsahoval text této smlouvy), že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, č. j. 26 Co 496/2007-39 (jímž změnil usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 5. 2007, č. j. 24 E 1/2007-26), byl zamítnut návrh na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty k vymožení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, neboť soud dospěl k závěru, že ve věcech nahrazení projevu vůle musí rozsudek ve svém výroku obsahovat text smlouvy, která má být uzavřena, neboť rozsudek sám již požadované prohlášení vůle nahrazuje, a proto žádný výkon rozhodnutí nepřipadá v úvahu. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 7. 11. 2008, č. j. 30 Co 293/2007-66, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 2. 2007, č. j. 20 C 184/2006-28, pak byla žalobkyni uložena povinnost předmětný byt vyklidit.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že na povinnost učinit prohlášení se nevztahuje § 50a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), neboť jde o jednostranný právní úkon, nikoliv o dohodu účastníků, právo žalobkyně proto nelze vázat ani na dobu 12 měsíců sjednanou ve smlouvě o smlouvě budoucí. Zdůraznil, že platnost smlouvy o smlouvě budoucí posoudil jako předběžnou otázku již soud v rozsudku, kterým žalovanému uložil povinnost uzavřít kupní smlouvu (tedy splnit svůj závazek ze Smlouvy o smlouvě budoucí), a protože rozsudek nabyl právní moci, je povinen z tohoto závěru vycházet i v tomto řízení. Měl za to, že žalobkyni vzniklo ze Smlouvy o smlouvě budoucí právo na uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky, a žalovaný měl povinnost učinit všechny nezbytné úkony potřebné k uzavření smlouvy, tedy i učinit prohlášení vlastníka podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen zákon o vlastnictví bytů ). Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1068/2000, v němž byla řešena obdobná věc, byť v této věci vzniklo právo na uzavření smlouvy ze zákona, zatímco žalobkyni vzniklo právo ze smlouvy. Uložil proto žalovanému povinnost vyhotovit prohlášení vlastníka budovy podle zákona o vlastnictví bytů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ), a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že v řízení bylo prokázáno, že se žalobkyně ve vykonávacím řízení neúspěšně domáhala (pro vadnost exekučního titulu) splnění povinnosti uzavřít kupní smlouvu o prodeji bytové jednotky, jenž mu byla uložena rozsudkem soudu prvního stupně, přesto z něj odvolací soud vycházel, jakoby žádné vady neměl a žalobkyně se na jeho základě mohla domoci svého práva na uzavření kupní smlouvy o prodeji předmětného bytu. Nevykonatelnost tohoto rozsudku však nemůže být napravena prohlášením vlastníka budovy, neboť jen na jeho základě nemůže žalobkyně vymáhat své právo na uzavření kupní smlouvy. Vytýkal odvolacímu soudu, že k označení předmětného bytu doplnil slova užívaný žalobkyní , ač to neodpovídalo skutkovým zjištěním, zdůraznil, že žalobkyni soud uložil předmětný vyklidit a v době vydání napadeného rozsudku již svou povinnost splnila a byt neužívala. Zdůraznil, že žalobkyně se měla domáhat určení povinnosti vyhotovit prohlášení vlastníka budovy současně s žalobou o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen o. s. ř. ).
Je-li předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, je pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, relevantní jen právní úprava účinná v době vydání napadeného rozhodnutí, a je nevýznamné, že s účinností od 1. 1. 2014 byly právní předpisy, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, zrušeny či změněny zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existenci uvedených vad dovolatel nenamítl a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Dovolatel zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu o platnosti Smlouvy o smlouvě budoucí, který odůvodnil vázaností rozsudkem vydaným v řízení u soudu prvního stupně pod sp. zn. 13 C 162/1999, kterým mu soud uložil uzavřít kupní smlouvu o prodeji předmětného bytu, a v němž tuto otázku řešil jako předběžnou.
Výkladem ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř., upravujících závaznost rozhodnutí (a otázek v nich řešených), při posouzení významu prejudiciélní otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudek ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí, rozsudek ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, usnesení ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod číslem 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, tak není pro soud v jiném řízení závazné.
Posoudil-li soud jako předběžnou otázku platnost Smlouvy o smlouvě budoucí v řízení o nahrazení projevu vůle vedeném mezi týmiž účastníky, které sice bylo skončeno rozsudkem, jenž nabyl právní moci, ale návrh na nařízení výkonu tohoto rozsudku byl pravomocně zamítnut, neboť měl vady, pro něž nejde vykonat (§ 261a o. s. ř.), nemůže být pro soud v tomto řízení řešení uvedené prejudiciálních otázky závazné. Důsledkem skutečnosti, že soud v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 162/1999 pominul, že samotný byt nemůže být předmětem převodu vlastnického práva podle ustanovení občanského zákoníku, ale že platná právní úprava umožňuje smluvní převod pouze podle režimu zákona o vlastnictví bytů, a že proto smlouva o smlouvě budoucí, jehož předmětem má být prodej bytu (bytové jednotky) musí obsahovat obligatorní náležitosti požadované pro převod vlastnictví zákonem o vlastnictví bytů (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 859/2002, ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2012, ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1407/2010 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3230/2012/), je i nevykonatelnost jeho rozsudku. Aby mohl být nahrazen projev vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy, k níž se měl zavázat ve Smlouvě o smlouvě budoucí, musel by výrok rozsudku obsahovat znění kupní smlouvy včetně řádného označení předmětu smlouvy bytové jednotky v souladu se zákonem o vlastnictví bytů. Neurčil-li však vlastník budovy (žalovaný) svým prohlášením podle § 4 bytové jednotky a společné části domu, nemohla být bytová jednotka ve smlouvě řádně označena a smlouva o převodu vlastnictví proto nemohla být uzavřena.
Závazek převést vlastnictví k bytové jednotce ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě musí odpovídat požadavkům zákona o vlastnictví bytů. Obligatorní (podstatné) náležitosti smlouvy o převodu bytové jednotky, tj. takové, o kterých musí být dosaženo dohody již v rámci smlouvy o smlouvě budoucí, vyjmenovává ustanovení § 6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Bez dohody o nich by nemohla být uzavřena platná smlouva o převodu bytové jednotky, a tedy ani platná smlouva o budoucí převodní smlouvě.
Důvodná je i další námitka dovolatele zpochybňující správnost závěru odvolacího soudu o právu žalobkyně domáhat se uložení povinnosti žalovaného učinit prohlášení vlastníka i po uplynutí lhůty stanovené v § 50a obč. zák. a ve Smlouvě o smlouvě budoucí k podání žaloby o nahrazení projevu vůle u soudu. Jestliže povinnost žalovaného učinit prohlášení vlastníka podle zákona o vlastnictví bytů měla vyplývat jen ze Smlouvy o smlouvě budoucí (ze zákona mu taková povinnost nevyplývala srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 2623/2003, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 133/04), a tento závazek byl spjat se závazkem ze Smlouvy o smlouvě budoucí uzavřít smlouvu o převodu bytové jednotky, pak po uplynutí lhůty, v níž se mohla žalobkyně domáhat splnění závazku uzavřít smlouvu (§ 50a obč. zák.), se nemůže ani domáhat, aby žalovanému byla uložena povinnost učinit prohlášení vlastníka podle zákona o vlastnictví bytů, i kdyby Smlouva o smlouvě budoucí byla platná.
Protože napadený rozsudek není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. června 2014
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu