26 Cdo 2705/2012
Datum rozhodnutí: 22.01.2013
Dotčené předpisy: § 205a odst. 1 o. s. ř., § 211a o. s. ř., § 712 odst. 2 obč. zák.




26 Cdo 2705/2012
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně R. K. , bytem v P., zastoupené JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, nám. J. M. Marků 92, proti žalované P. M. , bytem v P., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, o zpřístupnění bytu a strpění jeho užívání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 20/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2012, č. j. 30 Co 384/2009, 385/2009-170, takto:

I. Dovolání proti nákladovým výrokům II., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2012, č. j. 30 Co 384/2009, 385/2009-170, se odmítá ; jinak se zamítá .

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zpřístupnila byt, sestávající ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím, ve 4. podlaží v domě P., P. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), a strpěla jeho užívání za účelem bydlení do zajištění bytové náhrady přisouzené rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. února 2005, č. j. 10 C 298/2004-75, který nabyl právní moci dne 25. října 2005.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. června 2009, č. j. 6 C 20/2007-87, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zpřístupnit žalobkyni předmětný byt a strpět jeho užívání za účelem bydlení do zajištění přisouzené bytové náhrady; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. února 2005, č. j. 10 C 298/2004-75 (potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 22. září 2005, č. j. 23 Co 172/2005-116), bylo zrušeno právo společného nájmu předmětného (tehdy ještě družstevního) bytu žalobkyně a L. K. (bývalého manžela žalobkyně), výlučným nájemcem bytu a členem bytového družstva (Stavebního bytového družstva STAVBAŘ, družstvo, se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 3 dále opět jen bytové družstvo ) byl určen L. K. a žalobkyni byla uložena povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Žalobkyně v té době v předmětném bytě nebydlela a poté ho užívala pouze k občasnému přespání. Následně L. K. jako převodce a žalovaná jako nabyvatelka uzavřeli dne 23. srpna 2006 dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu a dále též dodatek č. 1 k této dohodě, jehož podpisem žalovaná mimo jiné stvrdila, že ji L. K. seznámil s obsahem shora uvedeného rozsudku a sdělil jí, že žalobkyni zajistil náhradní byt, který odmítla a neustále se domáhá užívacího práva k předmětnému bytu, byť v něm nemá žádné věci, nepodílí se na platbách za jeho užívání a bydlení má zajištěno jinde, a že proti ní podal žalobu na určení, že povinnost vyklidit byt, která jí byla uložena zmíněným rozsudkem, není vázána na zajištění přisouzené bytové náhrady. V návaznosti na to bytové družstvo jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 30. srpna 2006 smlouvu o nájmu předmětného bytu, přičemž další smlouvou z téhož dne bytové družstvo převedlo byt do vlastnictví žalované, která je tak současnou vlastnicí předmětného bytu (bytové jednotky ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Řízení o určení, že povinnost žalobkyně k vyklizení předmětného bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, bylo v důsledku zpětvzetí žaloby L. K. pravomocně zastaveno usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. září 2006, č. j. 10 C 281/2006-28. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že žalobkyni byl nabídnut jakýkoliv byt jako bytová náhrada. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. února 2005, č. j. 10 C 298/2004-75, který nabyl právní moci dne 25. října 2005, bylo založeno právo žalobkyně předmětný byt užívat do zajištění přisouzené bytové náhrady (v daném případě náhradního bytu), tj. tzv. právo bydlení, jež je obsahově vymezeno ustanovením § 712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ). Poté s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99 rovněž dovodil, že právo na bydlení, založené citovaným rozsudkem, se váže k bytu, který má být vyklizen, nikoli k osobě výlučného nájemce bytu a neprosadí se ve vztahu k jinému bytu než tomu, v němž má žalobkyně podle rozsudku právo bydlet. Současně konstatoval, že z důvodů rozvedených v odůvodnění jeho rozsudku nelze v daném případě uvažovat o dobrovolném odstěhování žalobkyně z předmětného bytu a tudíž ani o zániku její vyklizovací povinnosti splněním. Uzavřel, že žalobkyni nadále svědčí právo na bydlení v předmětném bytě do zajištění náhradního bytu a žalovaná má tomu odpovídající povinnost výkon tohoto práva strpět, která na ni přešla převodem členských práv a povinností v bytovém družstvu a trvá bez ohledu na to, že k bytu následně nabyla vlastnické právo. Za této situace žalobě vyhověl.
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 30 Co 384/2009, 385/2009, 386/2009-114, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zpřístupnění předmětného bytu a strpění jeho užívání zamítl (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky III. a IV.).
Odvolací soud po doplnění dokazování v odvolacím řízení dospěl k závěru, že žalobkyni byl zajištěn náhradní byt, v důsledku čehož zaniklo její právo na zajištění přisouzené bytové náhrady a žalovaná tudíž již není povinna trpět její bydlení v předmětném bytě.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 18. října 2011, č. j. 26 Cdo 2354/2010-145, zrušil citovaný rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku II. a v (závislých) nákladových výrocích III. a IV. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že pouhé písemné oznámení Luboše Kubíka o zajištění náhradního bytu, z něhož odvolací soud vycházel při úvaze o zániku práva žalobkyně na zajištění přisouzené bytové náhrady, není způsobilým průkazem toho, že jí byl zajištěn náhradní byt ve smyslu § 712 odst. 6 obč. zák.
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 27. března 2012, č. j. 30 Co 384/2009, 385/2009-170, rozsudek soudu prvního stupně opětovně změnil tak, že žalobu o zpřístupnění předmětného bytu a strpění jeho užívání zamítl (výrok I. dále jen měnící výrok ); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky II., III. a IV.).
Odvolací soud znovu doplnil dokazování v odvolacím řízení, tentokrát zejména přečtením listin, které mu žalovaná předložila dne 14. března 2012, a dále nahlédnutím do katastru nemovitostí, z něhož obstaral informativní výpis o bytové jednotce, nacházející se v budově v katastrálním území Z. . Z uvedených důkazů zjistil následující skutečnosti. Zmíněná bytová jednotka má velikost 3+1 s příslušenstvím, její celková podlahová plocha (se započtením lodžie a sklepní kóje) činí 76 m2, je nově zrekonstruovaná a zmodernizovaná a nachází se ve 4. nadzemním podlaží domu, v ulici S., v hlavním městě P. (dále jen předmětný dům ). Její vlastnicí je PhDr. L. B. Dne 13. března 2012 uzavřely ohledně bytové jednotky o velikosti 3+1, I. kategorie, o výměře 76 m2, v 4. NP, ul. S., v domě, v k. ú. Z., hlavní město P., LV (dále jen byt v ulici S. ) písemnou nájemní smlouvu na dobu neurčitou (dále jen nájemní smlouva ze dne 13. března 2012 , resp. nájemní smlouva ) PhDr. L. B. jako pronajímatelka a žalovaná, která nájemní smlouvu uzavřela ve prospěch žalobkyně jako budoucí nájemkyně. Nájemné bylo sjednáno ve výši obvyklé v daném místě a čase, konkrétně v částce 13.000,- Kč měsíčně. Nájemní smlouva obsahovala také ujednání, že vedle nájemného je nájemce povinen uhradit rovněž vyúčtovatelné zálohy na služby v částce 2.500,- Kč/osobu bydlící v bytě , že pronajímatel se zavazuje provést min. 1x za kalendářní rok vyúčtování těchto služeb a že měsíční zálohovou platbu na spotřebu el. energie a plynu si sjedná nájemce přímo s dodavatelem a bude hradit měsíčně dle dohodnutých pravidel (dále jen ujednání o úhradách za služby ). K nájemní smlouvě ze dne 13. března 2012 byla připojena listina z téhož data podepsaná PhDr. L. B., která v ní prohlásila, že jako pronajímatelka a vlastnice bytu v ulici S. je připravena předat klíče od uvedeného bytu, resp. byt samotný, žalobkyni jako budoucí nájemkyni (dále jen Prohlášení ). S nájemní smlouvou i Prohlášením byla žalobkyně seznámena. Na takto doplněném skutkovém základě odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyni byl zajištěn náhradní byt (byt v ulici S.), který z příčin rozvedených v napadeném rozsudku splňoval požadavky kladené na bytovou náhradu ve formě náhradního bytu (§ 712 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 132/2011 Sb. dále jen obč. zák. po novele ). V této souvislosti zejména zdůraznil, že nájemní smlouva ze dne 13. března 2012 je platnou smlouvou o nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. po novele, přičemž mimo jiné konstatoval, že je v ní dostatečným způsobem identifikován předmět nájmu i bez uvedení čísla bytu v ulici S. a že taktéž ujednání o úhradách za služby je souladné se zákonem . V návaznosti na to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 11. března 2003, sp. zn. 28 Cdo 2217/2002, a z 13. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 503/2004 dospěl k závěru, že odmítla-li žalobkyně takto zajištěný náhradní byt, zaniklo její právo na zajištění bytové náhrady splněním podle § 559 odst. 1 obč. zák. po novele a žalovaná tudíž již není povinna trpět její bydlení v předmětném bytě. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně opětovně změnil tak, že žalobu (o níž v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že nebyla žalobkyní podána po právu ) zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. V dovolání především namítla, že nelze souhlasit s vyjádřením odvolacího soudu prezentovaným na straně 10 napadeného rozhodnutí, že by žaloba nebyla podána po právu ; naopak z napadeného rozhodnutí vyplývá, že až do března 2012 byla žaloba nepochybně důvodná . Dále rovněž vyjádřila přesvědčení, že nabídka náhradního bytu je skutečností a důkazem, který je v této fázi řízení před odvolacím soudem nepřípustnou novotou a nemělo by k němu být přihlíženo . Podle jejího názoru je tomu tak proto, že jde o důkaz, který si žalovaná mohla zajistit a předložit ještě před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně . V této souvislosti poukázala též na skutečnost, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo založeno na zcela jiných argumentech než na tvrzení, že jí v mezidobí od podání žaloby zajistila náhradní bydlení. Měla rovněž za to, že uplatněný nárok žalovaná v podstatě uznala (tím, že jí v průběhu odvolacího řízení začala předkládat nabídky na uzavření nájemních smluv), což by se mělo odrazit přinejmenším ve výroku soudu o náhradě nákladů řízení . Na podkladě těchto dovolacích námitek dovozovala, že řízení před odvolacím soudem trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ve vztahu k právnímu posouzení věci pak s poukazem na ustanovení § 686 obč. zák. po novele vyslovila názor, že nájemní smlouva ze dne 13. března 2012 (uzavřená v její prospěch) je absolutně neplatná, jelikož nevymezuje bytovou jednotku jejím číselným označením ve shodě s tím jak je evidována v katastru nemovitostí, ani její příslušenství a ani služby, za jejichž poskytování má nájemce platit 2.500,- Kč/na osobu . Podle jejího mínění však za řádný průkaz o zajištění náhradního bytu lze považovat pouze takovou smlouvu, která je platným právním úkonem. Dodala, že nedostatky nabídky ze dne 13. 03. 2012 nebylo možno včas odstranit s ohledem na to, že odvolací soud další dokazování ukončil a ve věci rozhodl již dne 27. 03. 2012, tedy pouhých 14 dní po uzavření nájemní smlouvy , a že navíc s některými z dokladů o charakteru předmětného bytu (míněno bytu v ulici S.) se měla možnost seznámit teprve při jednání odvolacího soudu dne 27. 03. 2012 . Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud postupoval v odvolacím řízení v souladu s čl. II bodem 10 zákona č. 7/2009 Sb. správně podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. červencem 2009 (dále jen o. s. ř. před novelou ). Správnost jeho postupu (příp. postupu soudu prvního stupně) v souzené věci je proto zapotřebí zkoumat z pohledu právní úpravy civilního procesu účinné do uvedeného data. Bylo-li však napadené rozhodnutí vydáno až po nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. (tj. po 1. červenci 2009), Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Protože dovolání nejen podle sdělení dovolatelky, ale i vzhledem k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje vedle měnícího výroku též proti nákladovým výrokům II., III. a IV. napadeného rozsudku, dovolací soud dovolání v této části podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Proti měnícímu výroku je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Předně dovolací soud nepřehlédl dovolací námitku, že nelze souhlasit s vyjádřením odvolacího soudu prezentovaným na straně 10 napadeného rozhodnutí, že by žaloba nebyla podána po právu , a že naopak z napadeného rozhodnutí vyplývá, že až do března 2012 byla žaloba nepochybně důvodná . Zastává však názor, že takto formulovanou dovolací námitkou dovolatelka ve skutečnosti brojí pouze proti odůvodnění napadeného rozsudku, a nikoli též proti jeho měnícímu výroku. Jinými slovy řečeno, nesouhlasí sice s důvody napadeného rozhodnutí, avšak s přihlédnutím k charakteru uvedené dovolací námitky nedovozuje, že vzhledem k jejich nesprávnosti mělo být odvolacím soudem rozhodnuto ve věci samé jinak. Za této situace dovolací soud k uvedené dovolací námitce nepřihlížel, neboť dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 236 odst. 2 o. s. ř.).
Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání rovněž namítla. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení (jiné vady podřaditelné pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyly z obsahu spisu zjištěny).
V rozsudku ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněném pod č. 18 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace (jako je tomu v projednávané věci), platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. před novelou, že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. před novelou nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. před novelou (§ 211a o. s. ř. před novelou), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanoveními § 205a nebo § 211a o. s. ř. před novelou (§ 213 odst. 5 o. s. ř. před novelou), a že k přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly uplatněny (§ 212a odst. 3 o. s. ř. před novelou). K uvedeným právním názorům se dovolací soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 9. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 1863/2007, a sdílí je i v dané věci.
V posuzovaném případě žalovaná při odvolacím jednání dne 21. února 2012 navrhla provedení důkazů, které následně dne 14. března 2012 předložila odvolacímu soudu a jimiž hodlala doložit, že dovolatelce zajistila jako náhradní byt (nájemní) byt v ulici S. Konkrétně šlo o nájemní smlouvu ze dne 13. března 2012, k níž bylo připojeno též Prohlášení, dále téhož dne pořízený informativní výpis z katastru nemovitostí týkající se vlastnických vztahů k předmětnému domu a nakonec vyjádření znalce Ing. Jiřího Říhy z 12. března 2012 zahrnující rovněž fotodokumentaci bytu v ulici S. Uvedené důkazy přitom zjevně vznikly až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tj. po 25. červnu 2009, přičemž měly sloužit k prokázání skutečnosti (zajištění /náhradního/ bytu v ulici S.), jež nastala taktéž až po uvedeném datu. Za tohoto stavu uvedená skutečnost a důkazy navržené k jejímu prokázání představují způsobilý odvolací důvod proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť nastaly (vznikly) teprve po vyhlášení (vydání) dotčeného rozhodnutí (§ 205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř. před novelou). Okolnost, že odvolání žalované bylo založeno na zcela jiných argumentech než na tvrzení, že dovolatelce v mezidobí od podání žaloby zajistila náhradní bydlení, je v tomto směru nerozhodná. Ve smyslu § 205 odst. 3 o. s. ř. před novelou totiž odvolatel může bez souhlasu soudu měnit mimo jiné rovněž odvolací důvody i po uplynutí lhůty k odvolání, tj. v jakékoliv fázi odvolacího řízení až do rozhodnutí o odvolání.
Dovolatelka rovněž namítla, že uplatněný nárok žalovaná v podstatě uznala (tím, že jí v průběhu odvolacího řízení začala předkládat nabídky na uzavření nájemních smluv), což by se mělo odrazit přinejmenším ve výroku soudu o náhradě nákladů řízení . Třebaže z takto formulované dovolací námitky explicitně nevyplývá, že vedle nákladových výroků jí dovolatelka brojí též proti měnícímu výroku, je namístě zdůraznit, že procesní úkony (jakým je i uznání nároku § 153a odst. 1 o. s. ř. před novelou), lze ve smyslu § 41a odst. 1 o. s. ř. před novelou učinit zásadně jen jednáním a výslovně a nikoliv také opomenutím, popřípadě konkludentně; s nečinností účastníka lze spojovat procesní následky jen tam, kde to stanoví zákon (srov. Drápal, L. Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600s., str. 258). Z obsahu spisu však nevyplývá, že by žalovaná učinila projev vůle adresovaný soudu (procesní úkon), jímž by uznala nárok dovolatelky, který proti ní podanou žalobou uplatňovala (srov. § 153a odst. 1 o. s. ř. před novelou), a nejde tu ani o situaci, kdy týž procesní následek jako má výslovné uznání nároku lze spojovat s nečinností (opomenutím) účastníka (viz § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. před novelou). S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti (předběžného) právního názoru, že vzhledem ke skutečnostem zjištěným při doplnění dokazování v odvolacím řízení byl dovolatelce zajištěn náhradní byt (byt v ulici S.).
Dovolací soud se ani v současné fázi řízení neodklání od právního závěru přijatého ve zrušujícím rozsudku ze dne 18. října 2011, č. j. 26 Cdo 2354/2010-145, a využitelného i v tomto sporu, tj. od závěru, že pokud oprávněný při soudním výkonu rozhodnutí vyklizením bytu tvrdí, že bytovou náhradu pro povinného zajistil sám, nemusí se obracet na obec se žádostí o zajištění bytové náhrady podle zákona č. 102/1992 Sb., ale musí toto zajištění náhrady doložit věrohodným způsobem. Lze tak učinit např. doložením prohlášení vlastníka domu o tom, že je ochoten s povinným uzavřít nájemní smlouvu ohledně náhradního bytu, popřípadě doložením toho, že uzavřel s vlastníkem domu nájemní smlouvu ve prospěch povinného. Jde-li o byt, k němuž má oprávněný sám nájemní právo, bylo by možné doložit i uzavření dohody o skončení nájmu s odkládací podmínkou pro případ vyhovění návrhu na provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu.
Právní názor, že dovolatelce byl zajištěn jako náhradní nájemní byt v ulici Sněženková, byl zpochybněn dovolací námitkou, že nájemní smlouva ze dne 13. března 2012 (uzavřená ve prospěch dovolatelky) je z důvodů rozvedených v dovolání absolutně neplatná a tudíž ji nelze považovat za řádný průkaz o zajištění tohoto náhradního bytu. V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že i kdyby snad nájemní smlouva vykazovala tam zmíněné, popřípadě i jiné nedostatky, nelze se zřetelem ke skutečnostem zjištěným při doplnění dokazování v odvolacím řízení pochybovat o vůli (příslibu) PhDr. L. B. poskytnout žalobkyni do nájmu (za podmínek seznatelných z nájemní smlouvy) byt v ulici S., jenž v předmětném domě skutečně vlastní a který podle ničím nezpochybněného právního názoru odvolacího soudu vyhovoval požadavkům kladeným na bytovou náhradu ve formě náhradního bytu (§ 712 odst. 2 obč. zák. po novele). Odvolací soud tudíž nepochybil, pokud na základě skutečností zjištěných při doplnění dokazování v odvolacím řízení (předběžně) dovodil, že dovolatelce byl zajištěn náhradní byt. Žalovaná totiž dostatečně výmluvným a hodnověrným způsobem doložila, že dovolatelce obstarala příležitost získat do nájmu (náhradní) byt v ulici S. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy nebyl užit opodstatněně.
Podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a o. s. ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V posuzovaném případě dovolatelka rovněž namítla, že nedostatky nabídky ze dne 13. 03. 2012 nebylo možno včas odstranit s ohledem na to, že odvolací soud další dokazování ukončil a ve věci rozhodl již dne 27. 03. 2012, tedy pouhých 14 dní po uzavření nájemní smlouvy , a že s některými z dokladů o charakteru předmětného bytu (míněno bytu v ulici S.) se měla možnost seznámit teprve při jednání odvolacího soudu dne 27. 03. 2012 . Zmíněné dovolací námitky jsou však natolik obecné a současně neurčité, že z nich nelze ani dovozovat, který konkrétní dovolací důvod jimi dovolatelka uplatnila. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenými námitkami blíže zabývat.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. ledna 2013

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu