26 Cdo 2686/2003
Datum rozhodnutí: 17.06.2004
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2686/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce h. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalované I. V., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 18 C 58/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2003, č.j. 58 Co 310/2003-55, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 3. 2003, č.j. 18 C 58/2002-43, zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu č. 11, I. kategorie, o dvou pokojích a kuchyňském koutu s příslušenstvím, v 1. patře domu č.p. 356, k.ú. V. (dále předmětný byt nebo byt ) a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 8. 2003, č.j. 58 Co 310/2003-55, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované předmětný byt vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce (vlastník domu, v němž se předmětný byt nachází) uzavřel dne 31. 3. 1999 se žalovanou smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou (na dobu dvou let), že dodatkem ke smlouvě ze dne 4. 4. 2001 byla doba nájmu prodloužena do 30. 3. 2002, že žalovaná neplatila žalobci v roce 2001, 2002 a 2003 řádně nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu (k úhradě dluhu došlo v březnu 2003), že žalovaná získala předmětný byt jako náhradní po rozvodu svého manželství a že spolu s ní v bytě bydlí dvě nezletilé děti. Zatímco soud prvního stupně žalobu zamítl na základě závěru, že i za situace, kdy nájemní poměr žalované k bytu zanikl uplynutím doby, brání v dané věci (s přihlédnutím k okolnostem na straně žalobce i žalované) vyhovění žalobě ustanovení § 3 obč.zák., odvolací soud neshledal, že by žalobní požadavek na vyklizení bytu byl v rozporu s dobrými mravy. Zaujal názor, že sociální situace žalované (okolnost, že pečuje o dvě nezletilé děti) nemůže být sama o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy, užívá-li žalovaná předmětný byt bez právního důvodu a po celou dobu trvání nájemního vztahu neplatí řádně nájemné (dluh trvá i v současné době); za tohoto stavu je pak právem žalobce domáhat se v rámci ochrany svého vlastnického práva vyklizení bytu. Na základě tohoto shledal žalobu důvodnou, přičemž stanovil žalované delší lhůtu k vyklizení bytu, aby měla možnost obstarat si jiné bydlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud neaplikoval řádně ust. § 3/1 OZ a nevypořádal se s tím, že vyklizení předmětného bytu je v rozporu s dobrými mravy . Dovolatelka má zato, že jsou dány důvody pro použití uvedeného ustanovení a že žaloba na vyklizení měla být zamítnuta; v této souvislosti poukazuje na to, že smlouvu na dobu určitou uzavřela z důvodu neúnosné bytové situace (předmětný byt jí byl poskytnut jako náhradní až po pěti letech obtížného soužití s bývalým manželem), že neplacení nájemného bylo způsobeno ztrátou zaměstnání a že dluh na nájemném uhradila před podáním žaloby, jakož i na to, že nemá jinou možnost bydlení. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, obsáhle se vyjádřil k názoru dovolatelky, že v dané věci jsou dány důvody pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., poukázal na svoje specifické postavení pronajímatele jako obce a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože existence takových vad nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává, Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, neshledal však dovolání důvodným.

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Jde-li o nemovitost, odpovídá vydání věci její vyklizení.

Ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. určuje, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem 12, formuloval právní názor, podle nějž na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu byla uzavřena neplatně. K odůvodnění uvedeného názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti bez právního důvodu představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. 11. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2001, pod pořadovým číslem 133, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč.zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč.zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i ve vztahu k užívání bytu bez právního důvodu (srov. např. jeho usnesení ze dne 17. 12. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2319/2003).

Jestliže tedy v dané věci spatřuje žalovaná nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v tom, že žaloba na vyklizení bytu, který užívá bez právního důvodu, měla být za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. zamítnuta, nelze se zřetelem k výše uvedenému učinit závěr, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.b) o.s.ř., obsahově konkretizovaný v dovolání, byl uplatněn opodstatněně.

I když dovolací soud nesdílí úvahy odvolacího soudu, který se zamítnutím žaloby z hlediska § 3 odst. 1 obč.zák. zabýval, je právní závěr odvolacího soudu, že žaloba je podle § 126 obč.zák. důvodná, správný. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání žalované zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,-Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 17. června 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předseda senátu