26 Cdo 2784/2004
Datum rozhodnutí: 16.02.2005
Dotčené předpisy: § 708 předpisu č. 40/1964Sb., § 707 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2784/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 55/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2004, č. j. 47 Co 193/2001-101, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (dále též jen soud prvního stupně ) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 50 C 55/98-44, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 1, sestávajícímu ze dvou pokojů a kuchyňského koutu s příslušenstvím, ve druhém podlaží domu č. 2 v B. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že byt bude dále jako nájemkyně užívat žalobkyně, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 26. července 2000, č. j. 47 Co 208/2000-60, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. února 2001, č. j. 50 C 55/98-81, opětovně žalobě vyhověl a zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, určil, že byt bude dále jako nájemkyně užívat žalobkyně, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 25. května 2004, č. j. 47 Co 193/2001-101, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že účastníci jsou bývalí manželé, že předmětný byt získali za trvání manželství, že jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. července 1997, č. j. 54 C 36/97-18, který nabyl právní moci dne 29. října 1997, a že jejich nezletilí synové J. a L. byli rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. července 1997, č. j. 22 Nc 57/97-26, svěřeni do výchovy žalobkyně. Poté také zjistil, že ještě za trvání manželství, konkrétně dne 3. února 1997, se žalovaný z předmětného bytu odstěhoval, že v létě 1997 po dobu tří měsíců nebydlela v předmětném bytě ani žalobkyně, že nájemné z bytu platil v době od 3. února 1997 ještě žalovaný a že od listopadu 1997 jej hradí žalobkyně, že od doby odstěhování bydlí žalovaný zčásti v bytě u svých rodičů, zčásti přespává na pracovišti a zčásti se zdržuje v domě svých rodičů v M. (dále jen dům v M. ), že na základě písemné smlouvy uzavřené s rodiči žalovaného bydlí v domě v M. rovněž přítelkyně žalovaného N. M., že z tohoto vztahu žalovaného se dne 17. května 1998 narodila nezletilá L. M., že N. M. má ve své výchově ještě nezletilého syna, který navštěvuje školu v M., a že soužití žalovaného s N. M. trvá do současné doby. Na základě posléze uvedených skutkových zjištění přijal odvolací soud skutkový závěr, že v únoru 1997 žalovaný předmětný byt opustil s úmyslem se tam již nevrátit a manželské soužití neobnovit. Na tomto skutkovém základě pak odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že k předmětnému bytu vzniklo účastníkům právo společného užívání bytu manžely a že toto právo se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo (podle § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. dále jen obč. zák. ) na jejich právo společného nájmu bytu. Poté na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovaným dne 3. února 1997 se stala jedinou nájemkyní bytu žalobkyně (§ 707 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění dále opět jen obč. zák. ). V návaznosti na to uzavřel, že za této situace účastníkům nesvědčí právo společného nájmu bytu manžely, a proto nelze ani rozhodnout o jeho zrušení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). V dovolání s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o.s.ř. Především namítl, že odvolací soud překročil odvolací návrh žalobkyně dispozici žalobkyně s předmětem řízení, když napadeným rozsudkem rozhodl zcela jinak, než žalobkyně ve svém odvolání navrhla, tj. nad rámec odvolání žalobkyně . Následně sice potvrdil správnost skutkového zjištění, že dne 3. února 1997 předmětný byt opustil, avšak současně namítl, že nešlo o svobodný odchod, nýbrž odchod motivovaný snahou vyhnout se neshodám, k nimž do té doby mezi účastníky docházelo a jejichž opakování bylo možné reálně předpokládat. V této souvislosti namítl, že i po uvedeném datu do bytu docházel, stýkal se v něm se svými dětmi a byla mu tam doručována veškerá pošta. Námitkou, že po 3. únoru 1997 nevedl společnou domácnost s nikým jiným a tudíž ani s N. M., současně napadl správnost skutkového zjištění, že do současné doby přetrvává jeho soužití s přítelkyní N. M. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. napadl správnost právního závěru, že v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti zaniklo dosud existující právo společného nájmu bytu manžely a jedinou nájemkyní bytu se stala žalobkyně. Dále uvedl, že odvolací soud žalobu v konečném důsledku zamítl a přitom se nevypořádal s jeho právem na bytovou náhradu, ačkoli nemá vlastní byt. Nakonec namítl nesprávnost napadeného rozhodnutí v nákladovém výroku, nebyla-li mu přiznána náhrada nákladů řízení, byť byl v řízení úspěšný . Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem, namítla, že byla-li žaloba zamítnuta, nemohl se odvolací soud zabývat bytovou náhradou pro žalovaného, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tyto vady namítány nebyly a z obsahu spisu ani nevyplynuly), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.

Námitkou, že odvolací soud překročil odvolací návrh žalobkyně dispozici žalobkyně s předmětem řízení, když napadeným rozsudkem rozhodl zcela jinak, než žalobkyně ve svém odvolání navrhla, tj. nad rámec odvolání žalobkyně , dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.

Ve smyslu § 205 odst. 1 o.s.ř. v odvolání musí být mimo jiných tam uvedených náležitostí uvedeno, čeho se odvolatel domáhá (odvolací návrh). Podle § 221a o.s.ř. odvolací soud může rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, i když je navrhována jeho změna, a naopak.

V posuzovaném případě se žalobkyně (odvolatelka) v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 6. února 2001, č. j. 50 C 55/98-81, domáhala, aby odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu, po přezkoumání jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení . Její odvolání tak v souladu s ustanovením § 205 odst. 1 o.s.ř. obsahovalo odvolací návrh. Jestliže odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně přes uvedený odvolací návrh změnil (tak, že žalobu zamítl), postupoval v souladu s ustanovením § 221a o.s.ř., a nelze mu proto nic vytknout. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutkové zjištění, že do současné doby přetrvává soužití žalovaného s přítelkyní N. M., má oporu v provedených důkazech (konkrétně v účastnické výpovědi žalobkyně); ostatně žalovaný to ani nezpochybnil. Namítl pouze, že odvolací soud neměl z tohoto účelového tvrzení žalobkyně vycházet. Odvolací soud tedy vzal v úvahu skutečnost, která z provedených důkazů a přednesů účastníků vyplynula, a proto mu nelze v tomto ohledu nic vytknout.

Dovoláním byla napadena také správnost skutkového závěru, že v únoru 1997 žalovaný předmětný byt opustil s úmyslem se tam již nevrátit a manželské soužití neobnovit. Uvedený skutkový závěr odvolací soud učinil na základě skutkových zjištění, že od 3. února 1997, kdy žalovaný předmětný byt opustil, bydlí zčásti v bytě u svých rodičů, zčásti přespává na pracovišti a zčásti se zdržuje v domě v M., že na základě písemné smlouvy uzavřené s rodiči žalovaného bydlí v domě v M. rovněž přítelkyně žalovaného N. M., že z tohoto vztahu žalovaného se dne 17. května 1998 narodila nezletilá L. M., že N. M. má ve své výchově ještě nezletilého syna, který navštěvuje školu v M., že soužití žalovaného s N. M. trvá do současné doby a že od listopadu 1997 se žalovaný nepodílí na úhradě nájemného z předmětného bytu. Zmíněná skutková zjištění vyplývají zejména z účastnické výpovědi žalobkyně, v části týkající se narození nezletilé L. M. také z účastnické výpovědi samotného žalovaného, dále rovněž z účastnických výpovědí učiněných žalovaným ve věcech sp. zn. 54 C 36/97 a 22 Nc 57/97 Městského soudu v Brně a nakonec také z citovaných spisů sp. zn. 54 C 36/97 a 22 Nc 57/97 Městského soudu v Brně. Skutkový závěr, že v únoru 1997 žalovaný předmětný byt opustil s úmyslem se tam již nevrátit a manželské soužití neobnovit, je proto výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na (předběžnou) otázku, zda lze v daném případě usoudit na trvalé opuštění společné domácnosti žalovaným a tudíž na zánik práva společného nájmu bytu ve smyslu § 708 ve spojení s ustanovením § 707 odst. 1 obč. zák., jak dovodil odvolací soud.

Podle oddílu III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část), na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely je takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z nich byt opustí a lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití. V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon, jak o tom svědčí také rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák.), a proto musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. O případ tohoto druhu nejde též v případě, že opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat. Tomu na roveň se klade i jednorázový manželský konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným. Přitom i v současné době jsou využitelné závěry přijaté v tomto ohledu v R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde jednak o závěr, že v případě opuštění společné domácnosti jedním z manželů (§ 181 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. /dále jen občanský zákoník / nyní § 708 obč. zák.) zanikne přímo ze zákona právo společného užívání bytu manžely, a jednak o závěr, že ustanovení § 181 občanského zákoníku (nyní § 708 obč. zák.) platilo s použitím § 496 občanského zákoníku (nyní § 853 obč. zák.) i pro případy, kdy jeden z rozvedených manželů, kteří bydleli po rozvodu ve společném bytě, se z tohoto bytu odstěhuje. V důsledku toho již nepřicházel v úvahu postup podle ustanovení § 177 občanského zákoníku (nyní § 705 obč. zák.). Zde lze poukázat rovněž na závěry přijaté v R 4/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek rozvedený manžel se nemůže již úspěšně domáhat zrušení práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu), jestliže se z bytu odstěhuje a jestliže tím došlo k zániku práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu) trvalým opuštěním společné domácnosti; ustanovení § 181 občanského zákoníku (nyní § 708 obč. zák.) platí s použitím ustanovení § 496 občanského zákoníku (nyní § 853 obč. zák.) i pro případy, že jeden z rozvedených manželů se po rozvodu vystěhuje.

Nepodařilo-li se žalovanému prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. zpochybnit správnost výše uvedeného skutkového zjištění a ani správnost skutkového závěru přijatého odvolacím soudem, lze vzhledem k uvedené judikatuře pokládat za správný právní závěr, že žalovaný ve smyslu § 708 obč. zák. trvale opustil společnou domácnost, čímž došlo k zániku práva společného nájmu bytu a jedinou nájemkyní bytu se tak stala žalobkyně.

Jde-li o namítanou otázku bytové náhrady pro žalovaného, je zapotřebí zdůraznit, že v daném případě jde o spor, kdy z právního předpisu (v daném případě z ustanovení § 705 odst. 1 a 3 a § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák.) vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (srov. § 153 odst. 2, § 212 písm. d/, § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.). Z uvedeného vyplývá, že o vyklizení a bytové náhradě (podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák.) soud rozhoduje ve vztahu k tomu z rozvedených manželů, který nebyl určen dalším nájemcem bytu jedině v případě vyhovění žalobě (v případě, kdy zruší dosud existující právo společného nájmu bytu manžely). Byla-li žaloba, jako v projednávané věci, zamítnuta (proto, že právo společného nájmu bytu manžely zaniklo a jedinou nájemkyní předmětného bytu se stala žalobkyně), nelze ani rozhodnout o bytové náhradě pro toho kterého z rozvedených manželů, tudíž ani pro žalovaného.

Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl uplatněn důvodně.

Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř., obsahově konkretizovaných dovolacími námitkami žalovaného, správný. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které úspěšné žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 16. února 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu