26 Cdo 2643/2003
Datum rozhodnutí: 12.11.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2643/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a/ J. K. a b/ J. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) P. Z. a 2) V. Z., zastoupeným advokátkou, o zpřístupnění bytu a zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 130/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 2003, č. j. 19 Co 146/2003-86, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 10. 2002, č.j. 8 C 130/2002-59, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovaným byla uložena povinnost zpřístupnit žalobcům byt o třech pokojích s kuchyní v zadní části domu čp. 95 v katastrálním území P. (dále předmětný dům ), strpět užívání bytu a zdržet se jednání, kterým by bylo užívání bytu bráněno (výrok I) a žalobu, kterou se žalobci domáhali zřízení věcného břemene chůze přes parcelu č. 33 v katastrálním území P. (výrok II). Dále zastavil řízení v části, ve které se žalobci domáhali zpřístupnění kolny, chléva a stodoly na parcele č. 33 v katastrálním území P. (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV).

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 6. 2003, č.j. 19 Co 146/2003-86, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a IV a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že v zadní části předmětného domu, jehož vlastníky jsou žalovaní, vznikl přestavbou chléva fakticky byt 3+1, že žalobci a tehdejší vlastník domu J. D. uzavřeli smlouvu o nájmu tohoto bytu datovanou dnem 20. 3. 1990, která však dle výpovědi J. D. jako svědka v trestním řízení byla uzavřena teprve poté, kdy nemovitost smlouvou ze dne 9. 4. 1993 daroval M. K. Uvedený byt nebyl rozhodnutím stavebního úřadu určen k trvalému bydlení. Soud prvního stupně uzavřel, že pro posouzení způsobilosti určitých prostor být předmětem práva osobního užívání (nájmu) je rozhodující nikoli faktický, nýbrž kolaudační stav, že za uvedené situace nebylo možno aplikovat na věc ustanovení § 7 odst. 2 vyhlášky č. 144/1959 Ú.l., neboť fikci tam stanovenou lze užít jen tehdy, jestliže závěr o stavebněprávním charakteru prostor nelze učinit proto, že se příslušné doklady nezachovaly (např. z důvodu zničení povodní, požárem apod.), že dohoda o užívání uvedeného bytu byla tudíž neplatná pro nedostatek podstatných náležitostí a nemožnost plnění a že s ohledem na dohodnutý způsob užívání nemohlo platně vzniknout ani právo osobního užívání místností nesloužících k bydlení dle § 196 a § 197 občanského zákoníku ve znění účinném ke dni 20. 3. 1990. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dodal, že tyto závěry obstojí bez ohledu na to, zda smlouva o nájmu sporných prostor byla uzavřena dne 20. 3. 1990, anebo až v r. 1993, přičemž pokud by byla uzavřena dne 20. 3. 1990, byla by neplatná též z toho důvodu, že předmětné prostory nebyly žalobcům přiděleny příslušným orgánem, což bylo dle tehdy platného znění § 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 obč. zák. předpokladem platnosti dohody o předání a převzetí bytu, a tedy i vzniku práva osobního užívání bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), a uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Namítali, že odvolací soud nerespektoval ustanovení § 7 odst. 2 vyhl. č. 144/59 Sb., jež provádí stavební řád , dle kterého v případě, že chybí příslušné dokumenty o stavbě, je třeba stavbu posuzovat podle toho, k jakému účelu byla užívána. Dovolatelé vyjádřili přesvědčení, že pokud bylo nesporné a zprávou stavebního úřadu doložené, že přestavbou předmětného domu vznikla bytová jednotka, která byla jako taková užívána přes třicet let, měl soud uzavřít, že zde byt je a neměl prohlásit nájemní smlouvu za neplatnou. Dovolatelé též vytkli odvolacímu soudu, že neakceptoval jejich námitku, že prvoinstanční soud nedostatečně provedl dokazování, když neprovedl žalobci navržené důkazy k prokázání rozhodné skutečnosti, a to jednak vyžádáním kompletního stavebního spisu a jednak výslechem starosty obecního úřadu k odstranění rozporu ve zprávách stavebního úřadu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení a rozhodl o nákladech odvolacího (?) řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání namítají, že žalobci nevysvětlili, v čem spočívá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, dále vyvracejí opodstatněnost dovolacích námitek a navrhují, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenými advokátkou (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., které připouští dovolání proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, přípustnost dovolání dovodit nelze, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku ve věci samé potvrzen a odvolacím soudem změněný výrok o nákladech řízení rozhodnutím ve věci samé není.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle tohoto ustanovení není dovolání přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. sice mohou být způsobilým odvolacím důvodem, avšak přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci, ačkoli dovolatelé odkazují ohledně přípustnosti dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a pokud jde o dovolací důvod, na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ve skutečnosti brojí především proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit. Námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je pak způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř. (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Případné hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř. není nesprávným právním posouzením věci; může jít o vadu řízení, k níž, jak již bylo řečeno, lze přihlédnout, jen pokud je dovolání přípustné.

Jestliže tedy dovolatelé zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a namítají vadné hodnocení důkazů oběma soudy, a teprve na základě vlastní odchylné verze skutkového stavu věci dovozují i odlišné právní závěry, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

V rovině hmotněprávního posouzení dovolatelé sice tvrdí rozpor právního posouzení s ustanovením § 7 odst. 3 vyhlášky č. 144/1959 Ú. l., avšak soud prvého stupně (jehož závěry odvolací soud převzal) v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že toto ustanovení na daný případ nedopadá, neboť nejde o to, že by se nezachovaly doklady, z nichž by bylo možno zjistit účel, ke kterému byla stavba (sporné prostory) povolena, nýbrž o to, že přestavba chléva na obytné místnosti nebyla povolena (rekolaudována) k trvalému bydlení. Soudy tedy vycházely z odlišných skutkových předpokladů, než na kterých založili žalobci své dovolací námitky.

Spatřují-li dovolatelé nesprávné právní posouzení v tom, že soudy obou stupňů vycházely z kolaudovaného stavu bytu a nikoli z toho jak byl - v rozporu s kolaudovaným stavem - fakticky užíván, pak nutno poukázat na soulad takového názoru s ustálenou judikaturou, podle níž je rozhodující pro vymezení souboru místností (popřípadě jednotlivé obytné místnosti) jako bytu právní stav založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby, případně o změně účelu jejího užívání, a bylo-li takto o posouzení otázky, co je bytem, stavebním úřadem rozhodnuto, soud z tohoto rozhodnutí ve smyslu § 135 odst. 2 věta druhá o.s.ř. vychází (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 1848/97 a ze dne 29.1.2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný pod č. 90 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací soud tedy neshledal, že by z hlediska uplatněných dovolacích námitek mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Pokud dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že neakceptoval jejich námitku, že prvoinstanční soud nedostatečně provedl dokazování, když neprovedl žalobci navržené důkazy k prokázání rozhodné skutečnosti, a to jednak vyžádáním kompletního stavebního spisu a jednak výslechem starosty obce k odstranění rozporu ve zprávách stavebního úřadu, uplatňují tím vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Taková vada však jak již bylo řečeno i kdyby existovala, přípustnost dovolání nezakládá a dovolací soud by k ní mohl přihlédnout, jen bylo-li by dovolání již jinak přípustné.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří po procesní stránce zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné usnesení, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 12. listopadu 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu