26 Cdo 2733/2016
Datum rozhodnutí: 15.03.2017
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák.



26 Cdo 2733/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ B. Ch. , b/ J. Ch. , obou J., a c/ J. D. , J., všech zastoupených JUDr. Alenou Chloupkovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 5053/22, proti žalované KLAS Horní Ves s.r.o. , se sídlem v Horní Vsi č. p. 126, IČO: 49050702, zastoupené JUDr. Pavlem Kolaciou, advokátem se sídlem ve Znojmě, náměstí Republiky 899/18, o zaplacení částky 760.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 12 C 242/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 15 Co 491/2015-503, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 15 Co 491/2015-503, změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově (soudu prvního stupně) ze dne 9. června 2015, č. j. 12 C 242/2013-457, tak, že vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobkyni a/ částku 300.000,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení, žalobci b/ částku 230.000,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení a žalobkyni c/ částku 230.000,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Dovolání žalované (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ dále opět jen o. s. ř. ), neboť jedinou účinně nastolenou právní otázku (otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy) vyřešil odvolací soud v poměrech souzené věci v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Již v rozsudku ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněném pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 59/2004 ), Nejvyšší soud vyložil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí a sdílí je i v poměrech souzené věci.
V projednávaném případě vymezil odvolací soud hlediska rozhodná pro posouzení otázky, zda uplatnění námitky promlčení je či není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 /viz § 3028 odst. 3 větu první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník/), v intencích právních názorů vyslovených v R 59/2004, a nelze mu úspěšně vytýkat, že vzhledem ke specifickým okolnostem dané věci odepřel dovolatelce právo vznést proti uplatněným nárokům žalobců námitku promlčení, neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená.
Ve vztahu k ostatním předloženým právním otázkám schází v dovolání náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenými otázkami mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Kromě toho však nelze ani opomenout, že v uvedených souvislostech v dovolání uplatnila především nezpůsobilé důvody, zejména nesprávná skutková zjištění a patrně, byť poněkud nejasně, i vady řízení (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2017
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu