26 Cdo 2751/2004
Datum rozhodnutí: 07.03.2005
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2751/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) I. K. a b) J. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. M. a 2) Ing. E. M., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 74/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2004, č. j. 62 Co 125/2004-327, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.430,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

V projednávané věci se vedlo řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu ( bytu o třech pokojích, kuchyni a příslušenství, který se nachází v přízemí domu č. p. 831 v P., C. 60 dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ) z důvodů upravených v ustanoveních § 711 odst. 1 písm. a/ a d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen obč. zák. ).

Žalobci podáním ze dne 15. listopadu 1999 změnili žalobu tak, že nadále se domáhali, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., spočívajícího v tom, že žalovaní (společní nájemci) odmítají žalobcům (pronajímatelům bytu) od roku 1995 do současné doby zpřístupnit předmětný byt za účelem odstranění nepovolených stavebních úprav v bytě.

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jen soud prvního stupně ) nejprve usnesením ze dne 17. listopadu 1999 změnu žaloby připustil a poté rozsudkem ze dne 1. listopadu 2000, č. j. 9 C 74/95-186, změněnou žalobu zamítl, rozhodl o nákladech řízení účastníků a o vrácení přeplatku soudního poplatku.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. června 2001, č. j. 58 Co 231/01-212, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. září 2003, č. j. 9 C 74/95-297, žalobu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 19. května 2004, č. j. 62 Co 125/2004-327, citovaný zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr končí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování, rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.

Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že před Obvodním úřadem městské části P. probíhalo od roku 1995 stavební řízení, jehož předmětem bylo odstranění stavebních úprav (betonového stupínku a topení instalovaného v tomto stupínku), které v předmětném bytě vybudovali žalovaní (společní nájemci) v roce 1986 bez stavebního povolení a bez souhlasu tehdejších vlastníků předmětného domu právních předchůdců žalobců. Dále rovněž zjistily, že pravomocným rozhodnutím odboru výstavby Obvodního úřadu městské části P. ze dne 28. května 1997 ve spojení s rozhodnutím odboru výstavby Magistrátu města P. ze dne 26. srpna 1997 bylo žalobcům (spoluvlastníkům předmětného domu a pronajímatelům předmětného bytu) podle § 88 odst. 1 písm. b/ zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdy platném znění, nařízeno odstranění stupínku a v něm instalovaného topení v předmětném bytě, že poté za účelem odstranění uvedených stavebních úprav žalobci písemnými výzvami vyzvali žalované ke zpřístupnění předmětného bytu v termínech 2. června 1997, 29. září 1997, 7. října 1997 a 24. června 1998, že žalovaní byt nezpřístupnili, a to ani poté, co jim byla povinnost byt zpřístupnit uložena rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 11 C 93/99, a že nepovolené stavební úpravy nebyly odstraněny do současné doby. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že vzhledem k době provedení nepovolených stavebních úprav, konfliktním vztahům mezi účastníky a také k tomu, že podle zpracovaného znaleckého posudku stavební úpravy (byť nepovolené) zkvalitňují bydlení v bytě, spotřebu plynu nezvyšují a nosnou konstrukci domu nezatěžují, nejde o hrubé porušení povinností nájemců ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., a mimo jiné i proto žalobu zamítl. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že jde o hrubé porušení povinností nájemců, neboť žalovaní ve více jak dvouletém období před podáním výpovědi z nájmu bytu odmítli opakovaně byt zpřístupnit přes to, že jim byla známa existence pravomocného rozhodnutí o uložení povinnosti žalobcům odstranit nepovolené stavební úpravy, a jejich nečinnost v tomto směru trvala i poté, co jim byla povinnost byt zpřístupnit uložena rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 11 C 93/99, a také poté, co v dané věci rozhodl v jejich neprospěch Nejvyšší soud České republiky; okolnost, že realizované nepovolené stavební úpravy zlepšily kvalitu bydlení v předmětném bytě, nepokládal za právně významnou při posuzování otázky závažnosti porušení povinností nájemců. V návaznosti na to uzavřel, že je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a že vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci není uplatněná výpověď z nájmu bytu ani v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.). Jde-li o otázky délky výpovědní lhůty a počátku jejího běhu a dále o otázku bytové náhrady, odvolací soud odkázal na ustanovení § 710 odst. 3, § 711 odst. 2 a § 712 odst. 5 obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o.s.ř. Především namítli, že odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně, aniž by provedl znovu jakýkoli důkaz v řízení dříve provedený, když odlišně právně posoudil skutková zjištění soudu I. stupně , a pokračovali, že tak učinil, aniž by však mohl znát a posuzovat veškeré souvislosti a důvody . Dále uvedli, že odvolací soud se nemohl pro neopakování rozhodujících důkazů plně seznámit se všemi okolnostmi a souvislostmi . Mají rovněž za to, že vzal za zjištěno něco, co z provedených důkazů nevyplývá . Dále uvedli, že na jejich straně nejde o hrubé porušení povinností vyplývajících pro ně z nájmu bytu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se zjištěným skutkovým stavem a také s právními závěry, které odvolací soud na jeho základě přijal. Odkázali rovněž na právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1008/96. Dále uvedli, že v dovolání absentují dovolací důvody, a navrhli, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, resp. aby bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (uvedené vady nebyly namítány a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.

Z obsahu dovolání vyplývá, že na existenci vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzují dovolatelé zejména z toho, že odvolací soud neopakoval rozhodující důkazy.

Podle § 213 odst. 1 a 2 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí v závislosti na povaze důkazů rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy, tj. musí postupovat v souladu s § 122 odst. 1 a § 123 o.s.ř. a dokazování provést (důkazy opakovat či doplnit) způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví § 125 a násl. o.s.ř.

V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (v odůvodnění svého rozhodnutí přímo odkázal na správně a úplně zjištěný skutkový stav) a z takto zjištěného skutkového stavu vyšel při právním posouzení dané věci. Jestliže se odvolací soud neodchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a při nezměněném skutkovém stavu věc pouze jinak právně posoudil, nebylo jeho povinností již provedené důkazy ve smyslu § 213 odst. 2 o.s.ř. opakovat. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Námitkou, že odvolací soud vzal za zjištěno něco, co z provedených důkazů nevyplývá , žalovaní (jakoby) uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Nelze však přehlédnout, že uvedený dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizovali; jinak řečeno z dovolání nevyplývá, které konkrétní skutečnosti vzal odvolací soud za zjištěny v rozporu s provedenými důkazy. Nelze než konstatovat, že obecný odkaz na ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. se shora uvedeným dovětkem nelze pokládat za řádné uplatnění dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení. Z toho současně vyplývá závěr, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. není opodstatněný.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu žalovanými lze vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci kvalifikovat jako hrubé (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) a zda je tudíž naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.

Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne mimo jiné písemnou výpovědí. Podle § 711 odst. 1 obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu pouze z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných. Podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pak může pronajímatel s přivolením soudu vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.

Ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ věty před první větnou čárkou obč. zák., jehož výklad je pro výsledek sporu určující, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování podle citovaného ustanovení z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci.

Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. zároveň vyplývá, že důvod výpovědi z nájmu bytu nezakládá jakékoliv porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu, nýbrž pouze to, které dosáhne takové intenzity, že je lze posoudit jako hrubé ; za takové porušení zákon příkladmo označuje neplacení nájemného (úhrady za služby) za dobu delší než tři měsíce. Závěr, že jiné než v zákoně označené porušení povinností bylo hrubé, může soud učinit jen na základě konkrétních skutkových zjištění a takový závěr musí být odůvodněn jak hledisky objektivními tak také subjektivními. K hlediskům pro posouzení intenzity porušení nájemcových povinností nepochybně patří okolnost, zda nájemce svým jednáním způsobil pronajímateli škodu (případně v jaké výši), zda způsobil újmu na právech či oprávněných zájmech jiných subjektů (např. ostatních nájemců bytů v domě), jaká byla motivace jeho jednání, dále také okolnost, zda dosud řádně plnil své povinnosti nájemce bytu, eventuálně jaká doba uplynula od porušení nájemcových povinností do dne dání výpovědi z nájmu bytu (srov. např. odůvodnění v této věci vydaného rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněného pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Bez významu nebude v naznačených souvislostech ani okolnost, zda svým jednáním nájemce porušil eventuálně i jiné právní předpisy (např. předpisy týkající se požární ochrany, stavební zákon a předpisy související).

V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že porušení povinností žalovaných lze z důvodů vyjmenovaných odvolacím soudem a s přihlédnutím k okolnostem jím zdůrazněným, na něž se pro stručnost odkazuje, pokládat za hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu. Ve světle toho, co je ohledně ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ věty před první větnou čárkou obč. zák. uvedeno na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí, proto obstojí s přihlédnutím k učiněným skutkovým zjištěním a důvodům uvedeným odvolacím soudem právní závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Lze tak učinit závěr, že dovolatelům se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které úspěšným žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.280,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 7. března 2005

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu