26 Cdo 2654/2003
Datum rozhodnutí: 16.03.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY



26 Cdo 2654/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně městské části P. 5, proti žalované H. T., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 46/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2003, č. j. 54 Co 61/2003, 54 Co 62/2003-154, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. září 2000, č. j. 9 C 46/96-124, ve znění opravného usnesení ze dne 1. listopadu 2002, č. j. 9 C 46/96-143, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 14, 2+1, I. kategorie, ve 4. patře domu čp. 223, H. č. 15, v P. 5 (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta začne běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů poté, kdy jí bude zajištěno přístřeší po uplynutí výpovědní lhůty , a rozhodl o nákladech řízení účastnic. V pořadí první (rovněž vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. září 1997, č. j. 9 C 46/96-47, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 2. července 1998, č. j. 29 Co 122/98-77, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č. j. 54 Co 61/2003, 54 Co 62/2003-154, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalovaná předmětný byt od roku 1992, kdy se stala jeho nájemkyní, do roku 1999 neužívala, že v té době žila se dvěma nezletilými dětmi, které má ve své výchově, ve společné domácnosti s Ing. M. J. v H. a do bytu pouze docházela 3x až 4x týdně, že v předmětném bytě nechala bydlet bez písemného souhlasu žalobkyně (pronajímatelky bytu) paní K. a pana P., že paní K. v bytě bydlela až do roku 1999, že už dříve žalovaná takto přenechala byt jiné osobě (cizinci), a že jej chtěla vyměnit za byt v D., aniž věděla o jaký byt se tam mělo jednat. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů dovodily, že jsou naplněny výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen obč. zák. ); protože neshledaly, že by uplatněná výpověď z nájmu bytu byla v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), žalobě vyhověly. Dále rovněž dovodily, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu bytu také podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., lze vyklizovací povinnost žalované z bytu vázat pouze na poskytnutí přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. V dovolání namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V rámci dovolacího důvodu uvedeného na prvním místě uvedla, že v nalézacím řízení nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, a to přesto, že byly tvrzeny a byly k nim rovněž nabídnuty důkazy. Přitom podle dovolatelky nelze přehlédnout, že podle § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění po novele provedené zákonem 30/2000 Sb., byly soudy povinny provést i jiné než účastníky navržené důkazy, bylo-li to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Navíc odvolací soud podle dovolatelky pominul i ty konkrétní (v dovolání vyjmenované) okolnosti, které vyšly za řízení najevo, a které byly významné nejen pro posouzení otázky naplněnosti výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák., nýbrž i pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.; v úvahu byly vzaty pouze okolnosti, které dovolatelce neprospívaly (poškozovaly ji). Dovolatelka zpochybnila rovněž správnost skutkového zjištění, že předmětný byt neužívala od roku 1992, kdy se stala jeho nájemkyní, do roku 1999. Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného na druhém místě zpochybnila za použití konkrétních námitek zmíněných v dovolání správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal při posouzení věci podle § 711 odst. 1 písm. h/, § 712 odst. 5 a § 3 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Přitom vyšel ze závěru, že vydal-li soud prvního stupně své (v pořadí druhé) rozhodnutí dne 13. září 2000, mohl postupovat pouze podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Zbývá dodat, že při vydání opravného usnesení musel postupovat podle téhož procesního předpisu, byť bylo vydáno až dne 1. listopadu 2002 (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 11. zákona č. 30/2000 Sb.). Odvolací soud sice o odvolání žalované proti (v pořadí druhému) rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 16. dubna 2003, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. dále jen o.s.ř. (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb. návrh na zrušení citovaného ustanovení byl odmítnut usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 12. března 2002, sp. zn. IV. ÚS 534/01).

Následně dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno subjektem k tomu oprávněným, tj. účastnicí řízení (žalovanou), řádně zastoupeným advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.) a směřovalo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Poté se dovolací soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.

Ze shora uvedeného vyplývá, že v dovolacím řízení nelze postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Přitom dosavadní právní předpisy je zapotřebí aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, nýbrž rovněž při posuzování včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru, jde-li o posuzování otázky včasnosti dovolání v těchto případech, dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 81 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). V citovaném rozhodnutí totiž mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§ 240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Při zkoumání otázky včasnosti dovolání však dovolací soud nepřehlédl, že v písemném vyhotovení napadeného rozsudku byly účastnice poučeny tak, že proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že se jedná o věc zásadního právního významu , a že v tomto případě se dovolání podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím soudu I. stupně k Nejvyššímu soudu . V posuzovaném případě pak bylo dovolání podáno sice po marném uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty (ve smyslu § 240 odst. 1 věty první o.s.ř.), avšak ve shodě s poučením, jehož se dovolatelce dostalo v písemném vyhotovení napadeného rozsudku ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadený rozsudek jí byl doručen k rukám její zástupkyně /§ 30 odst. 1 a 2, § 31 odst. 2 a § 49 odst. 1 o.s.ř./ do vlastních rukou dne 20. června 2003 a dovolání podala k poštovní přepravě dne 15. srpna 2003). S přihlédnutím k právnímu závěru o včasnosti dovolání, které bylo podáno podle nesprávného poučení odvolacího soudu ve dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí, obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu České republiky (velkého senátu obchodního kolegia) ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, jde však o dovolání včasné.

Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. a ty v daném případě nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.

O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v daném případě nejde. Podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil sice v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, avšak šlo o rozsudek, jímž soud prvního stupně nerozhodl jinak než ve svém prvním (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o rozsudky vyhovující). Protože odvolací soud sám ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, nemůže být dovolání přípustné ani podle § 239 odst. 1 o.s.ř. Za připuštění dovolání ve smyslu citovaného ustanovení nelze totiž pokládat poučení (navíc nesprávné), jehož se účastnicím řízení dostalo v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí. Nenavrhla-li žalovaná vyslovení přípustnosti dovolání, nelze logicky vzato uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.

Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. března 2004



JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu