26 Cdo 2641/2004
Datum rozhodnutí: 28.07.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2641/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce L. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému K. H., o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 118/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2004, č. j. 24 Co 57/2004-42, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kladně (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 10. září 2003, č. j. 10 C 118/2003-24, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit ve lhůtě jednoho měsíce od zajištění náhradního bytu v nemovitosti čp. 1214 ve S., místnost o výměře 15,96 m2 a místnost o výměře 17,75 m2, dále předsíňku o výměře 6,04 m2 a WC, nacházející se v prvním patře uvedené nemovitosti (dále jen předmětná nemovitost , resp. nemovitost a předmětné místnosti , resp. místnosti ). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. března 2004, č. j. 24 Co 57/2004-42, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Při zjišťování skutkového stavu věci soudy vyšly zejména z účastnické výpovědi žalovaného. Odvolací soud v tomto ohledu konstatoval, že žalobce se svým účastnickým výslechem nesouhlasil a nenavrhl ani žádné jiné důkazy, jimiž by mohla být vyvrácena správnost zjištěného skutkového stavu věci; ostatně jeho žalobní tvrzení nebyla podle odvolacího soudu nijak v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými z účastnické výpovědi žalovaného. Z provedených důkazů (zejména tedy z účastnické výpovědi žalovaného) vzaly soudy obou stupňů za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětné nemovitosti, že žalovaný jako manžel dcery žalobce bydlel spolu s ní v předmětné nemovitosti v bytě nacházejícím se vedle předmětných místností (dále jen vedlejší byt ) se souhlasem žalobce od roku 1973, že manželství žalovaného a dcery žalobce bylo v roce 2000 pravomocně rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Kladně ve věci sp. zn. 10 C 127/2000, že po rozvodu manželství se bývalí manželé dohodli, že žalovaný opustí vedlejší byt a bude nadále k bydlení užívat předmětné místnosti, že předmětné místnosti začal užívat se souhlasem žalobce k bydlení na konci roku 2000 a že na výzvu žalobce je nevyklidil. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že předmětné místnosti žalovaný užívá bez právního důvodu, neboť své bydlení v místnostech odvozoval jen od ústního souhlasu žalobce (vlastníka nemovitosti) a ten svůj souhlas odvolal (tím, že požadoval, aby místnosti vyklidil); proto žalobě na vyklizení místností s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování soudů (dále jen obč. zák. ) vyhověly. Vyklizovací povinnost žalovaného z místností však podmínily zajištěním náhradního bytu. Odvolací soud v této souvislosti dovodil, že bezodkladné vyklizení žalovaného z místností by bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), poskytoval-li žalobce žalovanému jako manželu své dcery na základě ústního souhlasu dlouhodobé bydlení ve vedlejším bytě a udělil-li mu i po rozvodu jeho manželství ústní souhlas k přestěhování do předmětných místností a k jejich užívání k bydlení v zájmu vyřešení bytové situace rozvedených manželů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Napadené rozhodnutí pokládal za zásadně právně významné proto, že spočívá na nesprávné aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., přičemž tato aplikace je v rozporu s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu . V dovolání zpochybnil správnost napadeného rozhodnutí v otázce přisouzené bytové náhrady. S odkazem na právní závěr přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněném pod č. 170 v sešitě č. 23 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, namítl, že vyklizovací povinnost žalovaného neměla být podmíněna zajištěním bytové náhrady. Současně s poukazem na R 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvedl, že bytová náhrada žalovanému nepřísluší také proto, že vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nebydlel v předmětných místnostech v přesvědčení, že mu svědčí platný titul k jejich užívání. Navíc má-li být argumentem rozporu s dobrými mravy odepřen výkon práva, musí být odpovídající úsudek soudu podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují závěr, že výkon práva v rozporu s dobrými mravy skutečně je (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 208 v sešitě č. 11 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Kromě toho podle ustálené judikatury musí být při hodnocení, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, důkladně hodnoceny nejen poměry na straně žalovaného, nýbrž i na straně žalobce. O důkladná skutková zjištění se však podle názoru žalobce rozhodnutí odvolacího soudu neopírá. Dále uvedl, že podle rozvodového spisu bylo manželství jeho dcery rozvedeno z důvodů tkvících převážně na straně žalovaného, který nadměrně požíval alkoholické nápoje, což časem přerostlo v hluboký a trvalý rozvrat manželství. Podle žalobce nelze přehlédnout ani to, že žalovaný mu za užívání předmětných místností neposkytuje žádné plnění, že si sám zapříčinil zánik svého užívacího práva k domu , že v místnostech bydlí sám a že je schopen si sám obstarat jiné bydlení; případná tvrdost vůči žalovanému mohla být podle žalobce odstraněna také stanovením delší lhůty k vyklizení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. března 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalobce) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění a který lze použít pouze v případě, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení, zda vyklizovací povinnost žalovaného lze vázat na zajištění bytové náhrady). Nešlo-li v daném případě o některé z řízení taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř., byl dovolatel v řízení zatížen povinností tvrzení a povinností důkazní, a okolnosti uváděné v dovolání měl proto tvrdit a nabídnout k nim odpovídající důkazy v řízení před soudem prvního stupně, popřípadě za podmínek uvedených v § 205a a § 211a o.s.ř. v řízení odvolacím. Lze však shodně s odvolacím soudem konstatovat, že žalobce (dovolatel) se svým účastnickým výslechem nesouhlasil a nenavrhl ani žádné jiné důkazy, jimiž by mohla být vyvrácena správnost skutkového stavu věci zjištěného zejména z účastnické výpovědi žalovaného (postupem podle § 120 odst. 3 o.s.ř., který za použití ustanovení § 211 o.s.ř. platí i pro řízení u odvolacího soudu), který ostatně nijak nevybočuje z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě. V rozporu s uvedeným tak dovolatel takové okolnosti tvrdil až v dovolání; v tomto ohledu v dovolání uplatnil tzv. skutkové novoty , avšak přehlédl, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.). Navíc skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže ani měnit. Lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatel zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při posouzení otázky vázanosti vyklizovací povinnosti žalovaného na zajištění bytové náhrady, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právním závěru, že z důvodů uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí by bylo bezodkladné vyklizení žalovaného z místností (výkonem práva) v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Zpochybňuje-li dovolatel správnost uvedeného právního závěru poukazem na okolnosti specifikované v dovolání, je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, z 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a z 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Od zmíněné judikatury se dovolací soud neodchyluje ani v projednávané věci.

Pro úplnost lze dodat, že odkaz dovolatele na právní závěr přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 121/96, není vzhledem k odlišnému skutkovému stavu věci případný. Zatímco v této věci šlo vyklizení žalovaného z jednoho a téhož bytu původně užívaného se souhlasem žalobců jako vlastníků před i po zániku manželství s dcerou žalobců, jde v posuzovaném případě o vyklizení z místností, které začal žalovaný užívat se souhlasem vlastníka až po zániku jeho manželství s dcerou žalobce.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. července 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu