26 Cdo 2724/2008
Datum rozhodnutí: 28.07.2010
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve znění do 30.03.2006, § 3 odst. 1 obč. zák., § 712 odst. 5 obč. zák. ve znění do 30.03.2006, § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




26 Cdo 2724/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce statutárního města Ostravy, městského obvodu Ostrava-Jih , se sídlem v Ostravě-Hrabůvce, Horní 3, zastoupeného Mgr. Renátou Prosickou, advokátkou se sídlem Ostravě Moravské Ostravě, Smetanovo nám. 7, proti žalovanému L. D. , zastoupenému Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem se sídlem Ostravě Moravské Ostravě, Sokolská 22, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 51/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. ledna 2007, č. j. 11 Co 834/2006-41, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



Od ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 1. 2007, č. j. 11 Co 834/2006-41, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě (soud prvního stupně) ze dne 11. 5. 2006, č. j. 84 C 51/2006-15. Soud prvního stupně přivolil k výpovědi z nájmu specifikovaného bytu dané žalobcem žalovanému, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím posledního dne třetího měsíce následujícího po měsíci, kdy rozsudek nabude právní moci, uložil žalovanému, aby předmětný byt vyklidil po skončení nájmu ve lhůtě 15 dnů po zajištění přístřeší, a rozhodl o nákladech řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) dále o.s.ř. .

Dovolání, které žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupen, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterému nepředcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Dovolatel uvedl, že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], které spatřoval v tom, že výpověď z nájmu bytu mu nebyla řádně doručena, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále obč. zák. ) nebyl naplněn, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, když nebylo přihlédnuto k důvodům, pro které nájemné neplatil, a že mu nebyl z důvodů zvláštního zřetele hodných přiznán náhradní byt, ačkoliv má tři nezletilé děti. Dále uvedl, že v řízení došlo k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kterou však nespecifikoval.

Námitky žalovaného, že výpověď z nájmu bytu mu nebyla doručena (tato námitka navíc byla uplatněna poprvé v dovolání) a že nebyl naplněn uvedený výpovědní důvod, jsou podle obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Žalovaný tak namítá, že skutková zjištění o tom, že výpověď z nájmu bytu převzal 7. 2. 2006 (jeho podpis na doručence) a že ke dni doručení výpovědi dlužil žalobci nájemné a zálohy na plnění poskytované s užíváním bytu za měsíce leden až červen 7.666,- Kč a vyúčtování služeb za rok 2003 ve výši 2.209,- Kč, celkem 9.875,-, nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. však nelze v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. uplatňovat.

Rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o bytové náhradě ve formě přístřeší, je v souladu s hmotným právem - § 712 odst. 5 obč. zák. Při aplikaci tohoto ustanovení vyšel soud prvního stupně ze zjištění (které převzal i odvolací soud), že žalovaný bydlí od poloviny roku 2005 v předmětném bytě sám, když v témže roce byla nařízena ústavní výchova jeho tří dětí, S., L., a J. Rovněž při jednání odvolacího soudu žalovaný uvedl, že v bytě bydlí sám. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, uveřejněný pod C 394 ve svazku 4 Souboru rozhodnutí Nejvyšší soudu, a rozsudek ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, uveřejněný pod C 642 ve svazku 8 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) je ustálena v názoru, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodu hrubého porušování povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu [§ 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.], nemůže soud podle § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. vázat povinnost nájemce k vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování či náhradního bytu, nejde-li o rodinu s nezletilými dětmi. Přiznání jiné formy bytové náhrady než přístřeší nepřichází v takovém případě v úvahu ani na základě § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněný pod C 1875 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ve vyjádření k dovolání žalobce k tomuto dovolacímu důvodu také uvedl, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 27. 4. 206, č. j. 42 P a Nc 46/2006 P 598/92-295, který nabyl právní moci 20. 6. 2006, byl žalovanému styk s jeho nezletilými dětmi S., L. a J. D. zakázán.

Soudní praxe je také ustálena v názoru, že při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí, uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, v němž byl vysloven názor, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen pro posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Uvedený právní názor vyplývá dále např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, a ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 386/2003. Ve dvou posléze citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud (ve shodě se svým rozhodnutím ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 8, z roku 1998, str. 425) dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce [§ 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.] z důvodu objektivně existující tíživé situace, a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Při úvaze o aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. však nelze přehlédnout, že placení nájemného náleží k základním povinnostem nájemce bytu, takže po pronajímateli není možno zpravidla spravedlivě žádat, aby mu byla ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu odepřena za použití § 3 odst. 1 obč. zák., jestliže nájemce povinnost platit nájemné neplnil dlouhodobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003) a jestliže ke dni rozhodování soudu nezaplatil (vedle dluhu na nájemném) také dluh z titulu poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Ani při aplikaci § 3 obč. zák. se tak odvolací soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil, když vycházel ze zjištění, že žalovaný dlužné nájemné, zálohy na plnění poskytovaná s užíváním bytu a vyúčtování služeb ke dni rozhodování soudu prvního stupně nezaplatil, ani jiným způsobem nastalou situaci neřešil (např. příspěvkem na bydlení), dlužil dále nájemné a zálohy na plnění za měsíce prosinec až únor 2006, kdy byl ve vazbě. U odvolacího soudu žalovaný uvedl, že dosud zaplatil přes 2.000,- Kč, žalobce uvedl, že zůstatek dluhu žalovaného činí 11.340,- Kč.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.

Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. by žalobci vůči žalovanému náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2010

JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu