26 Cdo 2793/2004
Datum rozhodnutí: 17.08.2005
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2793/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) T. Č., a b) M. Č., proti žalovanému Z. V., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 16 C 47/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 18. června 2004, č. j. 36 Co 57/2004-84, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 18. června 2004, č. j. 36 Co 57/2004-84, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. června 2002, č. j. 16 C 47/2001-40, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobců z nájmu žalovaného k bytu č. 2 v domě č. p. 182/73 v D., o velikosti 1+2, II. kategorie (dále jen předmětný byt , resp. byt , a předmětný dům , resp. dům ), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobci jsou vlastníky předmětného domu, že žalovaný (nájemce) žije v předmětném bytě od roku 1985, že od roku 1991 s ním v bytě žila M. M. E. (dále též jen paní E. ), že zpočátku mezi nimi šlo o milenecký vztah, že později se tento vztah přeměnil na pouhé vedení společné domácnosti, že tento stav trvá do současné doby, že veškeré platby související s užíváním bytu byly hrazeny řádně a včas, že v poslední době se žalovaný v souvislosti se svou podnikatelskou činností častěji zdržuje mimo předmětný byt, že takto pobývá na adrese D., že zde však jde o nebytový prostor a že do předmětného bytu i nadále docházel jako do svého bydliště. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že není naplněn žádný z uplatněných výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/, g/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen obč. zák. ).

K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. června 2004, č. j. 36 Co 57/2004-84, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, jejíž běh počíná prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud po opakování důkazu čtením listin specifikovaných v protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 18. května 2004 a po doplnění dokazování čtením fotokopie doručenky rovněž tam uvedené vzal mimo jiné za prokázáno, že žalovaný předmětný byt neužívá, že v bytě bydlí pouze paní E. a žalovaný s ní v bytě nežije, že byt bez písemného souhlasu žalobců přenechal do užívání právě paní E. a že výhradně paní E. hradí platby spojené s užíváním bytu, a to pouze za užívání bytu jednou osobou. Na podkladě těchto skutkových zjištění odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že jsou naplněny výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. (v podobě neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů) a podle § 711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1 obč. zák. (v podobě přenechání bytu do podnájmu jinému bez písemného souhlasu pronajímatele). Za tohoto stavu k výpovědi z nájmu bytu přivolil, aniž se zabýval otázkou naplněnosti dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Vyklizovací povinnost žalovaného z bytu vázal s poukazem na ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. na zajištění přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uvedl v něm, že byt získal v roce 1985, že na vlastní náklady jej uvedl do řádného stavu, že v roce 1991 navázal známost s paní E., že s paní E. až do současné doby v bytě bydlí a že s ní vede společnou domácnost. Dále rozebral poměry paní E., uvedl, že žalobci už v době, kdy nemovitost získali, věděli, že v bytě bydlí s paní E., s níž vede společnou domácnost, poukázal na to, že nájemné je podle dohody placeno ze sporožirového účtu paní E., že ohledně osvětlení na chodbách je účtován příslušný poplatek za dvě osoby a že schránky a zvonky v domě vyměnili žalobci a označení na nich provedli podle vlastní úvahy. Současně odvolacímu soudu vytkl, že při hodnocení důkazů nesprávně vycházel pouze z různých písemných prohlášení , a uvedl, že takováto prohlášení různých osob si mohl rovněž obstarat. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. června 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v projednávané věci postiženo.

Podle § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Ve smyslu § 213 odst. 2 o.s.ř. může odvolací soud opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů; při zjišťování skutkového stavu však nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a o.s.ř. (§ 213 odst. 3 o.s.ř.). Pro řízení před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§ 211 o.s.ř.). Z toho plyne, že dokazování před odvolacím soudem musí být provedeno při jednání (§ 122 odst. 1 o.s.ř.) a účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123 o.s.ř.). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, tedy neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Může tak učinit za předpokladu, že opakuje dokazování, popřípadě dokazování doplní, tedy postupuje-li v souladu s § 122 odst. 1 a § 123 o.s.ř., a dokazování provede způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví § 125 a násl. o.s.ř. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlil, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je dán dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.

V projednávané věci vyšel soud prvního stupně při posuzování otázky naplněnosti výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. zejména z výpovědí svědků J. J., J. D., G. N., V. S., P. K., A. A. a M. M. E. a z listinných důkazů a po takto provedeném dokazování vzal mimo jiné za zjištěno, že žalovaný žije v předmětném bytě od roku 1985, že od roku 1991 s ním v bytě žila paní E., že zpočátku mezi nimi šlo o milenecký vztah, že později se tento vztah přeměnil na pouhé vedení společné domácnosti, že tento stav trvá do současné doby, že veškeré platby související s užíváním bytu byly hrazeny řádně a včas, že v poslední době se žalovaný v souvislosti se svou podnikatelskou činností častěji zdržuje mimo předmětný byt, že takto pobývá na adrese D., že zde však jde o nebytový prostor a že do předmětného bytu i nadále docházel jako do svého bydliště. Naproti tomu odvolací soud, aniž rozhodující důkazy provedené před soudem prvního stupně opakoval (zejména pak důkazy svědecké), popřípadě dokazování za podmínek upravených v ustanovení § 205a a § 211a o.s.ř. v potřebném rozsahu doplnil (dovolací soud se ztotožňuje s názorem dovolatele, že doplnění dokazování čtením zejména různých písemných prohlášení nebylo dostačující), z uvedených skutkových zjištění nevyšel (ve skutečnosti je pominul). Při posuzování naplněnosti zmíněných výpovědních důvodů naopak měl za prokázáno, že žalovaný předmětný byt neužívá, že v bytě bydlí pouze paní E. a žalovaný s ní v bytě nežije, že byt bez písemného souhlasu žalobců přenechal do užívání právě paní E. a že výhradně paní E. hradí platby spojené s užíváním bytu, a to pouze za užívání bytu jednou osobou. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při posuzování uvedených otázek odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž provedl (opakoval či v potřebném, avšak zákonem připuštěném rozsahu, doplnil) důkazy, na jejichž základě mohl postupem podle § 132, § 211, § 213 odst. 1 a 2 o.s.ř. správnost skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně zvrátit. Řízení tak bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

Za této situace dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení, aniž se zejména z důvodu předčasnosti zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který žalovaný vzhledem k obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) v dovolání (rovněž) uplatnil.

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. srpna 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu