26 Cdo 2667/2013
Datum rozhodnutí: 16.10.2013
Dotčené předpisy: § 21 odst. 1 o. s. ř., § 9 odst. 13 předpisu č. 72/1994Sb.



26 Cdo 2667/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Společenství V Zápolí 1254/31 se sídlem v Praze 4 - Michli, V Zápolí 1254/31, IČO 28953584, zastoupeného Mgr. Zorou Martinovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, ul. 28. pluku 1055/18, proti žalované G. R. , bytem ve V. Ú., zastoupené JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 1389/42, o zaplacení částky 50.967,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 14 C 279/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2013, č. j. 23 Co 115/2013-77, takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.162,- Kč k rukám Mgr. Zory Martinové, advokátky se sídlem v Praze 10, ul. 28. pluku 1055/18, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 17. 4. 2012 u Okresního soudu v Benešově se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 50.967,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% od 1. 4. 2012 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaná byla vlastnicí bytové jednotky a podílu na společných částech domu v domě v P. Ke dni 25. 2. 2012, kdy předmětnou bytovou jednotku prodala, dlužila žalobci žalovanou částku představující nedoplatek vyúčtování služeb za rok 2010 a dluh na platbách za období, jež specifikoval.
Okresní soud v Benešově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 10. 2012, č. j. 14 C 279/2012-36, žalobě vyhověl a uložil žalované zaplatit žalobci částku 50.967,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. 4. 2012 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Rozsudek byl vydán jako rozsudek pro uznání ve smyslu § 153a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť žalovaná se po podání odporu proti v platebním rozkazu ze dne 6. 8. 2012, č. j. 14 C 279/2012-26, ve stanovené lhůtě ve věci na výzvu soudu učiněnou podle § 114b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu v uvedeném znění (obsaženou v platebním rozkazu) písemně nevyjádřila.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 4. 2013, č. j. 23 Co 115/2013-77, rozsudek soudu prvního potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovodil, že žaloba byla podána právnickou osobou plně procesně způsobilou, řádně zastoupenou advokátkou, jejíž plná moc byla podepsána členy výboru žalobce v souladu s ustanovením § 9 odst. 13 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jíž bylo doloženo, že mezi žalobcem a advokátkou Mgr. Zorou Martinovou byla uzavřena smlouva o poskytování právních služeb, a že byly splněny i všechny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka, jaký je vztah mezi hmotněprávní úpravou jednání statutárního orgánu společenství vlastníků jednotek a udělením procesní plné moci ve smyslu § 21 občanského soudního řádu, a namítá, že v dané věci nebyla zástupkyně žalobce řádně pověřena jednat za něj před soudem, neboť její plná moc nesplnila hmotněprávní podmínky , když v rozporu s ustanovením § 9 odst. 13 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebyla podepsána předsedou a členem představenstva . Tím nebyly splněny podmínky řízení a ve věci nebylo možné věcně rozhodnout. Dále poukazuje i na to, že bylo zkráceno její právo na řádný proces tím, že byla nesprávně poučena o běhu lhůty k písemnému vyjádření ve věci po podání odporu proti platebnímu rozkazu. Navrhla, aby rozsudky obou soudů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce uvedl, že odvolací soud postupoval při zkoumání průkazu k jednání za právnickou osobu v souladu ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a správně dovodil, že se jedná o nedostatek podmínky řízení, který byl odstraněn. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen o. s. ř. ) a zjistil, že žalovaná jako účastník řízení podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání nepovažoval podle ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné, neboť dovolatelkou formulovaná otázka vztahu mezi hmotněprávní úpravou jednání za právnickou osobu a procesní plnou mocí byla již judikaturou dovolacího soudu řešena a uplatní se i v poměrech společenství vlastníků jednotek.
V judikatuře soudů nejsou pochybnosti o tom, že právní úprava jednání za právnickou osobu v řízení před soudem účinná od 1. 1. 2001 (podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) je samostatně (autonomně na hmotném právu) obsažena v občanském soudním řádu a že tedy hmotněprávní úpravu jednání jménem (v zastoupení) právnické osoby, obsaženou především v občanském zákoníku a v obchodním zákoníku, nelze použít při posuzování oprávnění jednat za právnickou osobu v občanském soudním řízení, ledaže by možnost její aplikace vyplývala buď přímo z ustanovení § 21 o. s. ř., nebo ze zvláštních právních předpisů (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 963/2003, které bylo uveřejněno pod č. 29/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1388/2007).
Z uvedeného plyne, že je třeba odlišit smlouvu (dohodu) o zastoupení, v níž se zmocněnec zavazuje zastupovat právnickou osobu před soudem a která je právním důvodem vzniku zastoupení, od procesní plné moci (§ 28 o. s. ř.), která je jednostranným projevem vůle adresovaným soudu, jímž se osvědčuje existence zmocněncova oprávnění jednat za právnickou osobu před soudem. Smlouva (dohoda) o zastoupení je hmotněprávním úkonem, který musí být za právnickou osobu uzavřen, a je-li smlouva písemná, podepsán způsobem vyplývajícím z hmotného práva. Naproti tomu procesní plnou moc jako výraz procesního práva je za právnickou osobu oprávněna udělit osoba, která za ni jedná ve smyslu § 21 odst. 1 o. s. ř., a to jak v případě, kdy má procesní plná moc formu listiny, tak v případě, že je udělena ústně do protokolu (§ 28 odst. 1 o. s. ř.).
Statutárním orgánem společenství vlastníků jednotek je podle § 9 odst. 13 věta první zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výbor nebo pověřený vlastník. Je-li statutárním orgánem výbor, musí mít alespoň tři členy (§ 9 odst. 11 věta první zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jde tedy o orgán kolektivní, který tvoří více fyzických osob. Pro jednání tohoto orgánu před soudem ve smyslu § 21 odst. 1 o. s. ř. platí, že za něj jedná jeho předseda (případně člen, který k tomu byl pověřen), který tak jménem společenství vlastníků jednotek činí veškeré procesní úkony, mezi něž patří i udělení procesní plné moci. Lze proto uzavřít, že procesní plnou moc k jednání za společenství vlastníků jednotek uděluje bez zřetele k ustanovení § 9 odst. 13 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o podpisu písemných právních úkonů předseda výboru jako osoba oprávněná za něj jednat před soudem ve smyslu § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V projednávané věci udělil za žalobce plnou moc k zastupování v tomto řízení advokátce Mgr. Zoře Martinové dne 10. 2. 2012 tehdejší předseda výboru P. K. Plná moc tak byla od počátku řízení udělena v souladu s ustanovením § 21 odst. 1 o. s. ř. osobou oprávněnou tak učinit, řízení tedy nedostatkem podmínky řízení zatíženo nebylo.
Další námitka žalované, že byla soudem prvního stupně v platebním rozkazu ze dne 6. 8. 2012, č. j. 14 C 279/2012-26, nesprávně poučena o počátku lhůty k písemnému vyjádření ve věci po podání odporu (žalovaná měla podat písemné vyjádření ve věci do 30 dnů od podání odporu) a tato lhůta jí byla v rozporu se zákonem, který stanoví lhůtu k podání vyjádření v případě podání odporu na 30 dnů ode dne, kdy uběhne poslední den lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, zkrácena, představuje nepřípustný dovolací důvod, spočívající v tom, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pro úplnost však dovolací soud uvádí, že žalovaná při své argumentaci vychází z ustanovení § 114b odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, zatímco platební rozkaz byl vydán dne 6. 8. 2012 a obsahuje tudíž (správné) poučení odpovídající znění ustanovení § 114b odst. 2 občanskému soudnímu řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Vytčenou vadou tak řízení zatíženo není.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (byť odvolací soud oprávnění udělit procesní plnou moc za žalobce z hlediska ustanovení § 21 odst. 1 o. s. ř. neposuzoval), od které není důvod se odchýlit. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.], který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. října 2013
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu