26 Cdo 2768/2013
Datum rozhodnutí: 22.01.2014
Dotčené předpisy: § 685 obč. zák., § 451 obč. zák.



26 Cdo 2768/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Mgr. P. N. , P., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Postupice č. p. 58, proti žalované COLOR PRAGUE s. r. o. , se sídlem Praha 10, Bulharská 16, zastoupené Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 583/15, o zaplacení částky 479.290,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 340/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2013, č. j. 64 Co 493/2012-336, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.390,- Kč k rukám Mgr. Jana Hrazdiry, advokáta se sídlem Praha 1, Na Příkopě 15, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 10. 2007, č. j. 16 C 340/2006-110, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 479.290,- Kč (jako dlužné nájemné), ve zbývající části, tj. pokud se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 231.686,50,- Kč (z titulu smluvní pokuty) včetně celého požadovaného příslušenství, žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované (směřujícímu toliko proti vyhovujícímu výroku o věci samé) Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 9. 2008, č. j. 64 Co 111/2008-153, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 479.290,- Kč; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (soud dovolací) rozsudkem ze dne 21. 1. 2011, č. j. 26 Cdo 2080/2009-191, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu se závazným právním názorem vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud usnesením ze dne 16. 6. 2011. č. j. 64 Co 111/2008-229, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 17. 4. 2012, č. j. 16 C 340/2006-292, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 73.250,- Kč a zamítl žalobu ohledně částky 406.040,- Kč včetně veškerého požadovaného příslušenství; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání obou účastníků pak odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 5. 2013, č. j. 64 Co 493/2012-336, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) především dovodil, že smlouva o nájmu bytu ze dne 3. 7. 2000 (dále jen Smlouva ), na základě níž umístila žalovaná, jejímž jediným jednatelem byl od 10. 7. 1998 do 16. 3. 2005 žalobce, své sídlo do bytu v jeho vlastnictví (byt č. 42 o velikosti 1+1, ve 3. patře domu v P. /dále jen předmětný byt , resp. byt /), je absolutně neplatná. Setrval přitom na svém právním názoru (jenž zaujal již v rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. 64 Co 111/2008-153, a s nímž se ztotožnil i dovolací soud ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 21. 1. 2011, č. j. 26 Cdo 2080/2009-191), že právo nájmu bytu je vázáno na fyzickou osobu, která jeho prostřednictvím uspokojuje svou potřebu bydlení, o níž nelze uvažovat u právnické osoby, která takovou potřebu nemá, a proto nemůže platně uzavřít smlouvu o nájmu bytu podle § 685 občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy (dále jen obč. zák. ); současně vyložil, proč v souzené věci nelze aplikovat závěry vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu (sp. zn. 31 Cdo 316/2008 a 21 Cdo 3641/2009), která žalobce citoval ve svém odvolání. Přisvědčil rovněž názoru soudu prvního stupně, že byl-li předmětný byt využíván žalovanou jako kancelář, je nutno nárok žalobce (za situace, kdy Smlouva je absolutně neplatná) posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451 a násl. obč. zák. Jelikož žalovaná namítla promlčení žalobcova nároku, přiznal žalobci plnění jen za období od srpna 2004 do poloviny března 2005 v celkové částce 73.250,- Kč, přičemž vycházel z toho, že výše bezdůvodného obohacení na straně žalované činila (z důvodů rozvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) 9.500,- Kč měsíčně. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že je namístě použít subjektivní dvouletou promlčecí lhůtu, neboť žalobce si měl být vědom, že již tím, jak je byt označen, má sloužit k bytovým účelům, nikoliv nebytovým, a tedy není pro smluvní ujednání pro užívání k nebytovým účelům opory v právním řádu ; žalobce tedy věděl, kdy, kolik a kdo mu má plnit a jeho dedukci, že o změně svého nároku se dozvěděl až rozsudkem odvolacího soudu, je nutno považovat za účelovou. Za rozhodný den pro počátek běhu promlčecí lhůty přitom považoval den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně došlo, tj. průběžným přijímáním plnění v podobě užívání bytu (což dle jeho přesvědčení neodporuje rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3803/2009, který vychází z odlišného skutkového stavu věci). Ve shodě se soudem prvního stupně dále konstatoval, že se žalobce nemůže dovolávat své dobré vůle a dobrých mravů, a to s ohledem na značně neobvyklé okolnosti věci (Smlouva byla uzavřena bez vědomí majitelky žalované společnosti, která se o povinnostech z ní vyplývajících dozvěděla až daleko později a ve Smlouvě byla posunuta splatnost nájemného o 4 roky), z nichž je zřejmé, že žalobce uzavíral Smlouvu účelově sám pro sebe .
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání žalobce bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Dovolání proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť dovolatelem nastolené právní otázky byly vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byly posouzeny jinak.
I když dovolatel v rámci svých námitek vyjádřil přesvědčení, že při posouzení otázky platnosti Smlouvy se odvolací soud mj. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ve skutečnosti se jeho dovolací námitky soustřeďují zejména na polemiku s právními závěry, které ve vztahu k této otázce Nejvyšší soud v dané věci vyslovil již ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2080/2009. Od těchto závěrů však není i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky důvod se odchýlit. Přitom podle názoru dovolacího soudu se odvolací soud s dovolatelem předestřenou otázkou vypořádal v intencích zmíněných závěrů, jimiž byl vázán a na něž lze pro stručnost odkázat. Zbývá dodat, že poukazoval-li dovolatel v rámci své argumentace také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 316/2008 a sp. zn. 21 Cdo 3641/2009, nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud se v odůvodnění citovaného zrušujícího rozsudku vyjádřil rovněž ke svému usnesení ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, v němž byl poprvé vysloven právní názor, z nějž obě citovaná rozhodnutí vychází (že na stát, jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti /§ 462 obč. zák./, byl-li zůstavitel /výlučným/ členem bytového družstva a /výlučným/ nájemcem družstevního bytu, přechází členství /členská práva a povinnosti/ zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu).
Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani při posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty.
V poměrech projednávané věci nelze opomenout, že soudní praxe je dlouhodobě ustálena rovněž v názoru, že při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby (107 odst. 1 obč. zák., § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.) je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; touto vědomostí ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. však nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněný pod č. 38/1975 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, z 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, a z 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001). O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena, svědčí také rozsudky Nejvyššího soudu z 29. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 702/2002, z 20. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 83/2004, ze 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, z 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, 21 Cdo 3434/2008, a dále např. rozsudek z 13. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2324/2012. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby tedy nelze v daném případě spojovat s tím, kdy se žalobce dozvěděl o neplatnosti Smlouvy, ale pouze s existencí skutečností zakládajících její neplatnost, aniž by přitom bylo rozhodující, zda si byl zcela vědom jejich významu pro platnost uzavírané Smlouvy či nikoli.
Dovolací soud se rovněž zabýval otázkou, kdy je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, a opakovaně vyslovil názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000). Jestliže by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (šikanu) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 126). O jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
Opřel-li dovolatel v tomto směru svou argumentaci o závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, pak je třeba uvést, že v tomto rozhodnutí řešený případ rozporné námitky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého investicemi do nemovitosti, byl po skutkové stránce odlišný od souzené věci a v závěrech vyslovených v citovaném rozsudku nelze nalézt právně aplikační úvahy, jež by poskytovaly oporu pro tvrzení dovolatele o nesprávnosti posouzení této otázky odvolacím soudem. Přitom je třeba připomenout, že rozpor s dobrými mravy je třeba zvažovat právě s přihlédnutím k individuálním okolnostem jednotlivých případů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 345/2012). Dovolací soud je toho názoru, že i s přihlédnutím k posléze uvedenému nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák., neboť žalobce v nalézacím řízení ani netvrdil existenci příslušných právně významných okolností (které nevyšly ani jinak v řízení najevo), jež by odůvodňovaly tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Zbývá dodat, že podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. však dovolatel právě takové (nezpůsobilé) dovolací důvody rovněž uplatnil, a to zejména namítanou nepřezkoumatelností rozsudku soudu prvního stupně a dále také námitkami týkajícími se nesprávně zjištěného skutkového stavu, resp. hodnocení provedených důkazů.
Za této situace není dovolání přípustné podle § 237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. ledna 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu