26 Cdo 2677/99
Datum rozhodnutí: 19.04.2001
Dotčené předpisy:




26 Cdo 2677/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně H. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) R. D. a 2) K. D., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 184/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 1999, č. j. 22 Co 171/99-138, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) - poté, co jeho v pořadí první, tehdy vyhovující, rozsudek ze dne 2. prosince 1997, č. j. 13 C 184/96-74, byl k odvolání žalovaných usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 16. června 1998, č. j. 21 Co 237/98-96, zrušen a věc byla se závazným právním názorem vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení - rozsudkem ze dne 12. listopadu 1998, č. j. 13 C 184/96-115, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným vyklidit do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku byt č. 6 o pokoji a kuchyni s příslušenstvím ve 2. patře domu čp. 1593 v P., L. 22" (dále jen předmětný byt", resp. byt"), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 3. května 1999, č. j. 22 Co 171/99-138, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků, avšak nerozhodl o návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání se zdůvodněním, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.").

Na základě skutkového závěru, že nejméně od roku 1990 žil žalovaný se svými prarodiči, posléze (po smrti babičky) pouze se svým dědečkem B. D. v předmětném bytě jako příslušník jejich, resp. později jeho, domácnosti v trvalém soužití, které existovalo i v den smrti B. D., zemřelého dne 28. března 1996, odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že na žalovaného přešlo ve smyslu § 706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen obč. zák."), právo nájmu bytu, neboť vedle předpokladu neexistence vlastního bytu splňoval i další předpoklad normovaný citovaným ustanovením, totiž předpoklad žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti". V návaznosti na to uzavřel, že za této situace není žaloba na vyklizení bytu důvodná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., resp. zčásti též o § 239 odst. 2 o.s.ř.", jak výslovně uvedla. V dovolání uplatnila dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. odvolacímu soudu vytkla, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ačkoliv byl nepřezkoumatelný. Podle názoru žalobkyně z něj totiž nešlo seznat, co měl soud z důkazů za prokázáno, proč některým důkazům uvěřil a jiným nikoliv, proč citoval jen části účastnických či svědeckých výpovědí a proč odmítl důkazy, zpochybňující tvrzení o úmyslu žalovaného žít od roku 1990 jako příslušník domácnosti prarodičů, a jak se vypořádal s rozpornými údaji. Navíc soud prvního stupně nedodržel pokyn, obsažený ve zrušujícím usnesení ze dne 16. června 1998, č. j. 21 Co 237/98-96, totiž pokyn, podle něhož měl zhodnotit, zda prohlášení ze dne 18. února 1996 podepsal B. D. v době, kdy již byl velmi vážně nemocen". V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zpochybnila správnost skutkového závěru, že nejméně od roku 1990 žil žalovaný se svými prarodiči, posléze, po smrti babičky, pouze se svým dědečkem B. D. v předmětném bytě jako příslušník jejich, resp. později jeho, domácnosti v trvalém soužití, které existovalo i v den smrti B. D. V tomto ohledu namítla, že při přijetí tohoto skutkového závěru soud pominul rozpory mezi výpověďmi žalovaného a jeho rodičů ohledně vlastnictví k věcem nacházejícím se v předmětném bytě a ohledně návštěv druhé žalované v bytě a péče o dědečka apod. Zcela pominul rovněž zdravotnickou dokumentaci B. D., ačkoliv motivem nastěhování se žalovaného do předmětného bytu měla být snaha pomoci nemocnému dědovi. Zmíněný motiv nastěhování se do bytu nehodnotil ani z hlediska později uváděné bytové tísně v bytě rodičů žalovaného. Nakonec uvedla, že korespondence žalovaného z let 1995 a 1996 i jeho písemné vyjádření k žalobě nesvědčí o jeho úmyslu žít v předmětném bytě již od roku 1990. I kdyby tomu tak bylo, pak důkazy, vztahující se k období těsně před smrtí B. D., vyvolávají otázku, zda v pozdější době nedošlo ke změně úmyslu žalovaného žít trvale v předmětném bytě. V této souvislosti poukázala na to, že v nájemní smlouvě ze dne 30. června 1995 nebyl žalovaný označen jako osoba spolužijící. Bez významu zde nejsou ani okolnosti odvozu B. D. do nemocnice v měsíci březnu 1996 a vizitka žalovaného s telefonním číslem do bytu rodičů, předložená právnímu zástupci žalobkyně dne 8. února 1996. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. května 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o.s.ř.").

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku proto, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Jelikož je dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., není zapotřebí otázku přípustnosti dovolání řešit z pohledu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. (odvolací soud nerozhodl o včasném návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání).

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).

Ve smyslu § 221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odvolací soud zruší rozsudek soudu prvního stupně, jestliže není přezkoumatelný mimo jiné i pro nesrozumitelnost. Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil.

Již na tomto místě je zapotřebí připomenout, že mimo jiné pro nepřezkoumatelnost z důvodu nesrozumitelnosti (§ 221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) byl zrušen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. prosince 1997, č. j. 13 C 184/96-74. Přitom v obou rozsudcích, tj. ve zrušeném rozsudku a rovněž tak v rozsudku ze dne 12. listopadu 1998, č. j. 13 C 184/96-115, šlo s přihlédnutím k charakteru projednávané věci a k tomu, že otázka neexistence vlastního bytu u žalovaného nebyla mezi účastníky sporná o posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti", jako jednoho ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. k přechodu práva nájmu bytu.

V § 706 odst. 1 obč. zák. je upraven přechod nájmu nedružstevních bytů. V tomto ustanovení uvedený výčet osob, na něž - za splnění tam stanovených předpokladů - právo nájmu bytu přechází, je taxativní. Osobou podle věty první citovaného ustanovení je rovněž vnuk. Je nesporné, že žalovaný byl vnukem zemřelého nájemce bytu B. D. Právo nájmu bytu tak na něj mohlo ze zákona přejít tehdy, jestliže žil s B. D. v den jeho smrti ve společné domácnosti (a současně neměl vlastní byt) srov. § 706 odst. 1 věta první obč. zák. Z pohledu skutkové podstaty podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. postačí žití s nájemcem ve společné domácnosti v den jeho smrti" s tím, že doba soužití předcházející smrti nájemce je natolik dlouhá, aby se zřetelem k dalším rozhodným okolnostem konkrétního případu bylo možno učinit závěr, že mělo jít o spolužití v jednom bytě, a tedy o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti zemřelého nájemce (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon); naopak pro citovanou skutkovou podstatu nemá žádný právní význam žití s nájemcem ve společné domácnosti" v době předcházející jeho smrti, netrvá - li i v den jeho smrti.

Dokazování, provedené před soudem prvního stupně (odvolací soud další důkazy neprováděl a odkázal na správná skutková zjištění, učiněná soudem prvního stupně), bylo proto zaměřeno na zjištění skutečností, které měly rozhodující význam pro posouzení, zda žalovaný žil s B. D. v den jeho smrti ve společné domácnosti". Za zjištění, významná z hlediska zmíněného předpokladu, lze pokládat zjištění, zda a ve které době šlo ve vztahu mezi žalovaným a jeho dědečkem o trvalé společné soužití v bytě, popřípadě zda a kdy z tohoto bytu žalovaný odešel a zda mohlo jít o odchod definitivní ve smyslu ukončení společného soužití.

V odůvodnění rozsudku ze dne 12. listopadu 1998, č. j. 13 C 184/96-115, na rozdíl od předcházejícího zrušeného rozsudku, soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. stručně a jasně vyložil, které skutečnosti, významné pro posouzení naplněnosti předpokladu žití žalovaného s B. D. ve společné domácnosti v den jeho smrti", měl z provedených důkazů za prokázány. Námitka, že neuvedl, co měl z důkazů za prokázáno", tedy neobstojí, neboť soud prvního stupně, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, vzal za prokázáno, že žalovaný začal trvale žít v předmětném bytě od roku 1990 jako příslušník domácnosti prarodičů, že po úmrtí babičky pokračoval v soužití s dědečkem, že proto byl uveden jako spolužijící osoba v původní nájemní smlouvě ze dne 1. ledna 1994, že byl jako spolužijící osoba uveden rovněž v dědickém spisu po zemřelém B. D., že oba žalovaní byli s dědečkem domluveni, že po sňatku budou žít v kuchyni předmětného bytu, že žalovaný do bytu docházel, donášel do bytu nákupy a vynášel odpadky a z toho, jak byl oblečen a jak se k dědečkovi choval, nevyplývalo, že byl v bytě pouze na návštěvě. Z pohledu ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. se pak soud správně nezabýval těmi důkazy, resp. jejich částmi, které byly pro posouzení otázky naplněnosti předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti" právně bezvýznamné. Žalobkyní namítanou okolnost, že soud prvního stupně (a potažmo rovněž odvolací soud) citoval jen části účastnických či svědeckých výpovědí", tak za vadu ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. pokládat nelze. Na existenci uvedené vady nelze usoudit ani z obecných námitek (námitek, jež v dovolání nebyly náležitým způsobem konkretizovány), že z rozsudku nešlo seznat, proč soud prvního stupně některým důkazům uvěřil a jiným nikoliv, proč odmítl důkazy zpochybňující úmysl žalovaného žít od roku 1990 jako příslušník domácnosti prarodičů a jak se soud prvního stupně vypořádal s rozpornými údaji. Jestliže na naplněnost předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti" (§ 706 odst. 1 věta první obč. zák.) soud prvního stupně usoudil na základě výše rozvedených zjištění, nelze na vadu ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (tj. pouze takovou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) usoudit ani z toho, že se v dalším řízení po zrušení prvního rozsudku nezabýval hodnocením, zda prohlášení ze dne 18. února 1996 podepsal B. D. v době, kdy již byl velmi vážně nemocen. Z uvedeného vyplývá, že z okolností uváděných dovolatelkou nelze na naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. usoudit; přitom vady podřaditelné citovanému ustanovení z obsahu spisu zjištěny nebyly.

Další v dovolání uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo které odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutkový závěr, že nejméně od roku 1990 žil žalovaný se svými prarodiči, posléze, po smrti babičky, pouze se svým dědečkem B. D. v předmětném bytě jako příslušník jejich, resp. později jeho, domácnosti v trvalém soužití, které existovalo i v den smrti B. D., učinil odvolací soud na základě skutkových zjištění, že žalovaný začal trvale žít v předmětném bytě od roku 1990 jako příslušník domácnosti prarodičů, že po úmrtí babičky pokračoval v soužití s dědečkem, že proto byl uveden jako spolužijící osoba v původní nájemní smlouvě ze dne 1. ledna 1994, že byl jako spolužijící osoba uveden rovněž v dědickém spisu po zemřelém B. D., že oba žalovaní byli s dědečkem domluveni, že po sňatku budou žít v kuchyni předmětného bytu, že žalovaný do bytu docházel, donášel do bytu nákupy a vynášel odpadky a z toho, jak byl oblečen a jak se k dědečkovi choval, nevyplývalo, že byl v bytě pouze na návštěvě. Uvedená skutková zjištění čerpal soud prvního stupně především z výpovědí žalovaných, z výpovědí svědků Mgr. J. Č., RNDr. V. Č., CSc., J. S., Ing. J. M., I. T. (bydlících v domě, v němž se nachází předmětný byt) a B. D. a Ing. J. D., rodičů žalovaného, a odvolací soud se s nimi ztotožnil. Jde o zjištění, jež mají oporu v provedených důkazech, které soud prvního stupně a potažmo i odvolací soud hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy, a přitom v jejich hodnocení není logický rozpor; odvolací soud tak vycházel při posouzení věci ze zjištění, jež vyšly najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu. Za této situace tedy nelze namítat, že soud měl vycházet z jiných důkazů (např. dovolatelkou zmíněné zdravotnické dokumentace B. D., korespondence žalovaného z let 1995 a 1996 a jeho písemného vyjádření k žalobě, nájemní smlouvy ze dne 30. června 1995 či vizitky žalovaného s telefonním číslem do bytu rodičů, předložené právnímu zástupci žalobkyně dne 8. února 1996). Ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tedy nebyl uplatněn důvodně.

Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovaným náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. dubna 2001

JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.

předseda senátu