26 Cdo 2630/2010
Datum rozhodnutí: 11.01.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009




26 Cdo 2630/2010


U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 10 , se sídlem v Praze 10, Vršovická 68, proti žalovanému Ing. K. B. , zastoupenému JUDr. Alenou Zahradníčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova 27, budova Hospodářské komory ČR, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 2/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2010, č. j. 62 Co 387/2009-29, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. června 2009, č. j. 21 C 2/2009-18, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt č. 11, o velikosti 2+1, I. kategorie, nacházející se ve čtvrtém podlaží domu č. p. 480 v P., katastrální území M. (dále jen předmětný byt , resp. byt ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. ledna 2010, č. j. 62 Co 387/2009-29, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. dále jen o.s.ř. ) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že na žalovaného nepřešel nájem předmětného bytu, neboť ke dni úmrtí jeho otce K. B. (nájemce bytu), tj. ke dni 11. prosince 2006, svědčilo jemu a jeho manželce Ing. A. B. právo společného nájmu bytu v P.,! (dále jen byt v P. ); nesplnil tak přinejmenším jeden ze dvou předpokladů pro přechod nájmu bytu, a to předpoklad neexistence vlastního bytu ve smyslu § 706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ). Podle názoru odvolacího soudu byl žalovaný ke dni úmrtí svého otce společným nájemcem bytu v P. mimo jiné i proto, že tento byt vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu neopustil (před úmrtím K. B.) s úmyslem se tam již nevrátit, tedy s úmyslem zrušit společnou domácnost, kterou v něm vedl se svou manželkou. Uzavřel, že za této situace předmětný byt užívá bez právního důvodu (§ 126 odst. 1 obč. zák.). Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Právě takový (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel v dovolání s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnil; jeho prostřednictvím brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud stejně jako soud prvního stupně čerpal svůj skutkový závěr, že dovolatel před úmrtím svého otce neopustil byt v P. v úmyslu se tam již nevrátit. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto směru ve skutečnosti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.

Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, z 31. května 2010, sp. zn. I. ÚS 281/10, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolatel uplatnil námitkou, že část z jím navržených svědectví, vč. účastnické výpovědi a výpovědi v době rozhodování soudu již bývalé manželky soudy nepřipustily s odkazem na jejich podpůrný význam a nepodstatnou důkazní hodnotu. Uvedená námitka však nesměřovala k výkladu procesního předpisu, a už proto jejím prostřednictvím nelze přípustnost dovolání založit. Navíc šlo přinejmenším zčásti o námitku obecnou, z níž právě pro její obecnost nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu.

Konečně jde-li o dovolací námitku, že odvolací soud připustil spekulativní úvahy soudu I. stupně nedoložené žádným skutkovým zjištěním , dovolací soud zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a o.s.ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném případě je zmíněná dovolací námitka formulována natolik obecně a současně neurčitě, že z ní nelze ani dovozovat, který konkrétní dovolací důvod jí dovolatel uplatnil. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenou námitkou blíže zabývat.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. ledna 2012 JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu