26 Cdo 2637/2006
Datum rozhodnutí: 21.05.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 126 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb.





26 Cdo 2637/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce H. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. C., zastoupenému advokátkou, o vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 83/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2006, č. j. 29 Co 463/2005-52, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se jako vlastník nemovitosti č. p. 82 na parcele č. 170 v k. ú. Č. (dále jen předmětná nemovitost nebo předmětný dům resp. dům ) domáhal, aby bylo žalovanému uloženo vyklidit prostory (označené v žalobě) v předmětné nemovitosti, které užívá k bydlení. Žalobu odůvodnil tím, že tyto prostory nebyly nikdy kolaudovány jako bytová jednotka a nejsou součástí bytového fondu. Vzhledem k tomu, že se nejedná o byt, žalovanému k nim nevzniklo užívací právo a užívá je bez právního důvodu.


Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. července 2005, č.j. 6 C 83/2004-35, zamítl žalobu, aby bylo žalovanému uloženo vyklidit prostor, jenž se nachází v I. patře budovy č.p. 82 stojící na parcele č. 170 v katastrálním území Č., obec P., a to vlevo od přístupového schodiště a skládající se z chodby o rozměrech 9,5 m2, místnosti o rozměrech 25 m2, místnosti o rozměrech 31,27 m2, WC a koupelny o rozměrech 5,13 m2, místnosti o rozměrech 29,9 m2, nezastřešeného prostoru atria o rozměrech 41 m2 a místností o rozměrech 9,80 m2, 9,20 m2 a 3,8 m2, do nichž se vstupuje z nezastřešeného prostoru atria a vyklizený předat žalobci (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).


K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. února 2006, č.j. 29 Co 463/2005-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).


Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že na základě rozhodnutí finančního odboru rady Okresního národního výboru P. ze dne 3. 3. 1960 přešel podle vládního nařízení č. 15/59 Sb. objekt čp. 82 provozovna P. do vlastnictví státu, že rozhodnutím Místního národního výboru v P. ze dne 8. 10. 1985, sp. zn. Byt 38/85, byl žalovanému přidělen v tomto objektu byt sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, že žalovaný byt převzal dne 21. 5. 1986, že prostory užívané jako byt byly vybudovány svépomocí a materiál hradil místní národní výbor, že nebyly zkolaudovány jako byt, že žalovaný je užíval k bydlení od jejich přidělení až dosud, že dům čp. 82 byl vydán podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd právní předchůdkyni (babičce) žalobce Z. Š., že ta uzavřela s žalovaným dne 1. 5. 1991 dohodu o užívání bytu, že po úmrtí Z. Š. dne 6. 8. 2002 zdědil dům čp. 82 žalobce a že před Obvodním soudem pro Prahu 9 proběhlo pod sp. zn. 7C 125/95 řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kterou dala žalovanému Z. Š., které skončilo zamítnutím žaloby pro formální nedostatky výpovědi.


Na tomto skutkovém základu odvolací soud shodně se soudem prvního stupně po právní stránce uzavřel, že rozhodnutím o přidělení uvedených prostor jako bytu (i když nebyly zkolaudovány jako byt) a dohodou o odevzdání a převzetí bytu vzniklo žalovanému právo osobního užívání (§ 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 1991), které se dnem 1. ledna 1992 transformovalo na právo nájmu bytu. Odvolací soud vycházel z toho, že pro účely právního vztahu nájmu bytu se bytem rozumí soubor místností, které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení. Dále pak odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 333/2002, a uvedl, že soud sice musí při posouzení otázky, zda určitá místnost je obytnou, vycházet v zásadě z kolaudačního rozhodnutí, není jím ale vázán v případě, že stavební úřad nerozhodl kolaudačním rozhodnutím o stavebním určení místností a může si tuto otázku posoudit jako předběžnou. V dané věci zohlednil, že žalovaný užívá již po desítky let sporné místnosti jako byt na základě rozhodnutí o přidělení bytu. Nelze mít tedy pochybnosti o tom, že jde o místnosti obytné. Žalovanému tedy svědčí k užívání uvedených prostor právní titul a nelze mít zato, že by je užíval bez právního důvodu.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o.s.ř. . Jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřoval v tom, že je v rozporu s hmotným právem jím řešena otázka, zda prostory (místnosti) užívané žalovaným jsou bytem. Odvolacímu soudu vytýkal, že pominul okolnost, že budova, v níž se místnosti nacházejí, je jako celek od doby, kdy byla postavena, určena a užívána k podnikatelským účelům. Proto soud nemohl činit závěry o charakteru místností jako o bytu jen na základě toho, že jsou tak užívány. Uvedené prostory měly být zhodnoceny z hlediska jejich stavebně technického uspořádání, vybavení a užívání bez závad. V dané věci nebylo ani prokázáno, že by byly uvedené místnosti užívány jako obytné s vědomím a souhlasem stavebního úřadu. Závěrem navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


V uvedené věci nepřichází přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v úvahu, jelikož rozsudek soudu potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.


V projednávané věci odvolací soud vycházel z právního názoru, že dohodou o odevzdání a převzetí bytu uzavřenou před 1. lednem 1992 na základě dříve vydaného rozhodnutí o přidělení bytu, vzniklo právo osobního užívání bytu (§ 154 odst. 1, § 155 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném před 1. lednem 1992) a že se toto právo se k 1. lednu 1992 transformovalo v nájemní právo k bytu bez zřetele k tomu, že takto přidělený byt neměl povahu bytu ve smyslu § 62 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Uvedený názor má podklad v ustálené judikatuře, podle které rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu mělo povahu správního aktu, na jehož náležitosti se vztahoval správní řád (srov. zákon č. 71/1967 Sb., v tehdy platném znění), přičemž soud nebyl oprávněn správnost rozhodnutí národního výboru o přidělení bytu přezkoumávat - srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965, pod pořadovým číslem 42 případně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1161/97, ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1853/99, ze dne 18. 10. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1003/2000, ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1317/2003. Nejednalo-li se o nicotný správní akt (vydaný absolutně věcně nepříslušným správním orgánem paakt), platilo i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež měla povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vycházel (§ 135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).


Dovolatel spatřoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v nesprávném řešení právní otázky, jestliže odvolací soud posoudil předmětné prostory jako byt. Odvolací soud však takové právní posouzení neučinil. Odvolací soud přijal právní závěr, že rozhodnutím národního výboru jako správního aktu bylo možno založit právo osobního užívání bytu právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu (posléze transformované na nájem bytu) i v případě, že se jednalo o nebytové prostory. Pokud dovolatel v dovolání právě tyto závěry nezpochybnil (a to neučinil), pak vytýká odvolacímu soudu právní posouzení, na němž jeho rozhodnutí nespočívá. Přitom podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze napadnout nesprávné posouzení věci jenom tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu, na něm spočívá.





Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).


Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. května 2008


JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.


předseda senátu