26 Cdo 265/2005
Datum rozhodnutí: 19.04.2005
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 265/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Statutární město B.-městská část B. S. proti žalované M. P., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 17 C 51/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.5.2003, čj. 47 Co 75/2002-42, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.5.2003, čj. 47 Co 75/2002-42, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20.11.2001, čj. 17 C 51/2001-26, jímž tento soud uložil žalované, aby do tří měsíců od právní moci rozhodnutí vyklidila byt č. 11 nacházející se ve 3. podlaží domu na S. ulici v B., sestávající ze dvou pokojů, kuchyňského koutu a příslušenství. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobce je vlastníkem a pronajímatelem předmětného bytu a že spolu se žalovanou uzavřel smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou, kdy nájem předmětného bytu skončil dne 31.5.2001. Žalovaná od 1.6.2001 užívá byt bez právního důvodu (§ 710 odst. 2 občanského zákoníku), neboť žalobce podal ve stanovené zákonné lhůtě 30-ti dnů žalobu na vyklizení předmětného bytu a nedošlo tak k obnovení nájmu za původních podmínek (§ 676 odst. 2 občanského zákoníku). Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že se soud prvního stupně správně zabýval otázkou, zda vyklizení bytu žalovanou není v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že za situace, kdy si žalovaná jako nájemkyně neplnila řádně a včas své povinnosti vyplývající z nájemního vztahu (neplatila řádně a ve stanovených termínech nájemné - § 696 a násl. občanského zákoníku), nelze po pronajímateli spravedlivě požadovat, aby s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku takový stav trpěl bez následků ve vztahu k nájemci. Souhlasí se stanoviskem soudu prvního stupně, že při úvaze o lhůtě ke splnění povinnosti zvážil sociální možnosti a situaci žalované a stanovil lhůtu delší než je obvyklá (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud na závěr podotkl, že v případech ukončení nájmu uplynutím doby (nájmu na dobu určitou), nepřísluší nájemci právo na bytovou náhradu (§ 712 a násl. občanského zákoníku).

Dovoláním daným na poštu dne 3.10.2003, doplněným podáním advokátky ze dne 2.2.2004 (po výzvě soudu prvního stupně usnesením ze dne 8.10.2003, čj. 17 C 51/2001-47, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 21.11.2003, čj. 17 C 51/2001-57), žalovaná napadla rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu s tím, že tato rozhodnutí vycházejí z nesprávného právního posouzení.

V odůvodnění dovolání žalovaná zejména oběma soudům vytkla, že se nezabývaly platností nájemní smlouvy, pokud jde o dobu trvání nájmu, když tuto smlouvu uzavřela v tísni v době, kdy musela řešit bytový problém. Soudy obou stupňů podle ní rozhodly jen s přihlédnutím k formálním znakům skutkové podstaty věci . Dále uvedla, že ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku bylo soudy využito jen minimálně, a to ve vztahu k lhůtě k vyklizení. Vyklizení tak, jak o něm bylo rozhodnuto pokládá za akt, který je v rozporu s dobrými mravy, neboť jde zatím o čtyřčlennou rodinu zcela nemajetnou, která si svépomocí bydlení vyřešit nemůže. Odvolacímu soudu dále dovolatelka vytýká, že ji zkrátil na právu zúčastnit se jednání před soudem, když nevnímal její včasnou omluvu pro nemoc. Ze všech výše uvedených důvodů proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání.

Žalobce se k dovolání vyjádřil pouze tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího považuje za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o.s.ř. a jí bylo dovolání též doplněno.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze na základě dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Dovolatelka v dovolání důvod přípustnosti dovolání neuvedla.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle ust. § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.l a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlížet pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené odvolacím soudem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení založena na závěru o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá a jen ty z nich, jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.

Z obsahu dovolání (původního i doplněného) lze dovodit, že dovolatelka je toho názoru, že za dané situace, kdy má dvě nezletilé děti, navíc je těhotná a spolu s manželem jsou zcela nemajetní a nemají možnost řešit otázku bydlení svépomocí, je rozhodnutí soudů obou stupňů v rozporu s ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího, který na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně též odkazuje, je zřejmé, že oba soudy se aplikací ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku zabývaly. Na základě zjištěných skutkových okolností posuzované věci, které dovolatelka v dovolání nezpochybnila, dospěly k závěru, že nebyly shledány takové důvody, které by umožňovaly odepřít žalobci právo požadovat vyklizení předmětného bytu. Za situace, kdy žalovaná neplnila řádně své povinnosti vyplývající z nájemního vztahu (neplatila řádně a ve stanovených termínech nájemné), nelze po pronajímateli spravedlivě požadovat, aby s odkazem na ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku takový stav trpěl. Soudy obou stupňů pak sociální možnosti a situaci žalované zohlednily při stanovení lhůty k plnění, kterou určily delší než je obvyklé.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka v dovolání za otázku zásadního právního významu označila aplikaci ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku, což nemůže činit napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným, neboť jde o otázku, která je v rozhodovací praxi posuzována jednotně. V dané věci. je též zřejmé, že odvolací soud aplikoval ust. § 3 obč. zákoníku v souladu s rozhodovací praxí soudů.

Další námitkou dovolatelky, že soudy obou stupňů neposuzovaly zda nájemní smlouva k předmětnému bytu je platná z hlediska doby trvání nájmu, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť jak je patrno z obsahu spisu, dovolatelka argumentaci, že nájemní smlouvu uzavřela v tísni v době, kdy musela řešit bytový problém, použila poprvé v dovolání, když po celou dobu řízení platnost nájemní smlouvy nezpochybňovala a v dovolacím řízení nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o.s.ř.).

Dovolací soud se rovněž tak nemohl zabývat námitkou dovolatelky, že odvolací soud ji zkrátil na právu zúčastnit se jednání před soudem, když nevzal v úvahu její včasnou omluvu. Obsahově se jedná o námitku jiné vady řízení, a k takovéto vadě, mohla-li mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládá.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. § 237 odst. 1 pís. b/ a c/ o.s.ř. přípustné a proto podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť podle spisu žalobci žádné náklady v tomto řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. dubna 2005

JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.

předseda senátu