26 Cdo 2749/2000
Datum rozhodnutí: 11.04.2001
Dotčené předpisy:




26 Cdo 2749/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ J. B., a B/ M. B., proti žalovanému R. T., a.s., o náhradu za znehodnocení nemovitosti ve výši 135.118 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci po sp.zn. 4 C 885/99, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.6.2000, čj. 8 Co 743/2000-273, takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.června 2000, čj. 8 Co 743/2000-273, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í

Shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích byl v odvolacím řízení změněn rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28.1.2000, čj. 4 C 885/99-251, v části, kterou soud přiznal žalobcům nárok na zaplacení úroků z prodlení z uplatněné částky, představující náhradu za znehodnocené stavby. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh žalobců, aby žalovaný byl povinen zaplatit každému z nich 21 % úrok z prodlení z částky 67.559 Kč od 11. července 1996 do zaplacení, zamítl.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobcům nelze příslušenství žalované pohledávky přiznat proto, že v dané věci jde o řízení o určitém způsobu vypořádání účastníků; příslušenství je totiž požadováno u náhrady za znehodnocené nemovitosti, přičemž náhrada podle ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o půdě"), spočívá ve věcech, které povinná osoba k poskytnutí náhrady vlastní, nebo k nimž měla právo hospodaření ke dni 24. června 1991, s výjimkou nemovitostí ve správě pozemkového fondu, popřípadě v podílu na jmění této osoby, a to až do výše hodnoty původních nemovitostí a trvalých porostů, nedohodnou-li se účastníci jinak. Protože v dané věci není prokázána existence takové dohody mezi účastníky, bylo nutno dovodit, že ve smyslu ustanovení § 16 odst. 4 zákona o půdě se v prvé řadě jedná o nepeněžitou náhradu a nikoli o peněžitý dluh, u něhož by v případě prodlení přicházelo v úvahu použití ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku.

Proti usnesení odvolacího soudu, jež nabylo právní moci dne 12.7.2000, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 238a odst. 1 písm a) OSŘ. Dovolávají se důvodu, obsaženého v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ, když uvádějí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru dovolatelů věc naopak správně posoudil soud prvního stupně, když své rozhodnutí opřel jednak o ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku, jednak o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24.4.1997, sp.zn.14 Co 97/97, jehož význam pro předmětnou věc dovolatelé dále rozvádějí. Žalobci dále vytýkají odvolacímu soudu, že nezhodnotil ustanovení § 153 odst. 2 OSŘ ve spojitosti s ustanovením § 16 odst. 6 zákona o půdě. Poukazují na to, že žalovaný jako povinná osoba nenavrhl jiný způsob náhrady než v penězích, naopak peněžitou náhradu vždy uznával a náhradu také každé oprávněné osobě uhradil dne 15.3.2000. Protože do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nedošlo ve smyslu ustanovení § 16 odst. 2 zákona o půdě mezi účastníky k dohodě o způsobu náhrady, soud rozhodl o náhradě v penězích. Dovolatelé považují odůvodnění odvolacího soudu, pokud se odvolává na rozhodnutí Ústavního soudu z 3.5.1999, zn. IV. ÚS 28/98, za nesprávné, neboť podle nich na daný případ nedopadá. S poukazem na ustanovení § 28a zákona o půdě, vyjadřují přesvědčení, že poskytování náhrady ve věcech je pro povinnou osobu nevýhodné, protože věc takto oceněná má daleko vyšší užitnou i tržní hodnotu, a tak by povinná osoba musela poskytnout náhradu vyšší, než činí náhrada vyjádřená v penězích. Upozorňují i na okolnost, že úrok z prodlení má i své materiální opodstatnění, neboť oprávněné osoby musí znehodnocené rybníky opravit v tržních cenách, a tyto se od roku 1993, kdy měla být náhrada povinnou osobou poskytnuta, neustále zvyšují. Dovolatelé navrhují zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu ve výroku 1 o změně rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí návrhu žalobců, aby žalovaný byl povinen zaplatit každému z nich 21 % úrok z prodlení z částky 67.559 Kč od 11.7.1996 do zaplacení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů , a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudní řádu ( OSŘ) ve znění účinném před 1.1.2000.

Dovolací soud shledal, že dovolání odpovídá po formální i věcné stránce předpokladům stanoveným zákonem pro jeho věcné projednání (§ 236 a násl. OSŘ). Je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) OSŘ. Vady řízení ve smyslu § 237 odst.1 OSŘ, které způsobují jeho zmatečnost, nebyly dovolateli namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v rámci dovolacího důvodu, uplatněného dovolateli, včetně jeho věcného naplnění ( § 242 odst. 3 věta prvá OSŘ).

Dovolací soud ve své konstantní judikatuře zastává názor, že řízení o náhradách podle ustanovení § 14 odst. 3 a § 16 odst. 2 až 4 zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 OSŘ, v němž o náhradě, včetně její formy, rozhodne soud. Povinnost plnit (v daném případě povinnost zaplatit) nastupuje až právní mocí soudního rozhodnutí, resp. uplynutím lhůty stanovené tímto rozhodnutím pro plnění. Nepřichází proto v úvahu povinnost platit úroky z prodlení do uplynutí této lhůty, a dovolatelé se proto nemohli s úspěchem domáhat zaplacení úroků z prodlení do doby stanovené pravomocným rozhodnutím soudu k plnění základní částky. V této části bylo proto dovolání shledáno nedůvodným.

Odvolací soud však opomenul okolnost, že v době jeho rozhodování byla povinnost zaplatit náhradu ve penězích (jistinu) již pravomocně stanovena. Pro rozhodnutí soudu je pak rozhodující stav ke dni jeho rozhodování ( § 154 odst. 1 OSŘ). I když dovolací soud souhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, že pro stanovení finanční náhrady podle ustanovení § 16 odst. 4 zákona o půdě je rozhodující zjištění, že účastníci se na takové formě náhrady dohodli, nemohl se touto otázkou věcně zabývat, protože nebyla předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Za této situace je rozhodující pravomocné rozhodnutí soudu, jímž byla tato forma plnění stanovena, a lhůta jím určená pro plnění. V době rozhodování odvolacího soudu mu bylo z obsahu spisu známo, kdy končila lhůta k plnění dle pravomocného rozsudku soudu prvního stupně, a měl se proto zabývat okolností, zda žalovaný plnil ve lhůtě soudem stanovené, či opožděně; v případě opožděného plnění pak měl rozhodnout o povinnosti žalovaného zaplatit úroky z prodlení za dobu prodlení podle předpisů občanského práva hmotného, když zákon o půdě nemá v tomto směru zvláštní ustanovení (§ 1 odst. 3 zákona o půdě). Dovolací soud nemůže provádět v tomto směru dokazování a usnesení odvolacího soudu proto bylo třeba zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, v němž odvolací soud provede potřebné dokazování (§ 243b odst. 1, věta za středníkem OSŘ).

Zbývá dodat, že odvolací soud nepoužil pro své rozhodnutí správnou formu, protože rozhodoval ve věci samé usnesením namísto rozsudkem, jak mu ukládá ustanovení § 152 odst. 1 OSŘ Na tom nic nemění ustanovení § 214 odst. 2 písm. f) OSŘ, podle něhož odvolací soud nemusí nařizovat jednání, rozhoduje-li pouze o příslušenství pohledávky.Tato formální vada se však netýká postupu soudu v řízení, ale jeho rozhodnutí, a navíc nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm.b) OSŘ). Dovolací soud tuto nesprávnost hodnotil jak výsledek nesprávné právní úvahy odvolacího soudu v této procesní otázce; jejím přezkumem v rámci dovolacího řízení se však nezabýval, protože z tohoto hlediska dovolatelé nesprávnost právního závěru odvolacího soudu neuplatnili ( § 242 odst. 3 věta prvá OSŘ).

V novém rozhodnutí dovolací soud rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( § 243d) odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11.dubna 2001

JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.

předsedkyně senátu