26 Cdo 2804/2000
Datum rozhodnutí: 25.10.2001
Dotčené předpisy: § 712 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2804/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně D. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. P., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu manželů, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 94/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. července 2000, č. j. 11 Co 41/2000-64, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. července 2000, č. j. 11 Co 41/2000-64, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. října 1999, č. j. 13 C 94/96-42, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. října 1999, č. j. 13 C 94/96-42, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 3, I. kategorie, o velikosti 4+1 s příslušenstvím v Ú. n. L. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), výrokem označeným jako II. určil žalobkyni výlučnou nájemkyní bytu, a výrokem označeným jako III. uložil žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů poté, kdy mu bude zajištěno náhradní ubytování . V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrokem označeným jako IV.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. července 2000, č. j. 11 Co 41/2000-64, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a proti svému rozsudku připustil dovolání.

Odvolací soud shledal správnými výroky týkající se zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu (§ 705 odst. 1 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění - dále jen obč. zák. ), jakož i o určení žalobkyně výlučnou nájemkyní bytu (§ 705 odst. 1 věta druhá, odst. 3 obč. zák.); za správný pokládal rovněž výrok o vázanosti vyklizení žalovaného z bytu na zajištění jen náhradního ubytování (§ 712 odst. 3 věta druhá za středníkem obč. zák.), neboť shodně se soudem prvního stupně proto shledal důvody zvláštního zřetele hodné. Při posuzování uvedené otázky, tj. důvodů zvláštního zřetele hodných, vyšel stejně jako soud prvního stupně ze skutkového zjištění, že odpůrce předmětný byt celoročně neužívá a že po převážnou část roku je jeho bytová potřeba (i dcery G.) uspokojena (bydlením v dosud nezkolaudované chatě v Ú. n. L. B. /dále jen chata /, což je stavba, situovaná mezi rekreačními chatami, která je způsobilá k trvalému užívání a kterou žalovaný vlastní z jedné ideální čtvrtiny /tři ideální čtvrtiny zmíněné chaty vlastní jeho otec/) a že pouze po kratší dobu roku tomu brání jen klimatické podmínky (odpůrce uvádí špatná přístupová cesta v zimě) . Přitom shodně se soudem prvního stupně dovodil, že právě v těchto okolnostech lze spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák., a uzavřel, že proto má žalovaný podle citovaného ustanovení právo jen na náhradní ubytování a nikoliv na náhradní byt (§ 712 věta druhá před středníkem obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přisouzené bytové náhradě, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). V dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. především namítl, že při posouzení příčiny rozvratu manželství účastníků vyšel odvolací soud pouze z rozvodového rozsudku a přitom pominul jak skutečnou příčinu rozvratu manželství, kterou podle žalovaného byla známost žalobkyně s jiným mužem, tak také snahu žalovaného o obnovení soužití. Dovolací námitkou, že na chatě pobývá (s dcerou Gabrielou) zhruba od měsíce května do měsíce října, tedy nanejvýš polovinu roku, poté zpochybnil rovněž správnost skutkového zjištění, že po převážnou část roku je jeho bytová potřeba (i dcery G.) uspokojena bydlením na chatě. Z obsahové konkretizace dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. vyplývá, že brojí proti právnímu závěru o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, pro něž lze vázat jeho vyklizení z bytu pouze na zajištění náhradního ubytování. Jsou-li nesprávná skutková zjištění, na jejichž základě odvolací soud usoudil na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, pak je - logicky vzato - nesprávný rovněž právní závěr, učiněný na základě těchto (nesprávných) zjištění. Současně vyslovil přesvědčení, že pobyt na chatě, tedy v rekreačním objektu, který není určen k trvalému bydlení a ani objektivně k němu sloužit nemůže , nelze, a to i s přihlédnutím k tomu, že žije s dospělou dcerou, pokládat za důvod zvláštního zřetele hodný, tj. důvod, pro nějž lze ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. přisoudit rozvedenému manželovi jako bytovou náhradu pouze náhradní ubytování. Navrhl, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadenou část nejen rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i soudu prvního stupně, a věc vrátil v rozsahu zrušení k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. července 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je podle § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (včetně části týkající se bytové náhrady pro žalovaného) potvrzeno, přičemž odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné. V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do patnácti dnů od právní moci rozsudku, do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).

Z obsahu dovolání lze dovodit, že výtky dovolatele směřují proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přisouzené bytové náhradě. Ve zbývající části, tj. pokud odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zrušení práva společného nájmu bytu a ve výroku, jímž byla výlučnou nájemkyní bytu určena žalobkyně, rozsudek odvolacího soudu dovoláním napaden nebyl, a proto dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumat v tomto ohledu jeho věcnou správnost, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se pak při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Žalovaný nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

V dané věci je přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Tím je současně vymezen i dovolací důvod, neboť dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., lze - vedle dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. odůvodnit již jen dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.), nelze v tomto případě úspěšně uplatnit. Tvrzení dovolatele, že odvolací soud při zkoumání příčin rozvratu manželství účastníků nesprávně vyšel pouze z rozvodového rozsudku a že současně pominul nejen snahu žalovaného o obnovení soužití, nýbrž i skutečnou příčinu rozvratu manželství, a že na chatě pobývá (s dcerou G.) zhruba od měsíce května do měsíce října, tedy nanejvýš polovinu roku, je zpochybněním správnosti skutkových zjištění (jde o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.).

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda ze zjištěných okolností lze v daném případě usoudit na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, tj. zásadních, kvalifikovaných důvodů, pro něž může soud ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. výjimečně rozhodnout, že rozvedený manžel má právo nikoliv na náhradní byt, tedy vyšší formu bytové náhrady, což je v těchto věcech pravidlem, nýbrž jen na náhradní ubytování jako nižší formu bytové náhrady, připadající v úvahu podle citovaného ustanovení právě při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných.

V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení § 705 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu, rozhodne soud na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude byt dále užívat jako nájemce. Podle § 705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle § 705 odst. 1 a odst. 2 věta druhá (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. § 712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. § 712 odst. 4 obč. zák.).

Z ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v těchto případech zákon pro rozvedeného manžela stanovil jako primární formu bytové náhrady náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně i kvantitativně nižší formu bytové náhrady náhradní ubytování. Ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). V rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1060/97, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že při rozhodování o formě bytové náhrady - ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. - přihlíží soud také k chování vyklizovaného nájemce za trvání nájemního vztahu, k jeho zásluhám o získání společného bytu a k jeho rodinným, zdravotním a sociálním poměrům.

Již na jiném místě tohoto rozhodnutí je uvedeno, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, pro něž vázal vyklizení žalovaného z bytu ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. na zajištění pouhého náhradního ubytování, ze skutkového zjištění, že odpůrce předmětný byt celoročně neužívá a že po převážnou část roku je jeho bytová potřeba (i dcery G.) uspokojena a že pouze po kratší dobu roku tomu brání jen klimatické podmínky (odpůrce uvádí špatná přístupová cesta v zimě) . Ztotožnil-li se odvolací soud se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, pak se součástí jeho skutkových zjištění stalo rovněž zjištění, že v době od května do září či října každého roku uspokojuje žalovaný (i s dcerou G.) svou bytovou potřebu bydlením v dosud nezkolaudované chatě, což je stavba, situovaná mezi rekreačními chatami, která je způsobilá k trvalému užívání a kterou žalovaný vlastní z jedné ideální čtvrtiny (tři ideální čtvrtiny zmíněné chaty vlastní jeho otec).

Se závěrem, že uvedená skutková zjištění jsou v daném případě způsobilá naplnit důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 712 odst. 3 věty za středníkem obč. zák., se dovolací soud neztotožňuje. Především je zapotřebí zdůraznit, že ze shora uvedeného skutkového zjištění, podle něhož žalovaný i s dcerou G. bydlí od měsíce května do měsíce září či října každého roku na chatě, logicky vyplývá, že nejméně od měsíce listopadu do měsíce dubna každého roku nejen žalovaný, nýbrž i jeho dcera G., s níž žije ve společné domácnosti, uspokojují svou bytovou potřebu bydlením v předmětném bytě. Přitom žalovaný (spolu s dcerou G.) by měl podle napadeného rozsudku byt vyklidit po zajištění náhradního ubytování, tj. bytu o jedné místnosti nebo pokoje ve svobodárně nebo podnájmu v zařízené či nezařízené části bytu jiného nájemce (§ 712 odst. 4 obč. zák.), kde by měli nejméně v této době oba bydlet. V těchto souvislostech nelze přehlédnout ani další zjištění, totiž zjištění, že žalovaný vlastní chatu pouze z jedné ideální čtvrtiny, zatímco jeho otec je vlastníkem chaty co do tří ideálních čtvrtin. Zde pak nelze ztratit ze zřetele právní názor, přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dovodil, že hospodařením se společnou věcí ve smyslu ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. se rozumí též užívání nemovitosti. Většinou, počítanou podle velikosti podílů, rozhodují spoluvlastníci i o užívání bytu ve společném domě jedním z nich, podle platně přijatého rozhodnutí se lze domáhat vyklizení spoluvlastníka domu z bytu. Spoluvlastník, jehož právo užívat byt ve společném domě zaniklo rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák., má právo na zajištění bytové náhrady (§ 712 obč. zák.).

V neposlední řadě lze přisvědčit rovněž dovolací námitce, že chata jako rekreační objekt nemůže uspokojovat potřebu bydlení; navíc v daném případě schází prvek trvalosti (bydlení), je-li chata žalovaným a jeho dcerou (k bydlení) užívána vždy pouze po část každého roku.

Lze uzavřít, že ve zjištěných skutečnostech nelze spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž soud může ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl proto užit opodstatněně. Za této situace dovolací soud podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků v celém rozsahu; jelikož důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, bylo zrušeno opět v celém rozsahu rovněž toto rozhodnutí a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. října 2001

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu