26 Cdo 2603/2009
Datum rozhodnutí: 23.11.2010
Dotčené předpisy: § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák.




26 Cdo 2603/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) Mgr. K. V. , zastoupeného JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Sokolovská 37/24, a b) A. V. , zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem Praha 2, Makovcova 7, proti žalované městské části Praha 8 , se sídlem Praha 8, Zenklova 1/35, zastoupené JUDr. Evou Kuchtovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Šimůnkova 1596, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 120/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 58 Co 414/2008-157, takto:

I. Dovolání se odmítají .

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč, k rukám JUDr. Evy Kuchtové, advokátky se sídlem Praha 8, Šimůnkova 1596, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, č.j. 13 C 120/2007-125, zamítl žaloby žalobců (po té, co usnesením ze dne 18. 9. 2007, č.j. 13 C 120/2007-70, bylo spojeno řízení ve věci vedené u tohoto soudu sp.zn. 31 C 60/2007 s řízením vedeným u téhož soudu pod sp. zn. 13 C 120/2007) na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. 31, I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, nacházejícího se ve 12. podlaží domu č.p. 1200 v Praze 8, Hrubého 12 (dále předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou a o povinnosti žalobce k zaplacení soudního poplatku.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. 11. 2009, sp.zn. 58 Co 414/2008-157, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalované byla svěřena správa předmětného domu ve vlastnictví hl. m. Prahy, že rozhodnutím bývalého ObNV v Praze 8 ze dne 30. 7. 1986 byl žalobcům (tehdy manželům) přidělen předmětný byt, že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 21. 8. 2000, že jejich právo společného nájmu předmětného bytu nebylo dosud zrušeno dohodou ani pravomocným rozhodnutím soudu, že žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako výlučná vlastnice rodinného domu v K., okres Praha východ (dále dům v Květnici ), a žalovaný jako výlučný vlastník domu č.p. 923 v k.ú. P. (dále dům v Písku ), a též bytové jednotky č. 3317/432 v domě č.p. 3317 v k.ú. S. (dále jen byt ve Strašnicích ), že žalovaná dala žalobcům dopisem ze dne 29. 1. 2007 výpověď z nájmu předmětného bytu, která byla žalobci doručena dne 6. 2. 2007 a žalobkyni dne 2. 2. 2007 (dále též Výpověď ), a to z důvodů podle § 711 odst. 2 písm. c) a d) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. ). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba není důvodná, neboť Výpověď splňuje všechny zákonné náležitosti, a oba uplatněné výpovědní důvody byly naplněny. Pokud jde o první z nich konstatoval, že každý ze žalobců má dva byty, neboť jim svědčí vedle práva (společného) nájmu předmětného bytu vlastnické právo k nemovitostem, způsobilým uspokojit jejich bytovou potřebu, a to žalobkyni vlastnické právo k domu v K., jenž je vzdálen od centra P. 30 minut, a žalobci k domu v P. (který je určen k trvalému bydlení). Současně dovodil, že na nich lze spravedlivě požadovat, aby užívali k bydlení jen jeden byt, a to nemovitosti, jejímiž jsou vlastníky. Uvedl, že žalobce je schopen do svého zaměstnání v P. dojíždět, neboť dům v P. je vzdálen 1 hodinu od P., a se zřetelem k tomu, že si pořídil další byt ve S., může těžko argumentovat tím, že potřebuje předmětný byt k bydlení za účelem výkonu zaměstnání. Okolnost, že byt ve S. převedl v průběhu řízení na dceru účastníků, není rozhodná, neboť tato disponuje vlastním bytem v Praze a navíc má též zajištěno bydlení v domě v K. Uvedl dále, že ani žalobkyně nemůže úspěšně argumentovat ve prospěch svého tvrzení, že nemá jinou možnost bydlení, než v předmětném bytě, když se ho pokusila vyměnit za družstevní byt, a její důvody, proč nemůže užívat byt v K., jsou ryze subjektivní. Uzavřel, že se zřetelem k tomu není důvodu pro to, aby užívali předmětný byt s regulovaným nájemným ve vlastnictví obce. Odvolací soud shledal ve shodě se soudem prvního stupně též existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. d) obč.zák., když žalobci užívají předmětný byt bez vážných důvodů jen občas (např. spotřeba elektrické energie v něm je nižší než v domě žalobce v Písku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i žalobkyně samostatná dovolání.
Žalobkyně odůvodnila přípustnost svého (dříve podaného) dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Obsáhle rozvádí okolnosti, které jí brání užívat dům v K., jakož i důvody, pro které jí byl darován jejím bratrem, uvádí, že odvolací soud podcenil morální stránku věci, která je důležitější, než stránka právní, a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením svého jednání ve vztahu k předmětnému bytu odvolacím soudem. Závěrem namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném výkladu právního předpisu, a že věc byla posouzena zkresleně a nespravedlivě. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce taktéž dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z jeho rozporu s hmotným právem. V této souvislosti zdůrazňuje, že mu zákon jako řádnému nájemci bytu zajišťuje zvýšenou ochranu, která byla narušena výpovědí z nájmu předmětného bytu. Dovolatel má za to, že odvolací soud vyložil ustanovení o nájmu bytu, resp. kriteria pro jeho ukončení úzce , a že nehodnotil správně jednotlivé důkazy. Uvádí, že není pravdou, že by předmětný byt neužíval, či ho užíval jen občas, že tato skutečnost nebyla v řízení prokázána, a namítá, že ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) obč.zák. nepočítá s vlastnictvím jakékoliv nemovitosti, ale pouze takové, která může být vlastním bytem. Poukazuje na to, že dům v P. je určený k rekreaci, a neslouží mu k celoročnímu bydlení, nehledě na nemožnost denního dojíždění do P. Vzhledem k tomu, že Výpověď směřovala jen k této nemovitosti, nelze výpovědní důvod dodatečně měnit v tom smyslu, že jiným bytem je byt ve Strašnicích, který zakoupil pro svoji dceru. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně byla zrušena a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná v dovolacím vyjádření namítla, že dovolání žalobců nejsou podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustná, a pro případ, že byla shledána přípustnými, obsáhle argumentovala proti dovolacím námitkám. Navrhla, aby dovolání byla zamítnuta.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání není v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož se dovolatelé dovolávají.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelka výslovně neformuluje otázku zásadního právního významu, jež by měla založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Na nesprávnost uvedeného právního závěru usuzuje z nesprávnosti hodnocení skutkových okolností, na jejich základě odvolací soud dovodil, že má dva byty, a že na ní lze spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt (dům v Květnici); přitom předkládá vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu, z něhož podle jejího názoru vyplývá, že předpoklady uvedeného výpovědního důvodu nejsou dány. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Pokud jde o právní posouzení věci odvolacím soudem lze konstatovat, že odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu - srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp.zn. 26 Cdo 801/2009 a rozhodnutí v něm citovaná (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 107/2004, v němž byl vyjádřen názor, že o druhý byt jde tehdy, svědčí-li osobě takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda jej tato osoba ze subjektivních důvodů nerealizuje).
Dovolatel sice označuje otázku zásadního právního významu, nicméně natolik obecně, že to nedává podklad pro úvahu o přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. S přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) lze usoudit, že dovolatel zpochybňuje právní posouzení ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) a d) obč.zák. odvolacím soudem. Činí tak zejména prostřednictvím námitek skutkových (dům v Písku není způsobilý k celoročnímu bydlení, není z něj možno dojíždět do P., nebylo prokázáno, že by předmětný byt neužíval, nebo ho užíval jen občas). Uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jež nelze (jak již bylo uvedeno výše) v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., úspěšně uplatnit. Pokud dovolatel vyjadřuje nesouhlas s výkladem pojmu druhý (další) byt odvolacím soudem, lze odkázat na již citované rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 801/2009 a sp.zn. 26 Cdo 107/2004. Dovolací soud je toho názoru, že odvolací soud nepochybil ani při výkladu druhého předpokladu naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) obč.zák. Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 909/2004, a 12. 7. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1837/2006) dovodila, že ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Uvedené právní závěry lze aplikovat i za současné právní úpravy po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu z 17. 6. 2008, sp.zn. 26 Cdo 2288/20007, z 19. 8. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3407/2007, a z 10. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 5383/2008). Se zřetelem k uvedenému lze dovodit, že o existenci dvou bytů ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c) obč.zák. jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního bydlení a přitom volně disponuje s nemovitostmi, jejichž je vlastníkem. Pokud pak dovolatel namítá, že odvolací soud zohlednil existenci jeho bytu ve S., je třeba uvést, že tak (správně) učinil v rámci úvahy, zda lze na něm spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (dům v P.), nikoliv v rámci úvahy, zda jde o jeho druhý (další) byt.
Nezbývá než učinit závěr, že dovolání obou žalobců nejsou podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustná. Za tohoto stavu je dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří po procesní stránce zavinili, že jejich dovolání musela být odmítnuta, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jakož i z DPH ve výši 20 %, tj. 360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 23. listopadu 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu