26 Cdo 2698/2006
Datum rozhodnutí: 16.11.2006
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb., § 3 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb.





26 Cdo 2698/2006


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně F. S. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 474/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. června 2006, č. j. 19 Co 1338/2006-85, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. června 2006, č. j. 19 Co 1338/2006-85, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. června 2006, č. j. 19 Co 1338/2006-85, změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (soudu prvního stupně) ze dne 31. ledna 2006, č. j. 9 C 474/2005-27, tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaného k bytu č. 2, I. kategorie, o velikosti 1+1, o celkové ploše 31,33 m² a obyvatelné ploše 28,83 m², nacházejícímu se v 1. nadzemním podlaží v budově v Č. B. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.


Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za prokázáno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) nezaplatil žalobkyni (pronajímatelce) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za období od srpna 2004 do prosince 2005, že za šestnáct měsíců dlužil z tohoto titulu částku 13.680,- Kč, že dne 23. ledna 2006 (jeden den před prvním jednáním u soudu prvního stupně nařízeným na den 24. ledna 2006) zaplatil na dlužné nájemné částku 15.000,- Kč a že nadále platí běžné nájemné. Po doplnění dokazování v odvolacím řízení vzal odvolací soud rovněž za zjištěno, že žalovaný byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání v době od 13. ledna 2004 do 14. dubna 2004 a v době od 9. prosince 2004 do 1. května 2005, že v posléze uvedeném období pobíral podporu v nezaměstnanosti v částce 2.498,- Kč měsíčně, že za měsíc květen 2005 dosáhl výdělku v částce 7.428,- Kč, že od 8. června 2005 do 28. července 2005 dosahoval výdělku v částce 10.808,- Kč měsíčně, že od 29. července 2005 do 31. října 2005 byl opětovně veden v evidenci úřadu práce, že od 1. listopadu 2005 nastoupil do zaměstnání ve firmě B. s.r.o. a že v listopadu 2005 zde měl výdělek v částce 12.005,- Kč vyplacený v měsíci prosinci 2005. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů usoudily na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen obč. zák. ). Soud prvního stupně nepokládal výpověď z nájmu bytu za právní úkon učiněný v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti uvedl, že žalovaný uspokojivě nevysvětlil, proč neplatil nájemné v době, kdy pracoval a měl příjem ze zaměstnání, že v době, kdy byl nezaměstnaný, nevyvinul ve vztahu k žalobkyni žádnou iniciativu ohledně otázky nájemného a jednoduše nájemné neplatil a že dlužné nájemné účelově zaplatil až jeden den před prvním jednáním ve věci, ačkoliv již do konce roku 2005 měl příjem ze zaměstnání a tudíž předpoklady pro dřívější zaplacení dlužného nájemného. Proto žalobě vyhověl. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že jsou zde dány důvody, pro něž je namístě podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práva žalobkyně odepřít, byť jinak byla žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podána důvodně. Přihlédl přitom především k sociální situaci žalovaného zapříčiněné střídáním období, kdy byl zaměstnán s obdobím nezaměstnanosti, ve kterém byl odkázán pouze na hmotné zabezpečení, dále k tomu, že dlužné nájemné zcela uhradil a že nadále platí běžné nájemné.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). V dovolání zpochybnila správnost právního závěru, že v projednávané věci jsou dány důvody, pro něž je namístě podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon jejího práva odepřít, přestože výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. byl v daném případě naplněn. Namítla, že žalovaný v 10 měsících z 18-ti zaměstnán byl přesto neplatil , a to za situace, kdy pobíral mzdu, která činila i přes 10.000,- Kč měsíčně, a přesto nebylo v jeho silách zaplatit nájemné ve výši 640,- Kč měsíčně . Zdůraznila, že i kdyby žalovaný byl nezaměstnaný stále, nezakládá to bez dalšího situaci, že je proti dobrým mravům právo žalobkyně jako pronajímatelky požadovat plnění povinností nájemce . Současně namítla, že odvolací soud při svém rozhodování zcela pominul skutečnost, že žalovaný po doplacení dlužného nájemného stále dluží poplatky z prodlení, které k 23. lednu 2006 dosáhly výše 10.242,90 Kč; v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001. Podle názoru žalobkyně je zcela zřejmé, že žalovaný zaplatil dlužné nájemné pouze proto, že na druhý den bylo nařízeno jednání u soudu prvního stupně. Vyslovila přesvědčení, že pokud by neuplatnila svůj nárok u soudu, žalovaný by dlužné nájemné neuhradil; svých práv se domohla jen za cenu toho, že zahájila finančně nákladný soudní spor se žalovaným . Podle dovolatelky je rozsudek odvolacího soudu zcela jasným signálem pro všechny nezaměstnané, aby neplatili nájem a vyčkali do poslední chvíle, aniž by se museli obávat jakýchkoliv následků . Má rovněž za to, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby za těchto podmínek strpěla fakt, že jí žalovaný i tuto částku (regulované nájemné v částce 640,- Kč měsíčně) platí s takto velkým zpožděním . Vyjádřila přesvědčení, že důvodem pro neplacení nájemného ze strany žalovaného nebyla těžká životní situace, do které se dostal (navíc i svou vinou), ale pouze liknavost žalovaného a jeho bezdůvodné spoléhání na to, že mu nehrozí žádné nebezpečí či následky . Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.


Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.


Dovolatelka s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnila vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., a to především v podobě námitky zpochybňující správnost skutkového závěru o tíživé sociální situaci žalovaného a dále námitky, že odvolací soud při svém rozhodování zcela pominul skutečnost, že žalovaný po doplacení dlužného nájemného stále dluží poplatky z prodlení, které k 23. lednu 2006 dosáhly výše 10.242,90 Kč.


Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).


Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.


Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že je-li úprava poplatku z prodlení pro případ nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu obsažena v části osmé, hlavě sedmé, oddílu čtvrtém (označeném Zvláštní ustanovení o nájmu bytu ) pod marginární rubrikou Nájemné a úhrada za plnění poskytovaná s užíváním bytu , konkrétně v ustanovení § 697 obč. zák. (speciálním ustanovení ve vztahu k § 517 odst. 2 obč. zák.), lze pro účely posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. pokládat poplatek z prodlení za nájemné v širším slova smyslu . Pro uvedený výklad lze najít oporu v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 1999, sp. zn. 26 Cdo 172/99, a ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000. Nejvyšší soud rovněž dovodil, že pro posouzení, zda výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci z důvodu neplacení nájemného je či není v rozporu s dobrými mravy, je právně významná okolnost, že nájemce ke dni rozhodování soudu nezaplatil pronajímateli dluh na poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod č. C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C.H.BECK, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2122/2004, a ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 1366/2004).


Z důkazů provedených v projednávané věci v řízení před soudy obou stupňů však nevyšlo najevo, že žalovaný po doplacení dlužného nájemného stále dluží žalobkyni poplatky z prodlení, které k 23. lednu 2006 dosáhly výše 10.242,90 Kč; dovolatelka totiž tuto okolnost tvrdila až v dovolání. Tím v dovolání uplatnila tzv. skutkové novoty , avšak přehlédla, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot /srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6./). Za této situace nelze odvolacímu soudu prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. úspěšně vytýkat, že k uvedené okolnosti nepřihlédl; zde totiž odvolací soud povinnost vyplývající pro něj z ustanovení § 132 věty za středníkem o.s.ř. neporušil. V tomto ohledu tedy nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. použit opodstatněně.


Příčinou tíživé sociální situace žalovaného bylo podle názoru odvolacího soudu střídání období, kdy byl zaměstnán, s obdobím nezaměstnanosti, kdy pobíral pouze podporu v nezaměstnanosti. Je obecně známo, že v období nezaměstnanosti se sociální situace nezaměstnané osoby v důsledku poklesu příjmů zhorší; potud lze názor odvolacího soudu akceptovat. Odůvodnil-li však odvolací soud svůj skutkový závěr o (objektivně existující) tíživé sociální situaci žalovaného bez dalšího pouze střídáním období, kdy byl zaměstnán, s obdobím nezaměstnanosti (byť tato situace je vzhledem k výše uvedenému při posuzování sociální situace takové osoby právně významná), aniž se zabýval jeho osobními, rodinnými a majetkovými poměry v širším slova smyslu a také možností platit nájemné ve výši zmiňované žalobkyní alespoň v období, kdy byl zaměstnán, nelze se s tímto jeho skutkovým závěrem ztotožnit. Při posuzování sociální situace žalovaného není podle názoru dovolacího soudu bez významu (v širším smyslu) ani úvaha soudu prvního stupně, že v době, kdy byl žalovaný nezaměstnaný, nevyvinul ve vztahu k žalobkyni žádnou iniciativu ohledně otázky nájemného a jednoduše nájemné neplatil a že dlužné nájemné účelově zaplatil až jeden den před prvním jednáním ve věci, ačkoliv již do konce roku 2005 měl příjem ze zaměstnání a tudíž předpoklady pro dřívější zaplacení dlužného nájemného. Přitom nelze opomenout, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu patří mezi tzv. nesporná řízení (§ 120 odst. 2 o.s.ř., který je za použití § 211 o.s.ř. aplikovatelný i v odvolacím řízení), u nichž neplatí omezení stanovené v § 205a odst. 1 o.s.ř. (srov. § 205a odst. 2 o.s.ř.); v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je proto soud povinen provést i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§ 120 odst. 2 o.s.ř.). V tomto ohledu byl tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. užit opodstatněně.


Nelze-li z uvedených důvodů pokládat za správný skutkový závěr odvolacího soudu o tíživé sociální situaci žalovaného, tj. skutkový závěr, který byl právně významný pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., neobstojí především z důvodu předčasnosti ani právní názor založený na tomto skutkovém závěru, tj. názor, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu citovaného ustanovení.


V rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto.


Právní názor, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., neobstojí i proto, že v řízení nebylo postaveno najisto, že s přihlédnutím k judikátu uvedenému v předchozím odstavci byla příčinou neplacení nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu výlučně odvolacím soudem proklamovaná tíživá sociální situace žalovaného; jinak řečeno nebylo postaveno najisto, zda důvodem pro neplacení nájemného ze strany žalovaného nebyla pouze liknavost žalovaného a jeho bezdůvodné spoléhání na to, že mu nehrozí žádné nebezpečí či následky , jak míní žalobkyně.


V naznačených souvislostech není možno ztratit ze zřetele, že placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. § 685 a násl. obč. zák.). Jestliže, jako v posuzovaném případě, nájemce uvedenou povinnost neplnil po relativně dlouhou dobu (16 měsíců), nelze při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. podle názoru dovolacího soudu pominout příčiny neplacení nájemného a ve skutečnosti přiznat bez dalšího rozhodující význam okolnosti, že nájemce dodatečně (v daném případě den před nařízeným jednáním u soudu prvního stupně) dlužnou částku uhradil. Klade se zde totiž otázka, zda lze z důvodu pouhého dodatečného zaplacení dlužného nájemného bez jakékoliv sankce tolerovat neplacení (a to navíc déletrvající) nájemného nájemci, jinak řečeno zda lze pouze z důvodu dodatečného zaplacení dlužného nájemného nájemcem po žalobkyni pronajímatelce bez dalšího spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu) odepřena. Dovolatelce lze proto přisvědčit i v názoru, že odvolací soud v rámci úvahy o aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zohlednil především okolnosti prospívající žalovanému, dostatečně nepřihlédl k okolnostem vyznívajícím v jeho neprospěch a především se nedostatečně zabýval okolnostmi na straně žalobkyně.


Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Kromě ustálené judikatury uvedené výše odvolací soud v dalším řízení nepřehlédne, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné (v širším smyslu) po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi (tedy také okolnostmi na straně pronajímatele), jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.


O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 16. listopadu 2006


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu