26 Cdo 275/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 517 odst. 1 obč. zák., § 572 odst. 2 obč. zák., § 573 obč. zák., § 420 obč. zák.




26 Cdo 275/2015


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Bytového družstva Raisova 7 a 9 v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Raisova 9/803, IČO: 25106228, zastoupeného JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1, proti žalované M. B. , zastoupené JUDr. Václavem Runštukem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, o zaplacení částky 718.593 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 240/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2014, č. j. 28 Co 330/2013-431, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2014, č. j. 28 Co 330/2013-431, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Žalobce se žalobou ze dne 1. 6. 2005 domáhal zaplacení částky 2 704 986 Kč s úroky z prodlení, a to společně a nerozdílně po žalované a dalších žalovaných (společnosti Czech cargo sales, s. r. o., se sídlem Kněževes 185, IČO 65414098, Ing. P. a I. P.). Tvrdil, že s žalovanou a dalšími stavebníky uzavřel 12. 7. 1999 (s dodatkem ze dne 17. 9. 1999) smlouvu o výstavbě, která byla vložena do katastru nemovitostí (dále též jen Smlouva ), jejímž předmětem bylo bezúplatné poskytnutí půdy a sušárny pro vybudování vestavby bytových jednotek v domě č.p. 803 postaveném na pozemku p.č. 825 v katastrálním území B., zapsaných na listu vlastnictví 1026 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na adrese Raisova 7 a 9, Praha 6 (dále též jen dům , popř. předmětná nemovitost ), jehož byl vlastníkem. Žalovaná (spolu s dalšími stavebníky) se za to zavázala, že na své náklady provede pro žalobce tam uvedené stavební práce, které měly být dokončeny do 28. 2. 2000, včetně podání návrhu na kolaudaci. Svou povinnost splnil, žalovaná však svůj závazek nikoliv. Musel proto uzavřít smlouvu se společností FOR
MONT s.r.o., která stavební práce za žalovanou provedla, za což jí zaplatil celkem 2.704.986 Kč, kterou by nemusel vynaložit, kdyby si žalovaná splnila svou povinnost. Přes výzvu mu doposud tuto částku (její poměrnou část) neuhradila.

Po změně žaloby, vyloučení některých nároků k samostatnému projednání a opakovaných rozhodnutích Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně) a Městského soudu v Praze (odvolací soud), jejichž některé výroky nabyly právní moci, je nyní předmětem řízení částka 624 002,98 Kč s úrokem z prodlení ve výši odpovídající v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní operace od 19. 9. 2005 do zaplacení, o níž rozhodl odvolací soud napadeným rozsudkem ze dne 22. 9. 2014, č. j. 28 Co 330/2013-431, tak že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 2. 2013, č. j. 10 C 240/2010-292, jímž žalobě vyhověl, a žalované uložil zaplatit tuto částku. Dále změnil výrok o náhradě nákladů řízení v části týkající se výše těchto nákladů a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalobce, který je právnickou osobou
družstvem, uzavřel s žalovanou a dalšími stavebníky Smlouvu, v níž se stavebníci (včetně žalované) zavázali provést kromě vlastní vestavby svých jednotek, i jiné (tam popsané) práce pro žalobce do 28. 2. 2000, zároveň se zavázali uzavřít ve stejný den smlouvu o dílo s PRAŽSKOU PŮDNÍ s. r. o. jako dodavatelem všech prací ve Smlouvě uvedených, tedy i prací pro družstvo. Družstvo se zato zavázalo poskytnout stavebníkům půdu a sušárnu pro vybudování vestavby jednotek v domě. Uzavřel, že Smlouva obsahuje všechny povinné náležitosti stanovené v § 18, § 17 odst. 2 ve spojení s § 21 odst. 3, § 17 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 72/1994 Sb. ), a je platná. Platnost Smlouvy posuzoval vzhledem k době uzavření a odstoupení od Smlouvy podle zákona č. 72/1994 Sb. a zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen obč. zák. ). Dále zjistil, že si účastníci ve Smlouvě nesjednali možnost odstoupení pro případ, že dlužník svůj závazek řádně a včas nesplní. Podle § 418 (správně § 48) obč. zák. bylo proto možné odstoupit od Smlouvy jen podle obecného ustanovení obč. zák., tedy jen pokud by dlužník svůj závazek nesplnil ani v dodatečné lhůtě poskytnuté věřitelem. Žalobce od Smlouvy odstoupil dopisem ze dne 15. 10. 2000, nebylo však prokázáno, že by poskytl žalované dodatečně přiměřenou lhůtu ke splnění jejího závazku. Považoval proto za správný závěr soudu prvního stupně, že k odstoupení od Smlouvy platně nedošlo, a to i přesto, že v řízeních vedených u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 22/2001 (o zaplacení smluvní pokuty) a 10 C 46/2001 (o vyklizení jednotky) dospěl soud k opačnému závěru. Zdůraznil, že tímto závěrem ani není v tomto řízení vázán, soudy se ostatně v předcházejících řízeních řádně otázkou právního posouzení (ne)platnosti odstoupení od Smlouvy nezabývaly (poukázal na jejich rozporné závěry, podle nichž žalobce od Smlouvy odstoupil, ale současně se žalovaná podle ní stala vlastnicí předmětné jednotky a její vlastnictví trvá i nadále). Uzavřel, že dopisem ze dne 15. 10. 2000 k platnému odstoupení od Smlouvy nedošlo. Jestliže Smlouva trvala, a žalobce provedl vlastním nákladem práce, které měla podle Smlouvy provést žalovaná, má právo na náhradu škody ve výši vynaložených nákladů, kterou mu způsobila žalovaná porušením své smluvní povinnosti. Za nedůvodné pokládal námitky žalované, že žalobce nevyhověl její žádosti o změnu dodavatele, a neumožnil jí tak, aby splnila povinnosti ze Smlouvy. Podle obsahu Smlouvy měla PRAŽSKÁ PŮDNÍ s. r. o. garantovat kvalitu sjednaných prací. Smlouvu o dílo s ní uzavřeli jen stavebníci a těm také odpovídala za kvalitu provedené práce. Podle Smlouvy PRAŽSKÁ PŮDNÍ s. r. o. neměla vůči družstvu žádné povinnosti, tomu za realizaci stavby odpovídali jen stavebníci. Uzavřel, že nic tak nebránilo žalované vyměnit dodavatele stavby i bez souhlasu žalobce. Za obecnou, a tedy nedůvodnou považoval i námitku žalované, že cena, kterou žalobce zaplatil za provedené práce, je přemrštěná. Měl za to, že výši nároku žalobce prokázal a nebyl důvod doplnit dokazování (jak navrhovala žalovaná) ke zjištění výše plnění. Shodně se soudem prvního stupně měl i za to, že nárok žalobce není promlčen, neboť vznik škody je vázán až na zaplacení faktur za dodávku prací.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), a uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil platnost odstoupení od Smlouvy. Smlouva byla zrušena buď odstoupením žalobce ze dne 15. 10. 2000, které jí bylo doručeno 23. 10. 2000, nebo dohodou stran (odstoupení akceptovala), a to nejpozději k 5. 12. 2000. Navíc otázka zrušení Smlouvy již byla pravomocně rozhodnuta v jiných řízeních mezi týmiž účastníky a řešení této předběžné otázky je podle judikatury Nejvyššího soudu závazné. Odvolací soud se však s jejich závěry řádně nevypořádal, ačkoliv mu to uložil Nejvyšší soud (v rozsudku, kterým zrušil předcházející rozhodnutí odvolacího soudu). Vůbec se pak nezabýval otázkou zrušení Smlouvy dohodou stran ve smyslu § 572 odst. 2 obč. zák., jeho právní posouzení je proto neúplné, a tudíž nesprávné. Odstoupením či ukončením Smlouvy dohodou zanikla její povinnost provést pro žalobce práce v ní uvedené. Žalobce se mohl domáhat jen bezdůvodného obohacení spočívajícího v poskytnutí prostor pro výstavbu, takový nárok by však byl již promlčen. Dále namítala, že odvolací soud nesprávně (a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu) posoudil nárok žalobce jako nárok na náhradu škody. I kdyby ke zrušení Smlouvy nedošlo, měl se soud zabývat tím, zda jde vůbec o nárok na náhradu škody podle § 420 odst. 1 obč. zák. a zda jsou naplněny jednotlivé předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. Žalobci nemohla vzniknout škoda tím, že za práce, které provedla společnost FOR-MONT s. r. o., této společnosti zaplatil. Škoda mohla žalobci vzniknout jen tím, že společné prostory nebyly zhodnoceny pracemi, které měli podle Smlouvy provést stavebníci jako protiplnění za poskytnutí půdních prostor pro půdní vestavbu; v takovém případě by však byla důvodná námitka promlčení, kterou vznesla. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že byl splněn i další předpoklad vzniku škody, tedy že porušila právní povinnost. Jednak má za to, že Smlouva zanikla odstoupením, jednak práce pro žalobce ani provést nemohla, neboť jí žalobce neposkytoval součinnost, k níž se ve Smlouvě zavázal, a byl to proto žalobce, kdo byl v prodlení s plněním své povinnosti. Pro následnou faktickou nemožnost plnění ve smyslu § 575 obč. zák. (žalobce jí před odstoupením od Smlouvy nedovolil vyměnit dodavatele a po odstoupení jí znemožnil provést sjednané práce) její povinnost provádět práce podle Smlouvy zanikla. I kdyby k odstoupení od Smlouvy nedošlo, právo žalobce domáhat se provedení prací sjednaných ve Smlouvě se promlčelo, a to dnem 28. 2. 2003 (§ 100 odst. 1, § 100 odst. 2 a § 101 obč. zák.). Žalobce se nikdy u soudu nedomáhal provedení prací, což neodstoupil-li od Smlouvy učinit měl. Jeho nárok na provedení prací sjednaných ve Smlouvě se proto dnem 28. 2. 2003 promlčel, a musí být tak promlčen i jeho nárok uplatněný žalobou až po uplynutí promlčecí lhůty představující náhradní peněžité plnění za sjednané práce, které žalobce nechal provést třetí osobou. Dále vytýkala odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval otázkou příčinné souvislosti, stejně jako otázkou zavinění. Namítala, že odvolací soud řízení zatížil vadami, jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, porušil i zásadu dvouinstančnosti, a přestože soud provedl celou řadu důkazů, některými se v rozhodnutí vůbec nezabýval a neučinil z nich žádné zjištění, ani svůj postup nijak nezdůvodnil. Některé důkazy, které navrhovala, neprovedl, ač mohly být pro skutkový závěr soudu významné. Odvolacímu soudu rovněž vytýkala, že jí nepoučil podle § 118a ve spojení s § 213b o. s. ř., přestože její námitky ohledně výše škody považoval za obecné a nekonkrétní, a s dalšími jejími námitkami se ani vypořádal. Obsáhle odůvodnila, proč považuje za nesprávný i výrok o náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu na zaplacení částky 624.002,98 Kč s úroky z prodlení zamítl a rozhodl o nákladech řízení, případně aby ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ).

Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť při posouzení otázky odstoupení od Smlouvy, včetně otázky zániku závazku žalované ze Smlouvy, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nárok žalobce je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k době uzavření a odstoupení od Smlouvy - podle zákona č. 72/1994 Sb., a zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen obč. zák. ).

Otázkou, zda rozhodnutí soudu prvního stupně vydaná v řízeních mezi týmiž účastníky, v nichž soud dospěl k závěru, že žalobce odstoupil od Smlouvy, jsou závazná (včetně řešení této otázky), se Nejvyšší soud zabýval již svém rozsudku ze dne 9. 4. 2014, č. j. 26 Cdo 669/2014-386 kterým zrušil předcházející rozsudek odvolacího soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 28 Co 330/2013-324, a dospěl k závěru, že závazná nejsou, pokud se však od nich soud hodlá odchýlit, musí se vypořádat se všemi skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí odlišuje.

V předcházejících řízeních vedených u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 22/2001 a sp. zn. 10 C 46/2001 dospěl soud k závěru, že žalobce dopisem ze dne 15. 10. 2000 od Smlouvy odstoupil. S ohledem na tvrzení účastníků se soud v tomto řízení zabýval platností odstoupení od Smlouvy znovu a dospěl k závěru, že tímto dopisem žalobce od Smlouvy platně neodstoupil, neboť žalované neposkytl dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění jejího závazku. Poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty věřitelem dlužníkovi ke splnění splatné pohledávky je přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu podmínkou pro odstoupení od smlouvy podle § 517 odst. 1 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 989/99). Jak dále vyložil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1641/2006, po uplynutí přiměřeně dlouhé doby od splatnosti dluhu je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit, aniž by předtím musel dlužníka upomínat o splnění, nebo mu sdělit délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu. Přiměřenost dodatečné lhůty se odvíjí od charakteru závazku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4885/2009). Prodlení dlužníka nenastává v případě, že mu věřitel neposkytl součinnost potřebnou ke splnění dluhu, a je tak v prodlení (§ 520 obč. zák.) srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2131/2009. Protože v řízení bylo prokázáno, že žalobce žalované před odstoupením od Smlouvy neposkytl dodatečnou přiměřenou lhůtu pro splnění jejího závazku (provést pro žalobce práce uvedené ve Smlouvě) nezaslal ji žádnou výzvu ke splnění v dodatečné lhůtě, a dobu, která uplynula od data, kdy mělo ke splnění závazku dojít až do okamžiku odstoupení nelze s ohledem na rozsah a náročnost prací, jež měla žalovaná pro žalobce provést, považovat za přiměřenou je závěr odvolacího soudu, že žalobce neměl právo v říjnu 2000 od Smlouvy odstoupit, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dopisem ze dne 15. 10. 2000 tak k odstoupení od Smlouvy platně nedošlo. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti odstoupení od Smlouvy je proto správný, nesprávné bylo posouzení této otázky (jako otázky předběžné) soudy v předcházejících řízeních. Nelze ani přehlédnout, že v předcházejících řízeních sice soudy posoudily odstoupení od Smlouvy dopisem ze dne 15. 10. 2000 jako platné, zároveň však v rozporu s tímto závěrem měly za to, že žalovaná se stala vlastnicí předmětné bytové jednotky na základě Smlouvy (ač bylo-li od Smlouvy odstoupeno, tak by došlo k jejímu zrušení).

Podle ustálené judikatury závazek, který nezanikl, lze zrušit dohodou (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 331/2006, uveřejněného pod číslem 70/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zda k zániku závazku nedošlo jinak, však odvolací soud nezkoumal, ačkoliv žalovaná tvrdila, že Smlouva zanikla dohodou účastníků. Pokud by skutečně bylo vůlí účastníků zrušit nesplněnou část Smlouvy (v tomto případě povinnost žalované provést pro žalobce práce specifikované ve Smlouvě), závazek žalované by zanikl, a to dissolucí ve smyslu § 572 odst. 2 obč. zák. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné a tudíž nesprávné. Odvolací soud bude muset zjistit, zda vůle účastníků vyjádřená v dopise žalobce ze dne 15. 10. 2000, kterým odstoupil od Smlouvy a v dopise žalované ze dne 5. 12. 2000 (jímž sice soud prvního stupně provedl dokazování, neučinil z něj však žádné závěry) směřovala k ukončení Smlouvy (její části týkající se prací pro žalobce), a zda došlo k ukončení závazku žalované dohodou účastníků ve smyslu § 572 odst. 2 obč. zák., a zda a které závazky žalobce v takovém případě zanikly ve smyslu § 573 obč. zák.

Zjistí-li odvolací soud, že vůlí účastníků nebylo zrušit Smlouvu nebo závazek podle § 572 odst. 2 obč. zák., bude se zabývat charakterem uplatněného nároku. Odvolací soud dospěl k závěru, že porušila-li žalovaná povinnost provést pro žalobce práce sjednané ve Smlouvě, a žalobce tyto práce provedl vlastním nákladem, má právo na náhradu vynaložených nákladů. V jeho rozhodnutí však schází zjištění, zda se účastníci ve Smlouvě na tomto postupu dohodli, tedy zda si sjednali, že v případě, že práce neprovede žalovaná, může je na její náklad provést žalobce a za jakých podmínek tak může učinit. Jestliže si účastníci tento postup nesjednali, měl se žalobce především domáhat po žalované (a to případně i prostřednictvím žaloby u soudu), aby splnila povinnosti, k nimž se ve Smlouvě zavázala, a nikoliv práce na své náklady sám zajistit. Bez významu by pak nebylo ani tvrzení žalované, že jí žalobce další provádění prací znemožnil. Dospěje-li odvolací soud k závěru, že aplikace ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. nepřichází v úvahu a že uplatněný nárok není ani plněním ze Smlouvy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99), zváží, zda nejde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99). Znovu pak
s přihlédnutím k případným novým zjištěním a právnímu posouzení nároku žalobce
posoudí důvodnost námitky promlčení, kterou v řízení vznesla žalovaná. Bude-li pak soud některá tvrzení účastníků významná pro rozhodnutí ve věci považovat za příliš obecná , bude důsledně postupovat podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. a účastníka poučí o potřebě tvrzení doplnit a poučí ho o následcích nesplnění jeho výzvy. V odůvodnění svého rozhodnutí se neopomene ani vypořádat se všemi odvolacími námitkami žalované.

Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. října 2015

JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu