26 Cdo 2623/2015
Datum rozhodnutí: 22.09.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



26 Cdo 2623/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Torna buoni s.r.o. , se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Karlova 152/19, IČO: 27171604, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5
Smíchově, Nádražní 58/110, proti žalované Ing. Z. G. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem v Praze 7 Holešovicích, Osadní 324/12a, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 54/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2015, č. j. 14 Co 21/2015-111, takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2015, č. j. 14 Co 21/2015-111, odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ dále opět jen o.s.ř. ), neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.), přičemž tuto vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o.s.ř.). V této souvislosti nelze opomenout, že může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle § 237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části). Z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 237 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14), jak to učinila dovolatelka konstatováním (nadto zcela obecným), že napadené rozhodnutí závisí zčásti na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena, a zčásti by měla být tato otázka posouzena jinak, než jak byla řešena dosud . Již z předchozího textu navíc vyplývá, že výslovně neuvedla, kterou konkrétní otázku hmotného práva má v tomto směru na mysli, a tuto otázku nelze (jednoznačně) identifikovat ani z celkového obsahu dovolání. Z něho pouze vyplývá, že nesouhlasila s právními názory, které odvolací soud zaujal při řešení nejméně dvou hmotněprávních otázek, a sice s názory, že výpověď ze dne 18. listopadu 2011, kterou jí (jako nájemkyni) dala žalobkyně (jako pronajímatelka) z nájmu vyklizovaného bytu (dále jen Výpověď ), se dostala do sféry její dispozice, a tedy byla jí řádně doručena (dále jen první právní názor ), a že platnost Výpovědi, proti níž nepodala u soudu v zákonem stanovené lhůtě žalobu na určení její neplatnosti, nelze přezkoumávat a přihlížet k ní až v daném řízení o vyklizení bytu (dále jen druhý právní názor ). Za tohoto stavu tudíž dovolání trpí vadou (v současnosti již neodstranitelnou), pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nad rámec řečeného však dovolací soud přesto pokládá v tomto případě za potřebné zdůraznit, že podle zjištěných okolností posuzovaného případu jsou shora uvedené právní názory výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ve vztahu k prvnímu právnímu názoru viz např. rozsudky Nejvyššího soudu z 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, z 5. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 3524/2009, a z 13. listopadu 2012, sp. zn. 26 Cdo 2988/2011; ve vztahu k druhému právnímu názoru pak srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 10. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2813/2007, z 2. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 2423/2012, a ze 17. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 801/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 12. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 1922/2014), od níž není důvod se odchýlit.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. září 2015


JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu