26 Cdo 2640/2016
Datum rozhodnutí: 15.03.2017
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák.



26 Cdo 2640/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, proti žalované P. B. , zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Na poříčí 1041/12, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 268/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2015, č. j. 55 Co 259/2015-132, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. dubna 2015, č. j. 34 C 268/2013-103, zamítl žalobu na vyklizení tam specifikovaného bytu (dále jen předmětný byt , resp. byt ) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. září 2015, č. j. 55 Co 259/2015-132, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující skutková zjištění. Žalobce jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 30. května 2007 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen nájemní smlouva ) na dobu určitou do 19. května 2008 (čl. III nájemní smlouvy). V nájemní smlouvě se zároveň dohodli, že pokud bude nájemce dodržovat veškeré povinnosti a ujednání v nájemní smlouvě, bude se nájemní smlouva v následujících navazujících pěti letech obnovovat vždy o jeden další rok (čl. VI nájemní smlouvy; dále jen ujednání o obnovování nájmu ). Na tomto skutkovém základě se odvolací soud především zabýval platností ujednání o obnovování nájmu. Zde s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 21. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 4938/2008 zejména konstatoval, že toto ujednání je neplatné pro neurčitost podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy (dále jen občanský zákoník , resp. obč. zák. ). Navíc uvedené ujednání svým účelem obchází zákon (konkrétně ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák.), a proto je neplatné také podle § 39 obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu však část nájemní smlouvy, podle níž byla smlouva uzavřena na dobu určitou do 19. května 2008 (čl. III nájemní smlouvy), může, jde-li o sjednanou dobu nájmu, obstát samostatně (v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 9. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 379/2001, uveřejněný pod C 1132 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále na rozhodnutí z 21. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2516/2003, z 25. července 2006, sp. zn. 33 Odo 1092/2004, a ze 16. listopadu 2006, sp. zn. 26 Cdo 2398/2006). Nájemní vztah tak byl platně (uvedením data skončení nájmu) sjednán na dobu určitou do 19. května 2008. I kdyby však bylo ujednání o obnovování nájmu platné, skončil by nejpozději dne 19. května 2013. Po tomto datu proto užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu. Za této situace žalobě s odkazem na ustanovení § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z. ) vyhověl, aniž shledal, že výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je v rozporu s dobrými mravy (zde odkázal na § 2 odst. 3 o. z.).

Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ dále opět jen o. s. ř. ), neboť otázky nastolené k dovolacímu přezkumu byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením těchto otázek v konečném důsledku v souladu.

V posuzovaném případě vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám však především nelze ztratit ze zřetele, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatelka právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnila, a to dovolacími námitkami, jejichž prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení otázky doby trvání nájmu předmětného bytu. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Při posouzení otázky, zda dovolatelce svědčilo k předmětnému bytu nájemní právo na dobu určitou (či jak se domnívala na dobu neurčitou), dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem o. z.).

Předně je zapotřebí zdůraznit, že neobstojí dovolací námitka, že judikatura, na níž poukázal odvolací soud, není v dané věci plně použitelná s ohledem na zásady a normy stanovené NOZ . Prostřednictvím uvedené námitky se dovolatelka patrně dožadovala použití ustanovení § 3030 o. z., podle něhož se i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použijí ustanovení části první hlavy I tohoto zákona. Nejvyšší soud však již v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 55/2016 časopisu Soudní judikatura), přijal a odůvodnil právní názor, že citované (přechodné) ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Jinými slovy řečeno, citovaná ustanovení není přípustné aplikovat způsobem, v jehož důsledku by v právních vztazích vzniklých v době do 31. prosince 2013 nebyla náležitě respektována dosavadní právní úprava (tedy zejména že by nebyla používána vůbec nebo by byla vykládána jinak než doposud, tj. v rozporu s ustálenou judikaturou).

Poté je nutno podotknout, že za právního stavu v době před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. nebyl v ustálené soudní praxi (srov. např. rozhodnutí, na něž odkázal odvolací soud) zaznamenán odklon od názorů, z nichž vycházel odvolací soud při úvaze o neplatnosti ujednání o obnovování nájmu, resp. oddělitelnosti tohoto ujednání od ostatního obsahu nájemní smlouvy. Později, tj. po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále opět jen obč. zák. ), však Nejvyšší soud zaujal názor, že smyslem ustanovení § 686a odst. 6 obč. zák. (podle něhož nebylo možno na nájem bytu použít ustanovení o prodloužení nájmu /§ 676 odst. 2/) bylo zabránit automatickému prodlužování nájemního vztahu sjednaného na dobu určitou; z jeho znění však nebylo možné dovozovat, že by (s účinností od 31. března 2006) zakazovalo dohodu pronajímatele a nájemce, podle níž se nájem bytu, který by jinak zanikl uplynutím doby, na kterou byl sjednán (§ 710 odst. 3 obč. zák.), obnovoval za dohodnutých podmínek (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 23. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 2951/2008, uveřejněný pod č. 35/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 27. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 5307/2008). K uvedenému právnímu názoru současně přičinil, že ujednání o obnovení nájemního vztahu bylo relativně samostatné (míněno funkčně), a proto platnost takového ujednání nebylo možno posuzovat z hlediska požadavků kladených na dohodu o době trvání nájmu (§ 686 odst. 2 obč. zák.).

V posuzovaném případě není vzhledem k čl. III nájemní smlouvy žádných pochyb o tom, že nájemní vztah účastníků k předmětnému bytu byl platně (uvedením data skončení nájmu) sjednán na dobu určitou (do 19. května 2008). Podle názoru dovolacího soudu si přitom žalobce a dovolatelka platně (v době po 31. březnu 2006) ujednali rovněž možnost automatického obnovování nájemní smlouvy vždy o jeden rok, avšak pouze v následujících navazujících pěti letech (čl. VI nájemní smlouvy). Jestliže tedy odvolací soud na zjištěném skutkovém základě dovodil (navzdory nesprávné úvaze o neplatnosti ujednání o obnovování nájmu), že nájemní poměr účastníků by ( tak jako tak ) skončil nejpozději dne 19. května 2013, pak se v konečném důsledku neodchýlil od citované (relevantní) judikatury; jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem standardní soudní praxe.

Při řešení otázky namítaného rozporu výkonu práva s dobrými mravy dospěl dovolací soud k závěru, že i tuto otázku je třeba posuzovat s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 2 věty za středníkem o. z. podle dosavadních právních předpisů, tj. podle § 3 odst. 1 obč. zák., neboť předmětný byt dovolatelka užívá po uplynutí dohodnuté doby nájmu bez právního důvodu nejpozději od 20. května 2013, přičemž v té době také žalobci vzniklo právo na jeho vyklizení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2616/2015, z 20. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 114/2015, či z 15. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 5254/2015).

Otázka vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) užívaného bez právního důvodu byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a v napadeném rozhodnutí se odvolací soud od tohoto řešení v konečném důsledku neodchýlil, vázal-li vyklizení bytu (vzhledem k okolnostem na straně dovolatelky) na delší než zákonnou lhůtu k vyklizení a neshledal-li podmínky zejména pro zamítnutí žaloby jako poslední možnosti (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013).

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalobce nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem), přičemž žalobce nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. března 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu