26 Cdo 2676/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



26 Cdo 2676/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v exekuční věci oprávněné VŠEOBECNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY ČESKÉ REPUBLIKY , se sídlem v Praze 3 Vinohradech, Orlická 2020/4, IČO 41197518, s adresou pro doručování Olomouc, Lazecká 22a, proti povinnému J. V. , O., zastoupenému JUDr. Jarmilou Podivínskou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Krapkova 1159/3, pro 146.334 Kč s příslušenstvím, o návrhu na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 EXE 4302/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 40 Co 676/2014-165, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Povinný napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2014, č. j. 47 EXE 4302/2012-86, jímž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce.
Dovolání není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), neboť napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka vymezená v dovolání byla posouzena jinak. Otázku promlčení práva vymáhat pojistné podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění účinném do 30. 11. 2011, je třeba vykládat analogicky podle ustanovení občanského zákoníku (jakožto obecného předpisu) upravujících institut promlčení (srovnej usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 867/2012). Okamžikem rozhodným pro počátek běhu promlčecí lhůty pro vymáhání pojistného je podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. právní moc platebního výměru, nikoli jeho splatnost.
Podle ustálené soudní praxe již nelze v rámci exekučního řízení věcně přezkoumávat exekuční titul a nelze přihlédnout ani k vadám řízení, jež předcházely jeho vydání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud se tak nezabýval námitkami dovolatele, že právo předepsat dlužné pojistné podle § 16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. bylo promlčeno, a že v nalézacím řízení došlo k průtahům (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 935/2007).
Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2015 JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu