26 Cdo 2725/2010
Datum rozhodnutí: 16.11.2011
Dotčené předpisy: § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. ve znění od 31.03.2006, § 39 obč. zák. ve znění od 31.03.2006




26 Cdo 2725/2010


ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně MUDr. Y. N. , zastoupené Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 4/616, proti žalovanému MÍR, Stavební bytové družstvo , se sídlem v Brně, Bedřichovická 21, IČ: 00046906, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu družstevního bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 65/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. ledna 2010, č. j. 19 Co 202/2009-117, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. února 2009, č. j. 53 C 65/2008-98, ve spojení s usnesením ze dne 1. června 2009, č. j. 53 C 65/2008-109, vyhověl žalobě a výrokem I. určil, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 23. ledna 2008 z nájmu žalobkyně k družstevnímu bytu č. 5, o velikosti 4+1, ve 3. podlaží domu č. p. 1025 na adrese Dědická 33 v B. (dále jen předmětný družstevní byt , resp. byt ); současně rozhodl o odměně ustanoveného zástupce žalobkyně (výrok II.) a o nákladech řízení účastníků (výrok IV.) a státu (výrok III.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. ledna 2010, č. j. 19 Co 202/2009-117, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. o věci samé tak, že žalobu zamítl; ve výrocích II. a III. ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobkyně (nájemkyně předmětného družstevního bytu a členka žalovaného bytového družstva) nezaplatila žalovanému (pronajímateli bytu) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen úhrada za služby ) za dobu od března 2007 do listopadu 2007 a dále nedoplatek z vyúčtování úhrady za služby za rok 2006 a že z těchto důvodů jí dal žalovaný výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ). Dále zjistily, že žalobkyně se nachází ve špatné sociální situaci (její invalidní důchod činí 10.680,- Kč měsíčně a příplatek za bezmocnost je představován částkou 2.000,- Kč měsíčně), její zdravotní stav je nepříznivý (těžce se pohybuje a používá dvě francouzské hole), využívá pečovatelskou službu (denní dovážení obědů, dva krát v týdnu úklid a praní ložního prádla), potřebuje pomoc další osoby a po doručení výpovědi z nájmu bytu i přes nepříznivou sociální situaci vzniklý dluh kromě poplatku z prodlení uhradila. Odvolací soud vzal rovněž za prokázáno, že 30. května 2009 zemřel syn žalobkyně, že v roce 2008 platila žalobkyně nájemné se zpožděním a že za listopad 2009 nájemné nezaplatila. Na tomto skutkovém základě oba soudy především dovodily, že ustanovení § 711 obč. zák. o výpovědi pronajímatele z nájmu bytu se uplatní i u bytů družstevních. Poté rovněž dovodily, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného a úhrad za služby ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrad za služby). Soud prvního stupně dále dovodil, že výpověď z nájmu bytu lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., a proto žalobě vyhověl. Přitom přihlédl k tíživé sociální situaci žalobkyně, k jejímu nepříznivému zdravotnímu stavu a dále k tomu, že po doručení výpovědi vzniklý dluh kromě poplatku z prodlení uhradila. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že výpověď z nájmu bytu není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti uvedl, že sociální situace žalobkyně není natolik nepříznivá, aby odůvodňovala neplacení nájemného z bytu; navíc žalobkyně nezaplatila nájemné ani za listopad 2009.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. zpochybnila správnost skutkových zjištění týkajících se souvislostí mezi úmrtím svého syna v květnu 2009 a následnou platební indispozicí v listopadu 2009 ; odvolacímu soudu rovněž vytkla, že se nezabýval jejími výdaji. Dále napadla (prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) správnost právního názoru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. je aplikovatelný i na družstevní byty. Podle jejího přesvědčení se tato úprava vztahuje pouze na nedružstevní byty, a to z toho důvodu, že citované ustanovení neřeší otázku členství nájemce v bytovém družstvu. Dále zpochybnila správnost právního názoru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Na rozdíl od odvolacího soudu je přesvědčena, že výpověď z nájmu bytu je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, a to vzhledem k jejímu nepříznivému zdravotnímu stavu a invaliditě, což má vliv na její finanční situaci a psychický stav. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ze znění ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. přímo vyplývá, že musí jít o podstatná skutková zjištění, tedy skutková zjištění, která byla právně významná pro posouzení věci podle konkrétního hmotněprávního ustanovení.

V této souvislosti je zapotřebí zmínit, že podle právní úpravy účinné od 31. března 2006 posuzuje soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi (§ 39 obč. zák.). Při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy jsou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010).

Z řečeného vyplývá, že otázka souvislostí mezi úmrtím syna žalobkyně v květnu 2009 a neplacením nájemného v listopadu 2009 nemůže být podstatná pro posouzení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (pro rozpor s dobrými mravy), která byla dána již v lednu 2008. Zbývá dodat, že při posouzení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.) zásadně není podstatným skutkovým zjištěním ani otázka výdajů nájemce; nelze totiž s přihlédnutím k zájmům pronajímatele na placení nájemného nájemcem bez dalšího dovozovat, že výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, nemá-li nájemce po zohlednění svých výdajů dostatek finančních prostředků na placení nájemného. Uvedený názor nepřímo vyplývá již z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněného na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy. Ostatně ustálená soudní praxe již dříve (za účinnosti občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.) dovodila, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci pro neplacení nájemného je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o odpověď na otázku, zda ustanovení § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. lze použít i na byty družstevní.

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. před novelou ), v žádném ze svých ustanovení upravujících zánik nájmu bytu (§ 710 a násl.) nevylučoval použití § 711 na družstevní byty a nestanovil ani žádnou výjimku v tomto smyslu. O tom, že právo nájmu družstevního bytu mohlo zaniknout též výpovědí z nájmu danou pronajímatelem, nebylo pochyb v právní teorii (Jehlička-Švestka-Škárová a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání, Praha, C.H.Beck, 2003, s. 898; Fiala-Korecká-Kurka: Vlastnictví a nájem bytů, 3. vydání, Praha, Linde, 2005, s. 283, bod 8.1.2) a ani v soudní praxi (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 521/99, z 6. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 1081/2002, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 2237/2003 či z 13. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 855/2004). Rovněž tak judikatura Ústavního soudu České republiky (srov. nález z 28. března 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03) z jeho aplikace na byty družstevní též vycházela. Dovolací soud je tedy toho názoru, že i za stávající právní úpravy, tj. i po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., se ustanovení o výpovědi pronajímatele z nájmu bytu uplatní i u bytů družstevních, neboť jde-li o úpravu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu bylo účelem tohoto zákona stanovit pouze odlišný právní režim pro případy, kdy pronajímatel může vypovědět nájem bytu bez přivolení soudu (§ 711 obč.zák.), a případy, kdy může dát výpověď z nájmu bytu pouze za ingerence soudu (§ 711a obč.zák.). Uvedený právní názor dovolací soud zaujal v rozsudku ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 4093/2008 a neodklání se od něj ani v projednávané věci.

V rozsudku ze dne 13. května 2010, sp. zn. 26 Cdo 28/2009, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že výpovědní důvod upravený nyní v § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. je zjevně sankční povahy a jeho cílem je postihnout hrubé porušení povinností nájemcem bytu, a to stejně jako tomu bylo u obdobně formulovaného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. před novelou.

Soudní praxe se již v minulosti (tj. za účinnosti obč. zák. před novelou) ustálila v názoru, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti dovodila, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. před novelou, nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. před novelou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/). Přitom dlouhodobě ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. před novelou, je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi rozhodnými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Při posuzování věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti, zejména také okolnosti na straně vlastníka bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09/). Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. před novelou tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.

S uvedenými názory se Nejvyšší soud ztotožňuje i v současné době. Je však zapotřebí zdůraznit, že v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudky z 23. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008, z 25. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 1109/2009, z 23. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 2561/2008, z 27. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 4093/2008, a dále např. usnesení z 24. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007) zaujal shora zmíněný právní názor (který sdílí i v projednávané věci), že podle právní úpravy účinné od 31. března 2006 posuzuje soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi (§ 39 obč. zák.). Při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy jsou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 24. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 5277/2009, a z 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010).
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem, že v projednávaném případě není výpověď z nájmu bytu neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). Žalobkyně se mýlí, má-li za to, že na uvedenou neplatnost lze bez dalšího usoudit jen na základě její tíživé sociální situace a nepříznivého zdravotního stavu, byť jsou jakkoliv složité. Při posuzování uvedené otázky nelze totiž izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a opomenout další právně významné okolnosti, zejména pak okolnosti na straně žalovaného (pronajímatele předmětného družstevního bytu). Jde především o jeho zájem na řádném placení nájemného; přitom placení nájemného z bytu v podmínkách bytového družstevnictví je jedním z významných předpokladů řádného chodu bytového družstva, tj. družstva, které zajišťuje bytové potřeby svých členů (ať již přímo nebo nepřímo), tedy družstva, které vlastní byty a pronajímá je svým členům, byť vedle toho může vyvíjet i jinou činnost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999, sp. zn. 32 Cdo 197/99, uveřejněné pod č. 15 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.

Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. listopadu 2011

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu