26 Cdo 2758/2012
Datum rozhodnutí: 22.01.2013
Dotčené předpisy: § 114b odst. 1 o. s. ř., § 153a odst. 3 o. s. ř., § 667 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 2758/2012


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalovanému Š. B. , zastoupenému JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, o zaplacení částky 1.219.635,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 18/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2011, č. j. 38 Co 216/2010-259, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2011, č. j. 38 Co 216/2010-259, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek pro uznání Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. září 2009, č. j. 7 C 18/2009-97, ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 846.035,- Kč, a v nákladovém výroku II., a rozsudek pro uznání Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. září 2009, č. j. 7 C 18/2009-97, v části výroku I., jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 846.035,- Kč, a v nákladovém výroku II., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2011, č. j. 38 Co 216/2010-259, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek pro uznání Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. září 2009, č. j. 7 C 18/2009-97, ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 3.600,- Kč, se odmítá ; jinak se zamítá .

O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 1.219.635,- Kč. Žalobu odůvodnil tvrzením, že do 29. února 2008 měl od žalovaného pronajaty nebytové prostory v domě č. p. 1444 v obci U. (dále jen předmětné nebytové prostory , resp. nebytové prostory ), v nichž provedl s jeho souhlasem úpravy , na něž vynaložil náklady ve výši 802.033,- Kč, které s ním žalovaný odmítá vypořádat; na uvedené náklady započetl jeho pohledávky vůči své osobě v částce 430.000,- Kč, z čehož vyplývá, že z tohoto titulu po něm požadoval částku 372.033,- Kč (dále jen nárok na vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor ). Dále uvedl, že v nebytových prostorách má umístěny své movité věci sloužící jako vybavení restaurace (dále jen vybavení restaurace ), které mu žalovaný odmítá vydat a jejichž hodnota činí 474.002,- Kč, což po něm rovněž požadoval (dále jen nárok na úhradu hodnoty vybavení restaurace ); na tomto místě dodal, že k tomu je nutno připočítat palivové dříví v hodnotě 3.600,00 Kč (dále jen nárok na úhradu hodnoty palivového dříví ). Vedle toho požadoval též úplatu ve výši 220.000,- Kč za neoprávněné užívání vybavení restaurace v období od 1. března 2008 do 31. ledna 2009 (dále jen nárok na úplatu za neoprávněné užívání vybavení restaurace ) a úroky ve výši nejméně 150.000,00 Kč , které si vyžádá půjčka, jíž byl nucen si sjednat ke krytí jiné půjčky v důsledku toho, že mu žalovaný odmítá vydat vybavení restaurace a vypořádat s ním náklady na úpravy nebytových prostor (dále jen nárok na úroky z půjčky ).

Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 14. září 2009, č. j. 7 C 18/2009-97, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) částku 1.219.635,- Kč (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

Při vydání rozsudku pro uznání postupoval podle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř. před novelou ), a usnesením ze dne 15. června 2009, č. j. 7 C 18/2009-91 (doručeným dne 20. července 2009 srov. doručenku na č. l. 89 spisu), vyzval žalovaného (dále jen výzva soudu prvního stupně ), aby se ve věci písemně vyjádřil. Jelikož žalovaný se ve stanovené lhůtě třiceti dnů nevyjádřil (byť podáním ze dne 23. července 2009 ohlásil, že tak učiní) a ani v této lhůtě nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání, rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 ve spojení s ustanovením § 114b odst. 5 o.s.ř. před novelou).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. října 2011, č. j. 38 Co 216/2010-259, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně z hlediska zákonem připuštěných odvolacích důvodů (§ 212a odst. 4 a § 205b o.s.ř. před novelou) a neshledal odvolání žalovaného opodstatněným. Předně nepokládal za právně významnou odvolací námitku, že náhlé zhoršení zdravotního stavu žalovanému bránilo ve stanovené lhůtě soudu byť i jen sdělit důvod, jenž mu překážel podat v této lhůtě řádné vyjádření k žalobě; třebaže doložil, že v průběhu července 2009 byl opakovaně hospitalizován v souvislosti s prodělaným infarktem myokardu, byl schopen se soudem komunikovat, jak o tom vypovídá jeho podání ze dne 23. července 2009, a tedy nic mu nebránilo už tehdy soudu sdělit, že trpí natolik závažnými zdravotními obtížemi, že mu to brání se k žalobě ve stanovené lhůtě kvalifikovaně vyjádřit. Následně neshledal důvodnou ani odvolací námitku, že žaloba vykazovala vady, které bránily pokračování v řízení a potažmo i vyhovění žalobě rozsudkem pro uznání. V této souvislosti s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004 zdůraznil, že projednatelnosti žaloby není na překážku, že v ní žalobce neuvedl všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva nebo že vykazovala nedostatky v právní kvalifikaci vylíčených rozhodujících skutečností, jestliže v ní byly, jako v daném případě, vylíčeny alespoň takové rozhodující skutečnosti, jimiž byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Vycházeje z uvedených právních názorů uzavřel, že pro vydání rozsudku pro uznání soudu prvního stupně byly naplněny předpoklady stanovené v § 153a odst. 3 ve spojení s ustanovením § 114b odst. 5 o.s.ř. před novelou; proto citovaný rozsudek potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Předně namítl, že náhlé zhoršení zdravotního stavu nastanuvší bezprostředně po podání ze dne 23. července 2009 mu znemožnilo ve stanovené lhůtě soudu sdělit byť i jen důvod, který mu bránil se na výzvu soudu prvního stupně včas vyjádřit ve smyslu § 114b odst. 1 o.s.ř. před novelou. V návaznosti na to odvolacímu soudu vytkl, že při úvaze o závažnosti jeho zdravotního stavu se nevypořádal se skutečnostmi uvedenými v lékařské zprávě MUDr. S. a vycházel jen z toho, že byl schopen komunikovat se soudem prvního stupně podáním z 23. července 2009, a proto mu nic nebránilo sdělit soudu alespoň příčinu (vážný důvod), která mu znemožňuje vyjádřit se k žalobě v soudem určené lhůtě. Měl rovněž za to, že není správný právní názor, že žaloba nevykazovala vady bránící pokračování v řízení a tudíž také tomu, aby o ní bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání. V této souvislosti s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2005, sp. zn. 33 Odo 1197/2004, ze dne 28. června 2005, sp. zn. 25 Cdo 596/2005, a ze dne 11. října 2006, sp. zn. 25 Cdo 1960/2006 zdůraznil, že vylíčením rozhodujících skutečností se rozumí vylíčení skutkového děje, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok, přičemž v žalobě musí být rozhodující skutečnosti vylíčeny v rozsahu, který umožňuje jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku. V daném případě však z žaloby a tvrzení v ní uvedených není zřejmé, zda se žalobce domáhá úhrady nákladů spojených s úpravou nebytového prostoru podle § 667 odst. 1 věta druhá obč. zák., nebo protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota pronajatého nebytového prostoru podle § 667 odst. 1 věta poslední obč. zák. ; navíc žalobce ani neuvedl (a neoznačil k tomu důkaz), zda s provedením úprav předmětných nebytových prostor souhlasil, přičemž takovýto souhlas je pro oba zmíněné nároky rozhodující. Dodal, že uvedené platí obdobně i z důvodu nespecifikování jednotlivých úprav provedených žalobcem a jím dále žalovaných movitých věcí a palivového dříví . V tomto kontextu přitom zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. 25 Cdo 2022/2006, z něhož dovozoval, že prostý odkaz žalobce na soubor přiložených listin nelze považovat za splnění povinnosti vylíčit v žalobě rozhodující skutečnosti . Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobce ve vyjádření k dovolání především namítl, že dovolání není přípustné. Pro případ, že by se dovolací soud s tímto neztotožnil, vyvracel správnost uplatněných dovolacích námitek, přičemž se ztotožnil s právními názory odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.

Na vyjádření žalobce reagoval dovolatel podáním ze dne 25. června 2012, v němž zopakoval již uplatněné dovolací námitky, které dále argumentačně rozvinul.

Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud postupoval v odvolacím řízení v souladu s čl. II bodem 10 zákona č. 7/2009 Sb. správně podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. červencem 2009 (dále opět jen o.s.ř. před novelou ), neboť rozsudek pro uznání byl vydán po řízení provedeném právě podle tohoto zákona. Správnost jeho postupu (příp. postupu soudu prvního stupně) v souzené věci je proto zapotřebí zkoumat z pohledu právní úpravy civilního procesu účinné do uvedeného data. Bylo-li však napadené rozhodnutí vydáno až po nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. (tj. po 1. červenci 2009), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Proti potvrzujícímu výroku I. napadeného rozsudku by mohlo být dovolání objektivně přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Nelze ovšem přehlédnout, že odvolací soud tímto napadeným výrokem ve skutečnosti rozhodoval o pěti různých nárocích (nároku na vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor, nároku na úhradu hodnoty vybavení restaurace, nároku na úhradu hodnoty palivového dříví, nároku na úplatu za neoprávněné užívání vybavení restaurace a nároku na úroky z půjčky), z nichž každý mohl být žalován samostatně. Přitom prostřednictvím názoru, že nebyly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, dovolatel s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) zpochybnil správnost potvrzujícího výroku I. napadeného rozsudku pouze ve vztahu k nárokům na vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor, na úhradu hodnoty vybavení restaurace a úhradu hodnoty palivového dříví (ve vztahu k nárokům na úplatu za neoprávněné užívání vybavení restaurace a na úroky z půjčky ho nezpochybnil). Protože odvolací soud na věc pohlížel jako na věc občanskoprávní a nárok na úhradu hodnoty palivového dříví nepřevyšoval částku 50.000,- Kč (okolnost, že uplatněné, resp. dovoláním napadené nároky ve svém součtu tuto částku převyšují, je nerozhodná), nelze dovodit přípustnost dovolání proti výroku I. v části, jíž byl potvrzen rozsudek pro uznání soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 3.600,- Kč, neboť ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. to vylučuje. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) dovolání proti výroku I. v části, jíž byl potvrzen rozsudek pro uznání soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 3.600,- Kč, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.

Dovolání proti výroku I. v části, jíž byl potvrzen rozsudek pro uznání ohledně nároků na vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor a na úhradu hodnoty vybavení restaurace nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci). Dovolací soud se tudíž zabýval přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel brojil proti právnímu názoru, že pro vydání rozsudku pro uznání byly naplněny předpoklady stanovené v § 153a odst. 3 ve spojení s ustanovením § 114b odst. 5 o.s.ř. před novelou. Dovolací soud dospěl k závěru, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek lze napadenému potvrzujícímu rozhodnutí přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky naplněnosti předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku (§ 114b odst. 5 o.s.ř. před novelou); tato otázka je totiž soudy rozhodována rozdílně, byť již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (viz posléze uvedený výklad). Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí v tomto ohledu zásadně právně významné, stává se tím dovolání pro řešení zmíněné otázky přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 114b odst. 1 o.s.ř. před novelou vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1, 2 o.s.ř. před novelou), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 o.s.ř. před novelou, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. před novelou, nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Toto usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci, nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba a lze jej doručovat výhradně do vlastních rukou; náhradní doručení je vyloučeno (§ 114b odst. 3 a 4 o.s.ř. před novelou). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na tuto výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen (§ 114b odst. 5 o.s.ř. před novelou).

Podle § 153a odst. 3 o.s.ř. před novelou rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání (§ 153a odst. 4 o.s.ř. před novelou).

Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21 v sešitě č. 3 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 69 v sešitě č. 5 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura/) dovodila, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. před novelou za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. před novelou rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. před novelou, nenastane fikce uznání nároku uplatněného v žalobě jen tehdy, jestliže prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o.s.ř. před novelou).

Z obsahu spisu se podává, že výzva soudu prvního stupně, v níž byla určena třicetidenní lhůta k vyjádření ve věci ve smyslu § 114b odst. 1 o.s.ř. před novelou, byla žalovanému doručena dne 20. července 2009; uvedená třicetidenní lhůta tudíž skončila uplynutím dne 19. srpna 2009. V této lhůtě učinil žalovaný podání ze dne 23. července 2009 (odevzdané osobně na podatelnu soudu prvního stupně následujícího dne), v němž ohlásil, že ve stanovené třicetidenní lhůtě podá písemné vyjádření, kde uvede a vylíčí rozhodující skutečnosti jako obranu proti žalobě včetně doložení a prokázání svých tvrzení (srov. podání na č. l. 93 spisu). V dotčené lhůtě však již neučinil žádné podání, jímž by skutečně vyhověl výzvě soudu prvního stupně. Rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu ve sporu, vylíčil teprve podáním ze dne 10. září 2009 (opět odevzdaným osobně na podatelnu soudu prvního stupně následujícího dne). Přitom ve svém odvolání (proti rozsudku prvního stupně) ze dne 25. září 2009 mimo jiné uvedl, že v průběhu doby, kdy měly být soudu doručeny důkazy proti žalobě , vážně onemocněl (postihl ho srdeční infarkt), že v této souvislosti byl hospitalizován a podrobil se lékařskému zákroku (pro obnovení funkce cévního systému), že závažný zdravotní stav u něj dosud trvá a že v jeho důsledku se bude muset podrobit ještě dalšímu zákroku . Současně zdůraznil, že to byl tedy závažný důvod, který mu bránil mimo jiné i informovat soud . K doložení uvedených tvrzení pak přiložil lékařské zprávy z 25. září 2009 (vyhotovenou MUDr. L. Z.) a z 27. ledna 2010 (vyhotovenou MUDr. B. S.). Z prve jmenované zprávy vyplývá, že v průběhu července 2009, konkrétně 10. až 17. a 22. dne toho měsíce, byl žalovaný opakovaně hospitalizován pro subakutní infarkt myokardu , že 28. července 2009 se podrobil vyšetření pomocí Holterova monitorování EKG a že i poté u něj přetrvávaly námahové oprese na hrudi , které si dne 16. září 2009 vyžádaly provedení opakované selektivní koronografie . K tomu druhá zpráva doplňuje, že pro závažné akutní a subakutní onemocnění, v jehož důsledku bylo nutné preferovat výrazný klidový režim a jehož další vývoj nemohl žalovaný tušit ani předpokládat , nebyl s velkou pravděpodobností schopen v době po 22. červenci 2009 rozsáhlejších psychických a fyzických úkonů ; pokud v dané věci podal dne 23. července 2009 nekvalifikované vyjádření , bylo to v době akutního kardiovaskulárního onemocnění .

Dovolateli lze přisvědčit v názoru, že jen z toho, že byl schopen komunikovat se soudem prvního stupně podáním ze dne 23. července 2009, nelze bez dalšího dovozovat, že mu nic nebránilo ve lhůtě určené ve výzvě soudu prvního stupně alespoň sdělit vážný důvod, který mu znemožňuje se v uvedené lhůtě kvalifikovaně vyjádřit ve věci. Opačný názor totiž opomíjí, že vyjádřit se ve věci ve smyslu § 114b odst. 1 o.s.ř. před novelou mohl žalovaný kdykoliv až do uplynutí soudem určené lhůty (tedy i v době po 23. červenci 2009 /do 19. srpna 2009/) a že vážný důvod, který mu v takovém kvalifikovaném vyjádření zabránil, u něj mohl nastat i později před skončením uvedené lhůty, tudíž i v uvedeném časovém rozpětí. S dovolatelem však již nelze souhlasit v tom, že náhlé zhoršení jeho zdravotního stavu nastanuvší bezprostředně po učinění podání ze dne 23. července 2009 mu znemožnilo ve stanovené lhůtě soudu byť jen sdělit vážný důvod, který mu bránil se na výzvu soudu prvního stupně včas vyjádřit ve smyslu § 114b odst. 1 o.s.ř. před novelou. Ze shora citovaných lékařských zpráv sice vyplývá, že v průběhu července 2009 byl opakovaně hospitalizován a že ani po ukončení hospitalizace (tj. po 22. červenci 2009) nebyl s velkou pravděpodobností schopen (do uplynutí soudem stanovené lhůty) rozsáhlejších psychických a fyzických úkonů . Za takový úkon však nelze označit podání, jímž by pouze oznámil vážný důvod, který mu bránil se ve věci písemně vyjádřit ve smyslu § 114b odst. 1 o.s.ř. před novelou. Takové oznámení je totiž svou povahou úkon zcela triviální (nenáročný na přípravu a realizaci). Z obsahu zmíněných lékařských zpráv tudíž nelze dovodit, že by u něj nastal tak vážný důvod, že mu až do uplynutí lhůty určené pro podání vyjádření bránil soudu byť jen sdělit, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o.s.ř. před novelou). To platí tím spíše, že i v době akutního kardiovaskulárního onemocnění byl schopen učinit vůči soudu úkon srovnatelné (tj. zanedbatelné) náročnosti, konkrétně podání ze dne 23. července 2009, jímž ohlásil, že ve stanovené třicetidenní lhůtě se ve věci písemně vyjádří (uvede a vylíčí rozhodující skutečnosti jako obranu proti žalobě včetně doložení a prokázání svých tvrzení). Ostatně nelze ani přehlédnout, že ještě ve svém odvolání ze dne 25. září 2009 konstatoval, že u něj dosud trvá závažný zdravotní stav , jenž mu bránil mimo jiné i informovat soud ; přesto mu nepřekážel v podání řádného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. v uskutečnění procesního úkonu podstatně vyšší náročnosti než vyžaduje pouhé sdělení vážného důvodu bránícího včas se vyjádřit ve věci ve smyslu § 114b odst. 1 o.s.ř. před novelou. V naznačených souvislostech tudíž nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. užit opodstatněně.

Už na tomto místě je zapotřebí připomenout, že uplatnil-li žalobce, jako v daném případě, v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem a soud je projednává (aniž by postupoval podle ustanovení § 112 odst. 2 o.s.ř. před novelou) ve společném řízení, nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. před novelou vůči každému z těchto práv (nároků) samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. před novelou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2165/2004, uveřejněný pod č. 107 v sešitě č. 7 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura).

Již v rozsudku ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněném pod č. 153 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky vyložil, že usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. před novelou je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. § 114a odst. 1 o.s.ř. před novelou), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném (prvním) jednání. K přípravě jednání a v jejím rámci též k vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. před novelou soud přistoupí teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady v žalobě. Jinými slovy řečeno, soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. před novelou a rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o.s.ř. před novelou, jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno (§ 104 odst. 1 o.s.ř. před novelou), a jestliže žaloba není postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení. Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a z 18. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněná pod č. 209 a č. 135 v sešitech č. 11 z roku 2002 a č. 8 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). Přitom v soudní praxi není pochyb ani o tom, že rozhodujícími skutečnostmi (které musí být ve smyslu § 79 odst. 1 o.s.ř. před novelou obsaženy v žalobě) se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými (pravdivě) vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť žalobce sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět. K tomu srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání 2001, vydaný nakladatelstvím C. H. BECK, strana 241, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a z 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněné pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1998 a pod č. 119 v sešitě č. 17 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura.

Z výkladu uvedeného na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí již vyplynulo, že žalobce uplatil v žalobě pět různých nároků, z nichž každý mohl být žalován samostatně. Dovolací námitkou, že žaloba vykazovala vady bránící jejímu věcnému projednání, dovolatel zpochybnil předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání pouze ohledně nároku na vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor, nároku na úhradu hodnoty vybavení restaurace a nároku na úhradu hodnoty palivového dříví (srov. shora uvedený výklad). Otázkou, zda v žalobě byly vylíčeny alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce, se proto dovolací soud dále zabýval již jen ve vztahu k nárokům na vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor a na úhradu hodnoty vybavení restaurace.

Vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a v textu žaloby na takovou listinu výslovně odkáže (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 2 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod č. 38 v sešitě č. 4 z roku 2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V dané věci žalobce připojil k žalobě a v jejím textu výslovně odkázal jednak (zvlášť) na seznam nákladů spojených s úpravami nebytových prostor a jednak (zvlášť) na seznam movitých věcí sloužících jako vybavení restaurace; přitom v uvedených seznamech náležitě specifikoval jak jednotlivé úpravy nebytových prostor tak žalované movité věci (tj. vybavení restaurace). V případě zmíněných seznamů tedy nešlo o prostý odkaz žalobce na soubor přiložených listin , jak to vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. října 2006, sp. zn. 25 Cdo 2022/2006. Za této situace dovolací soud nesdílí dovolatelovo stanovisko, že rozhodující skutečnosti, o něž se opíraly posledně uvedené nároky, nebyly v žalobě vylíčeny v dostatečném rozsahu z důvodu nespecifikování jednotlivých úprav provedených žalobcem a jím dále žalovaných movitých věcí .

Podle § 667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), změny na věci je nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele. Úhradu nákladů s tím spojených může nájemce požadovat jen v případě, že se k tomu pronajímatel zavázal. Nestanoví-li smlouva jinak, je oprávněn požadovat úhradu nákladů až po ukončení nájmu po odečtení znehodnocení změn, k němuž v mezidobí došlo v důsledku užívání věci. Dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci. Ustálená soudní praxe přitom dovodila, že ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. o změnách na pronajaté věci se uplatní i při nájmu nebytového prostoru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 861/2001, uveřejněný pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 125 v sešitě č. 7 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura/).

V posuzované věci žalobce odůvodnil nárok na vypořádání nákladů na úpravu nebytových prostor konstatováním, že v postavení nájemce předmětných nebytových prostor v nich se souhlasem dovolatele (pronajímatele nebytových prostor) provedl úpravy (specifikované v příslušném seznamu), s nimiž měl náklady ve výši 802.033,- Kč, které s ním dovolatel odmítá po skončení nájmu vypořádat (a na něž započetl jeho pohledávky v částce 430.000,- Kč); po dovolateli, jak vyplývá z obsahu žaloby, pak tudíž požadoval rozdíl mezi uvedenými částkami, tj. sumu 372.033,- Kč. Přestože je nepochybné, že peněžité plnění ve výši 372.033,- Kč žalobce odvozoval od nákladů, které vynaložil na úpravu předmětných nebytových prostor, jíž provedl se souhlasem dovolatele, nelze z vylíčení rozhodujících skutečností, jimiž odůvodnil požadavek na zaplacení uvedené částky, spolehlivě stanovit, zda právní poměr, o nějž zmíněný nárok opírá (právní důvod žaloby), vychází z ustanovení § 667 odst. 1 věty druhé obč. zák. nebo z ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. Vypořádat investice nájemce provedené se souhlasem pronajímatele na pronajaté věci je totiž účelem obou citovaných ustanovení, třebaže každé z nich upravuje jiný nárok. Rozlišovací kritérium mezi těmito nároky spočívá po skutkové stránce v tom, že v případě nároku majícího základ v ustanovení § 667 odst. 1 věty druhé obč. zák. se pronajímatel zavázal nájemci, že mu uhradí náklady vynaložené na změnu pronajaté věci, kdežto v případě nároku vycházejícího z ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. vůči němu takový závazek nepřijal. K řádné identifikaci skutkového základu sporu o vypořádání nákladů nájemce na změnu pronajaté věci provedené se souhlasem pronajímatele se proto vyžaduje, aby žalobce již v rámci vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě uvedl mimo jiné i okolnosti, z nichž vyplyne, zda se pronajímatel zavázal uhradit mu náklady spojené se změnou pronajaté věci či nikoliv; jinak nelze určit, zda se vypořádání uvedených nákladů domáhá z titulu náhrady nákladů spojených se změnou pronajaté věci, k jejichž úhradě se mu žalovaný zavázal (§ 667 odst. 1 věta druhá obč. zák.), nebo z titulu protihodnoty toho, o co se v důsledku změny pronajaté věci zvýšila její hodnota (§ 667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.). Jelikož v dané věci žalobce takové okolnosti neuvedl, lze ohledně nároku na vypořádání těchto nákladů uzavřít, že vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě je do té míry neúplné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení. To platí bez zřetele k tomu, že právní charakteristiku skutku (právní důvod žaloby) nebyl žalobce povinen v žalobě výslovně uvádět. Pro úplnost zbývá dodat, že spatřoval-li dovolatel vadu žaloby i v tom, že v ní žalobce neoznačil důkaz o jeho souhlasu s provedením úprav předmětných nebytových prostor, přehlédl, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný uznává nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§ 114b odst. 5 o.s.ř. před novelou), je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného), bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, z 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004, a z 1. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004).

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již uvedeno, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení mimo jiné také tehdy, je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor. Uvedené přitom v plném rozsahu platí ve vztahu k nároku na úhradu hodnoty vybavení restaurace. Zmíněný nárok žalobce odůvodnil tvrzením, že v nebytových prostorách má umístěny své movité věci sloužící jako vybavení restaurace, které mu žalovaný odmítá vydat. Ačkoli by se za této situace logicky nabízela (vlastnická) žaloba na vydání uvedených neoprávněně zadržovaných věcí (srov. ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák.), žalobce v rozporu s logikou věci požadoval úhradu hodnoty vybavení restaurace (těchto movitých věcí), jež ocenil částkou 474.002,- Kč. Takový nárok však z vylíčených rozhodujících skutečností nevyplývá, a tudíž nutně musí vycházet z jiných, v žalobě neuvedených okolností. Jestliže tedy žalobce v žalobním petitu požadoval, aby mu dovolatel zaplatil též částku 474.002,- Kč (hodnotu vybavení restaurace), nebylo z obsahu žaloby možné dovodit, na základě čeho má být o takto formulovaném žalobním návrhu (tzv. petitu) rozhodnuto.

Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání soudu prvního stupně byly splněny i ohledně (samostatných) nároků na vypořádání nákladů na úpravy nebytových prostor a na úhradu hodnoty vybavení restaurace, není jeho právní posouzení věci v této části správné. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí v uvedené části podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a to včetně souvisejícího (závislého) výroku o nákladech odvolacího řízení účastníků (§ 242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v rozsahu vymezeném ve výroku I. tohoto rozsudku i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Naproti tomu vzhledem k absenci obsahové konkretizace uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je zapotřebí napadený rozsudek pokládat za správný ohledně nároku na úplatu za neoprávněné užívání vybavení restaurace a nároku na úroky z půjčky. V této části bylo proto dovolání zamítnuto (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. ledna 2013 JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu