26 Cdo 2756/2006
Datum rozhodnutí: 24.04.2008
Dotčené předpisy:




26 Cdo 2756/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) Ing. P. K. a b) V. K., proti žalované A. V., zastoupené advokátkou, o vyklizení rodinného domu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp.zn. 20 C 508/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. dubna 2006, č.j. 9 Co 902/2005-104, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se jako vlastníci rodinného domu čp. 519 na st. parc. č. 1231, st. parc. č. 1231 a dále parc. č. 1232 zahrady v obci B. (dále jen předmětný dům nebo dům a předmětné nemovitosti nebo nemovitosti ), vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ú. k., katastrální pracoviště T., pro k.ú. B. na LV č. 1908, domáhali vyklizení nemovitosti proti A. V. (žalované 1/), dále proti J. V., (žalovanému 2/) a dále proti J. V., (žalovanému 3/). Žalobu odůvodnili tím, že podle § 53 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách na ně přešlo k okamžiku udělení příklepu vlastnictví k předmětné nemovitosti. Žalovaní však odmítají i přes písemnou výzvu nemovitost vyklidit a vyklizenou jim ji předat.

Okresní soud v Teplicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. dubna 2005, č.j. 20 C 508/2001-63, uložil všem žalovaným předmětnou nemovitost vyklidit a vyklizenou předat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zavázal žalované společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení částku 1.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že žalobcům bude společně a nerozdílně vrácen přeplatek soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč (výrok III.).

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že vlastníkem nemovitostí byla původně žalovaná 1), že kupní smlouvou ze dne 21. 2. 1995 je prodala P. (bývalému zeťovi)

a A. (dceři) B., že Česká spořitelna poskytla úvěr na rozvoj podnikatelské činnosti P. B., že P. B. úvěr nesplácel, že nemovitosti byly prodány na návrh dražebního věřitele v nedobrovolné dražbě žalobcům, že rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 11. 2003, č.j. 11 C 13/2001-134, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2004, č.j. 10 Co 114/2004-149 byla zamítnuta žaloba A. V. o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, že její dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2005, č.j. 30 Cdo 1734/2004-167, odmítnuto a že žalovaní 1) a 2) jsou na základě smlouvy ze dne 13. 8. 2003 vlastníky bytové jednotky č. 225/6 v Alšově ulici v B.

Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že žalobci se právem domáhají ochrany svého vlastnického práva podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), neboť žalovaným nesvědčí k užívání předmětných nemovitostí nájemní právo ani jiný titul. Povinnost žalovaných k vyklizení nevázal na poskytnutí bytové náhrady, protože všichni žalovaní mohou užívat bytovou jednotku, která je ve společném jmění žalovaných 1) a 2).

K odvolání žalované 1) Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. dubna 2006, č.j. 9 Co 902/2005-104, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (kterou bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1/) potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci

a žalovanou 1/ (výrok II.).

Odvolací soud doplnil dokazování (k námitce žalované 1/, že jí nebylo včas doručeno předvolání k jednání na den 19. dubna 2005 spolu s výzvou podle § 114a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen o.s.ř. /) výslechem svědkyně J. S. (poštovní doručovatelky) a zjistil, že poštovní doručovatelka, která písemnosti doručovala, nezastihla dne 25. 3. 2005 žalovanou 1) na adrese jejího bytu, a proto obě písemnosti předala sousedce S., která bydlí rovněž v Jakoubkově ulici (o dva domy dále), žalovanou 1) zná a byla ochotna jí písemnosti předat. Dospěl k závěru, že tím byly splněny předpoklady stanovené v § 46 odst. 3 o.s.ř., za nichž se považuje za doručenou písemnost, o níž zákon nenařizuje povinnost doručit ji do vlastních rukou adresáta. Pokládal za nadbytečné provést důkaz i výslechem sousedky S. Ve věci samé se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a jako dovolací důvod označila, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Zásadní právní význam spatřovala v nutnosti vyřešit postavení účastníků a jejich procesní práva a povinnosti s ohledem na způsob doručování písemností upravený současným zákonem, kdy stávajícím stavem, výkladem a aplikací příslušných ustanovení občanského soudního řádu odvolacím soudem může dojít k významnému omezení procesních práv účastníků sporného řízení . Namítala, že postupem, kdy jí nebylo doručeno předvolání k jednání spojené s výzvou k vyjádření ve věci do vlastních rukou (při vědomí toho, že občanský soudní řád výslovně neukládá soudu povinnost doručovat uvedené písemnosti do vlastních rukou adresáta), došlo k významnému oslabení jejích procesních práv a povinností. O nařízeném jednání se dozvěděla až těsně před jeho konáním, nemohla řádně a včas reagovat a dostavit se k jednání, při němž byl vynesen rozsudek soudu prvního stupně. Vytýkala odvolacímu soudu, že se nezabýval i tím, zda sousedka S. byla vhodnou osobou (jak ji má na mysli ustanovení § 46 odst. 3 o.s.ř.) k převzetí písemnosti a že neprovedl její výslech.

Žalobci se k podanému dovolání nevyjádřili.

V řízení o žalobě na vyklizení nemovitosti, opírající se o tvrzení, že ji žalovaní užívají bez právního důvodu, mají žalovaní postavení samostatných společníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1988/2003, uveřejněný pod C 3182 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaných nakladatelstvím C. H. Beck CD 2, ročník 2006). Podáním dovolání žalovaná (původně žalovaná 1/) založila procesní nárok na přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení jen ve vztahu ke své osobě. Dovolací soud tak přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech mezi žalobci a žalovanou (dříve žalovanou 1/).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

V uvedené věci nepřichází přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v úvahu, jelikož rozsudek soudu potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalovaná jak je patrno z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) namítala jen to, že postupem soudu jí byla odňata možnost jednat před soudem. Z obsahového hlediska tvrzení dovolatelky vystihuje zmatečnostní vadu řízení uvedenou v § 229 odst. 3 o.s.ř.

Ke zmatečnostním vadám řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.) a samy způsobilým dovolacím důvodem nejsou. Proto také nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp.zn. 21 Cdo 496/2005).

K účinné ochraně práv účastníků těmito vadami postižených slouží (tam, kde přípustnost dovolání není nebo nemusí být dána ani při uplatnění způsobilého dovolacího důvodu) jiný mimořádný opravný prostředek, totiž žaloba pro zmatečnost (srov. § 229 a násl. o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání v dané věci není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům v této fázi řízení (dle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. dubna 2008

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu