26 Cdo 2753/2016
Datum rozhodnutí: 15.03.2017
Dotčené předpisy: § 22 odst. 1 předpisu č. 72/1994Sb., § 22 odst. 2 předpisu č. 72/1994Sb., § 575 obč. zák., § 3030 o. z.



26 Cdo 2753/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Abastella s.r.o. , se sídlem v Praze Bubenči, Ve struhách 1031/20, IČO: 24213136, zastoupené Mgr. Dagmar Vítů Peckovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Biskupský dvůr 2095/8, proti žalovanému Z. K. , zastoupenému JUDr. Taťánou Chvalovou, advokátkou se sídlem v Praze 3 Vinohradech, náměstí Jiřího z Poděbrad 1573/18, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 826/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2015, č. j. 25 Co 394/2015-173, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.400,- Kč k rukám JUDr. Taťány Chvalové, advokátky se sídlem v Praze 3 Vinohradech, náměstí Jiřího z Poděbrad 1573/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby jí dřívější žalovaná M. K. (dále jen dřívější žalovaná ) zaplatila částku 150.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu smluvní pokuty. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dne 30. ledna 2013 uzavřela s dřívější žalovanou smlouvu o budoucí kupní smlouvě (dále jen Smlouva o smlouvě budoucí ), v níž se zavázaly uzavřít spolu nejpozději do tam sjednaného termínu smlouvu o úplatném převodu tam specifikované bytové jednotky (dále jen bytová jednotka ) pod sankcí smluvní pokuty ve výši 150.000,- Kč, jež měla stíhat budoucí prodávající, pokud zapříčiní, že sjednaný závazek nebude splněn v dohodnutém termínu. Podle žalobkyně nesplnění tohoto závazku způsobila dřívější žalovaná tím, že nijak nereagovala na její výzvu k uzavření kupní smlouvy a přestala s ní komunikovat.

Protože dřívější žalovaná po podání žaloby zemřela, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 19. ledna 2015, č. j. 25 C 826/2013-75, tak, že namísto ní bude v řízení pokračováno s jejím dědicem Z. K. (dále jen žalovaný ). Poté rozsudkem ze dne 10. června 2015, č. j. 25 C 826/2013-116, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. prosince 2015, č. j. 25 Co 394/2015-173, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě dospěl k odlišným právním závěrům. Předně dovodil, že Smlouva o smlouvě budoucí je sice absolutně neplatným právním úkonem, avšak nikoli pro počáteční nemožnost plnění (§ 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 dále jen obč. zák. ), jak dovodil soud prvního stupně, nýbrž pro obcházení zákona (§ 39 obč. zák.). V této souvislosti konstatoval, že právní úprava obsažená v zákoně č. 72/1994 Sb., ve znění účinném rovněž do 31. prosince 2013 (dále jen zákon o vlastnictví bytů ), poskytovala fyzické osobě nájemci bytu ochranu při prvním převodu vlastnictví k tomuto bytu skrze právo první koupě (§ 22 odst. 1 citovaného zákona) a navazující právo přednostní koupě (§ 22 odst. 2 téhož zákona). Tuto zákonnou právní úpravu se však žalobkyně zabývající se realitní činností pokusila obejít (dlužno dodat, že ve spolupráci s dřívější žalovanou), jelikož měla v úmyslu prostřednictvím Smlouvy o smlouvě budoucí nabýt do vlastnictví byt za podmínek příslušejících výlučně nájemci . Její jednání se tak vymykalo z účelu zákona, neboť směřovalo k dosažení výsledku, jejž zákon nepředvídal; byť tedy nebylo zákonem explicitně zakázáno, z hlediska dotčené právní úpravy bylo nežádoucí a tudíž nedovolené. Za nepřípadnou pokládal obranu žalobkyně založenou na tvrzení o dobrém úmyslu při uzavírání Smlouvy o smlouvě budoucí a o právní ochraně, kterou chtěla dřívější žalované garantovat zřízením věcného břemene doživotního užívání bytu. Nad rámec uvedeného dodal, že i kdyby tomu tak nebylo a Smlouva o smlouvě budoucí byla platným právním úkonem, nelze opomenout, že poté, co zastupitelstvo hlavního města Prahy dodatečně schválilo obecně závaznou vyhlášku, kterou svěřilo do správy městské části Praha 11 rovněž pozemky parc. č. 2968, parc. č. 2969 a parc. č. 2970 (zastavěná plocha a nádvoří) k. ú. Ch. (dále jen předmětné pozemky ), jejichž spoluvlastnictví je spojeno s vlastnictvím bytové jednotky, stalo se plnění závazku z uvedené smlouvy, která předmětné pozemky neobsahovala, nemožným, což mělo za následek zánik tohoto závazku (§ 575 obč. zák.). Podle jeho názoru je tomu tak proto, že obsah tam předjednané kupní smlouvy (smlouvy o úplatném převodu bytové jednotky) nadále neodpovídal požadavku zákona o vlastnictví bytů, aby při převodu jednotky z vlastníka budovy byl na nabyvatele jednotky současně převeden i odpovídající spoluvlastnický podíl na pozemcích pod budovou, je-li vlastník budovy rovněž vlastníkem těchto pozemků (§ 6 odst. 1 písm. e/ ve spojení s § 21 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů). Z těchto důvodů zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, k němuž se žalovaný prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 dále jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Právní poměry účastníků, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník dále jen o. z. ).

Dovoláním nastolená otázka, zda lze žalobci přiznat požadované plnění i z jiného titulu, než o který je sám opírá, byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a v napadeném rozhodnutí se odvolací soud od tohoto řešení neodchýlil. Předně je zapotřebí zdůraznit, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozhodnutí zmiňovaná dovolatelkou) zaujal názor, že rozhoduje-li soud o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu posoudit důvodnost podle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení. Současně však není pochyb o tom, že o změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod č. 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka tedy mohla dosáhnout přiznání požadovaného plnění z titulu nároku na náhradu škody způsobené porušením smluvních povinností, předsmluvní odpovědnosti, případně prevenční povinnosti každého počínat si tak, aby nevznikaly škody , mimo jiné jen za předpokladu změny žaloby, což však neučinila.

Nejvyšší soud neshledal důvod, pro nějž by se při řešení právní otázky, zda v daném případě šlo prostřednictvím Smlouvy o smlouvě budoucí o obcházení zákona v úmyslu vyloučit účinek kogentních ustanovení § 22 odst. 1 a 2 zákona o vlastnictví bytů, měl odchýlit od své dlouhodobě ustálené judikatury. V ní dovodil, že smlouva je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem nebo pro jeho obcházení tehdy, jestliže úmyslem obou smluvních stran při uzavření smlouvy bylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněné pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, z 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1002/2006, a z 3. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 4211/2009). Zbývá dodat, že je-li Smlouva o smlouvě budoucí absolutně neplatná, stíhá stejná sankce rovněž ujednání o smluvní pokutě, které si dovolatelka a dřívější žalovaná sjednaly pro případ porušení smlouvou zakládaného závazku hlavního. Z akcesorické povahy ujednání o smluvní pokutě totiž vyplývá, že smluvní pokuta nemůže být sjednána bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku a jeho platnost je tak závislá na platnosti závazku hlavního (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 31. května 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, z 28. února 2008, sp. zn. 33 Odo 744/2006, a z 10. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 5391/2008).

Je-li v souladu s ustálenou judikaturou právní názor, že Smlouva o smlouvě budoucí je neplatná (jako celek) podle § 39 obč. zák. pro obcházení zákona, je vyloučeno uvažovat o zániku závazku z takové (neplatné) smlouvy pro dodatečnou nemožnost plnění (§ 575 obč. zák.). Z toho vyplývá, že ani pro řešení této otázky nemůže být dovolání přípustné.

Možnou aplikací § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry) se Nejvyšší soud již zabýval při výkladu přechodného ustanovení § 3030 o. z. v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že toto ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z.

Dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu , tj. jakoby i proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku. S přihlédnutím k obsahu dovolání však zastává názor, že proti těmto výrokům dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k nim totiž v dovolání absentuje nejen vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), nýbrž i jakékoli vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Za této situace dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř. pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 15. března 2017


JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu