26 Cdo 268/2005
Datum rozhodnutí: 30.11.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 268/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně M. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. N., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 88/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2004, č. j. 15 Co 208/2004-200 (správně 15 Co 208/2004-120), takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám jejího zástupce, advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 2. 2004, č.j. 17 C 88/2002-92, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 21, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v 5. podlaží domu č.p. 1305, P. (dále jen předmětný byt ), kterou dala žalobkyně žalovanému, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvého dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovanému uložil byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny všechny zákonné předpoklady pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), neboť sám žalovaný během výslechu potvrdil, že výpověď mu byla doručena dne 17. 4. 2002 (znovu pak v žalobě dne 22. 5. 2002), přičemž podle názoru soudu prvního stupně výpověď obsahuje všechny náležitosti stanovené v § 34 a § 710 obč. zák., tudíž je platná, a v řízení bylo prokázáno (ani nebylo sporné), že žalovaný od srpna 1996 do března 2002 neplatil nájemné. Žalovaný neplacení odůvodnil jednak tím, že si nebyl jist, zda je nájemcem předmětného bytu, když mu žalobkyně odmítala vydat nájemní smlouvu, a dále tvrzením, že po dobu pobytu ve vazbě a výkonu trestu neměl prostředky na hrazení nájemného a po návratu z výkonu trestu nájemné neplatil proto, že předmětný byt byl neobyvatelný. Podle soudu prvního stupně nebylo třeba uzavírat novou nájemní smlouvu, neboť žalovaný vstoupil do práv a povinností svého předchůdce na základě výměny bytů. Tvrzení žalovaného ohledně nejistoty jeho postavení nájemce vylučuje jeho vyjádření o tom, že již v druhé polovině roku 2001 předmětný byt opravoval a dostal i souhlas k odběru elektrické energie. Dále soud prvního stupně uvedl, že pokud si žalovaný nebyl jistý, zda je nájemcem předmětného bytu, mohl nájemné skládat na účet speciálně k tomu zřízený, případně do soudní nebo notářské úschovy. Skutečnost, že žalovaný byl koncem léta 1996 vzat do vazby a následně nastoupil výkon trestu (do roku 1998, poté ještě v letech 1999-2000) jej nezbavuje povinnosti plnit závazky z nájmu bytu. Neobyvatelnost bytu nelze přičítat k tíži žalobkyně, bylo totiž na žalovaném, aby po dobu svého pobytu ve vazbě a výkonu trestu náležitě předešel možnému vzniku škod na předmětném bytě. Navíc přestože byl žalobkyní informován o tom, že v předmětném bytě pobývají cizí osoby (jak plyne z korespondence z roku 1997), situaci neřešil. Podle svědectví pana Š., se kterým žalovaný předmětný byt směnil, byl byt předán ve stavu způsobilém užívání starší, ale zachovalý včetně zajištění dodávek plynu a elektrické energie. Případné vady, k jejichž opravě je povinen pronajímatel, měl žalovaný ohlásit žalobkyni, bez toho není možné požadovat úhradu za jejich odstranění nájemcem (§ 691 obč. zák.). Soud prvního stupně ani neshledal žádné okolnosti zvláštního zřetele hodné pro zamítnutí žaloby z důvodu rozporu s dobrými mravy, zejména za situace, kdy i v průběhu řízení byl žalovaný v prodlení s úhradou nájemného, nicméně vzhledem k onemocnění žalovaného a k počátečnímu chování žalobkyně, které mohlo v žalovaném vzbuzovat domněnku, že není nájemcem předmětného bytu, byla žalovanému přiznána bytová náhrada ve formě náhradního ubytování.

K odvolaní žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 8. 2004, č.j. 15 Co 208/2004-200 (správně 15 Co 208/2004-120), rozsudek soud prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně opatřil pro své rozhodnutí dostatečný skutkový podklad, věc posoudil správně i po stránce právní a se všemi hledisky věci se v odůvodnění rozsudku vypořádal. Protože nebylo pochyb o tom, že žalovaný po mnoho let neplatil nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu, jedná se z jeho strany o velmi hrubé porušení povinností a v projednávané věci současně nejsou dány okolnosti, které by odůvodňovaly zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy (nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že žalovaný byl ve vazbě a výkonu trestu), posoudil soud prvního stupně věc správně. Nepřípadná je i námitka promlčení, neboť zde nejde o peněžité plnění, ale o výpověď z nájmu bytu, která má sankční povahu. Napadený rozsudek je podle odvolacího soudu správný i ve výroku o formě bytové náhrady.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, aniž uvádí, z čeho dovozuje jeho přípustnost. Dovolatel nesouhlasí s argumentem soudu, že pokud si nebyl jist, zda je skutečně nájemcem, mohl hradit nájemné složením na speciálně k tomu zřízený účet nebo složením do soudní (notářské) úschovy. Napadá rovněž závěr, podle něhož není z hlediska povinnosti nájemce platit nájemné podstatné, že se v rozhodné době nacházel ve vazbě nebo výkonu trestu a neměl žádný příjem. Podle žalovaného nikdo nepáchá trestnou činnost s vědomím, že bude dopaden a tedy druhotný následek, který nastal vzhledem k bytu ani nedomýšlí ani nepředpokládá. Dále dovolatel poukazuje na devastaci předmětného bytu užíváním cizích osob, a na svou právní nejistotu, když elektrická energie mu byla znovu připojena až v říjnu 2001. Argumentuje i tím, že se výsledek řízení o vyklizení předmětného bytu dozvěděl až v dubnu 2004, tudíž měl důvodné pochybnosti o svém postavení nájemce. Vytýká soudům obou stupňů, že nevyhověly jeho návrhu na výslech svědka J. S., jímž mělo být prokázáno, kde žalovaný po návratu z výkonu trestu pobýval a proč nemohl užívat předmětný byt, v důsledku čehož nebyly provedeny veškeré důkazy nutné pro správné rozhodnutí. Závěrem dovolatel uvádí, že od dubna 2002 hradí nájemné, ačkoli jeho finanční možnosti jsou značně omezené, a současně zpochybňuje věrohodnost žalobkyně, která na něj podala trestní oznámení pro neoprávněné odebírání elektrické energie za období od roku 1998 do roku 2003, avšak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 10. 2004, sp.zn. 2 T 107/2003, byl obžaloby zproštěn. Ze všech uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.

Žalobkyně ve svém vyjádření uvádí, že dovolání není založeno na žádné otázce, která by měla po právní stránce zásadní význam. Pokud žalovaný uvádí některé skutečnosti, pak jsou zásadně povahy věcné, nikoli právní. Faktický stav ke dni vyjádření je takový, že žalovaný neuhradil ze svého dluhu dosud nic, ani se nepokusil s žalobkyní dohodnout splátkový kalendář. Je nemožné, aby se žalovaný choval jako nájemce jen co do svých práv, nikoli však co do svých povinností. Vzhledem k uvedeným skutečnostem žalobkyně navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout.



Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se měly soudy dopustit tím, že v řízení neprovedly navrhovaný důkaz výslechem svědka J. S., nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.

Nejvyšší soud tedy dále posuzoval, zda žalobcem napadené řešení právních otázek, na nichž spočívá napadené rozhodnutí, má zásadní právní význam. Dovolatel předložil dovolacímu soudu k posouzení stručně řečeno - právní otázky, zda při posouzení věci z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. je právně významná skutečnost, že nájemce neplatil nájemné proto, že si nebyl jist, zda je vskutku nájemcem, že byl delší dobu ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody a neměl dostatek finančních prostředků a že po jeho návratu z výkonu trestu byl byt v důsledku devastace neobyvatelný.

Podle ustálené soudní praxe (např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod č. 43 dále jen R 43/1999 ) posuzuje soud existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce. Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu není v rozporu s dobrými mravy. Úvaha soudu, zda výpověď z nájmu je v rozporu s dobrými mravy, musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem nejen na straně nájemce, nýbrž i na straně pronajímatele (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod č. 36). Právní názor, že tento závěr se uplatní i při posouzení výpovědi dané z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., byl vysloven například v odůvodnění citovaného judikátu R 43/1999).

Nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy, neboť nepříznivé důsledky této tíživé situace nelze přenášet na pronajímatele, od něhož nelze spravedlivě požadovat, aby poskytoval nájemci bydlení bezúplatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23, pod C 1702).

V rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy.

O posledně uvedený případ v projednávané věci nejde, neboť žalovaný se dostal do platební neschopnosti vlastním zaviněním (výkon vazby a trestu v důsledku spáchání trestného činu) a dlužné nájemné do doby vydání napadeného rozsudku neuhradil, respektive opak nebyl v řízení prokázán. Na straně žalobkyně nebyly zjištěny žádné okolnosti, jež by odůvodňovaly pokládat výpověď z nájmu danou žalovanému za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Námitka nejistoty žalovaného ohledně existence nájemního poměru není z hlediska ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) a § 3 odst. 1 obč. zák. relevantní a nijak nezpochybňuje ani správnost úvahy o žalovaným nevyužité možnosti řešení takové situace složením nájemného do soudní úschovy.

V rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002 (uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25, pod C 1871) byl vysloven právní názor, že okolnost, že pronajímatel nesplnil svoji povinnost odstranit závadu v bytě, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výkon práva pronajímatele dát nájemci výpověď z nájmu bytu z důvodu neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy. Tento názor se uplatní v dané věci tím spíše, že dle nezpochybnitelného skutkového zjištění žalovaný na vady ( neobyvatelnost ) bytu žalobkyni neupozornil.

Jelikož řešení dovolatelem předestřených právních otázek je v souladu s citovanými závěry judikatury, nelze dovodit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, a dovolání tak není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

K okolnostem nastalým po vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu (tj. k vydání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 2 T 107/2003) nelze v odvolacím řízení přihlížet (§ 241a odst. 4 o.s.ř.), nehledě k tomu, že uvedená námitka nepřípustně směřuje nikoli proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti hodnocení důkazů (dovolatel se jí snažil zpochybnit věrohodnost žalobkyně).

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 7 písm. d/, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), a z paušální náhrady výdajů v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 30. listopadu 2005

JUDr. Robert W a l t r , v.r.

předseda senátu