26 Cdo 2652/2000
Datum rozhodnutí: 06.12.2000
Dotčené předpisy:




26 Cdo 2652/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce m. Ž., proti žalovanému J. Š., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce České republiky - Vojenské správy, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o určení, že žalovanému nepřísluší bytová náhrada, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 5 C 1038/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2000, č.j. 10 Co 389/2000-21, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21.6.2000, č.j. 10 Co 389/2000-21, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 21.2.2000, č.j. 5 C 1038/99-10, jímž bylo rozhodnuto, že povinnost žalovaného vyklidit byt č. 2, v Ž., sestávající z kuchyně, čtyř pokojů a příslušenství, a vyklizený předat navrhovateli do 15 dnů od právní moci rozsudku (Okresního soudu v Lounech ze dne 22.2.1990 č.j. 6 C 6/90-9), není vázána na poskytnutí bytové náhrady. Odvolací soud rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b), d) o.s.ř. Namítá, že při jednání před soudem I. stupně neměl právního zástupce, kterému udělil plnou moc dne 28.2.2000, a k jednání soudu dne 21.8.2000 se nemohl dostavit, neboť byl v pracovní neschopnosti. Tím mu bylo znemožněno předložit důkazy a ústně se k věci vyjádřit. Soudy obou stupňů rovněž nebylo zohledněno, že i když s manželkou zakoupil rodinný dům, v tomto podniká jak jeho manželka, tak i obě děti, přičemž jedno z dětí zde také bydlí. Namítá rovněž nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce podle § 80 o.s.ř. Navrhl, aby byl rozsudek soudu II. stupně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalobce ani vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, za splnění podmínky advokátního zastoupení ( § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1,2 o.s.ř.), zabýval se předně otázkou, zda dovolání ve věci je přípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř. je dovolání přípustné ( s výjimkami uvedenými v odst. 2 tohoto ustanovení ) proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení nebo rozhodnutí trpí zde uvedenými vadami. Dovolatel sám žádnou z těchto vad výslovně nenamítá. Pokud v dovolání uvádí, že mu bylo znemožněno předložit důkazy týkající se sporu a ústně se vyjádřit", mohlo by se jednat o vadu řízení podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., tj., že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. O tuto vadu se však v daném případě nejedná. Dovolatel se jednání před soudem I. stupně dne 21.2.2000 z důvodu nemoci nezúčastnil a svoji nepřítomnost předem omluvil, aniž však požádal o odročení tohoto jednání. Projednal-li proto soud I. stupně věc v jeho nepřítomnosti, postupoval v souladu s § 101 odst. 2 o.s.ř., podle kterého, nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka. Samotná omluva nepřítomnosti účastníka na jednání není přitom bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu § 101 odst. 2 o.s.ř. ( srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.5.1996, sp.zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/98). Plnou moc advokátovi pak žalovaný udělil až po vyhlášení rozsudku soudu I. stupně. Projednání věci soudem I. stupně v nepřítomnosti žalovaného nebylo proto nesprávným postupem soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f ) o.s.ř., a tato vada řízení není ve věci dána. Ani existenci jiných vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud ze spisu nezjistil a přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení proto ve věci nepřichází v úvahu.

Proti rozsudku odvolacího soudu jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, je pak dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., ale toliko v případě, že byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým soud I. stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V dané věci (návrh na změnu rozhodnutí o bytové náhradě) však potvrzenému rozsudku soudu I. stupně žádný rozsudek nepředcházel, a proto ani podle tohoto ustanovení není dovolání přípustné.

Dovolání ve věci není přípustné ani podle § 239 odst. 1,2 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V dané věci však odvolací soud ve výroku napadeného rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil a žalovaný žádný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinil.

Protože dovolání ve věci není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení o.s.ř. , Nejvyšší soud podle § 243b) odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání žalovaného odmítl. Přitom se nezabýval dalšími námitkami dovolatele ohledně vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále pak ohledně nesprávného právního posouzení věci ( § 241 odst. 3 písm. b), d) o.s.ř. ), protože z hlediska těchto vad může dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat pouze v případě, je-li dovolání přípustné.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věty prvé ( per analogiam ) o.s.ř., když dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, a žalobci ani vedlejšímu účastníku žádné náklady, na jejichž náhradu by měli právo, v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. prosince 2000

JUDr. Michal M i k l á š, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová