26 Cdo 2584/2005
Datum rozhodnutí: 29.03.2007
Dotčené předpisy:




26 Cdo 2584/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce MVDr. F. Š., CSc., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. G., a 2) A. G., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 31/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005, č.j. 19 Co 85/2005-139, takto:

I. Dovolání proti výrokům uvedeným v odst. 2 a 3 rozsudku Krajského soudu v Brně ze den 29. 6. 2005, čj. 19 Co 85/2005-139, se odmítá.

II. Dovolání proti výroku uvedenému v odst. 1 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005, čj. 19 Co 85/2005-139, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 2005, č.j. 19 Co 85/2005-139, změnil výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 22. 2. 2005, č.j. 7 C 31/2003-102 (druhý v pořadí), jímž tento soud uložil žalovaným povinnost vyklidit byt č. 5 v druhém nadzemním podlaží v domě č.p. 30 v obci V., do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu tak, že žalovaným uložil povinnost vyklidit soubor místností č. 5 sestávající z kuchyně a dvou pokojů s příslušenstvím ve druhém nadzemním podlaží s vchodem uprostřed ve stavbě č.p. 30 v obci a části obce V. v k.ú. V. u R. zapsané na LV č. 353 u Katastrálního úřadu pro V., pracoviště Ž. nad S., a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění pouze náhradního bytu, a dále rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III. a IV. (výroky týkající se nákladů řízení) potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádnému z účastníků jejich náhradu nepřiznal.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je jen částečně důvodné. Odvolací soud v otázce platnosti nájemní smlouvy k místnostem, které žalovaní obývají v nemovitosti žalobce, odkázal na své usnesení ze dne 4. 11. 2004, č.j. 19 Co 317/2003-74, kde nájemní smlouvu mezi účastníky posoudil jako absolutně neplatnou. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že za tohoto stavu je žaloba na vyklizení žalovaných oprávněná a nelze ji zamítnout ani za použití ust. § 3 odst. 1 obč. zák. Dle odvolacího soudu v odůvodněných případech lze žalobci za podmínek ust. § 3 odst. 1 obč. zák. odepřít právo na vyklizení nemovitosti ve lhůtě počítané od právní moci rozhodnutí a vázat povinnost vyklidit nemovitost na zajištění bytové náhrady. Po žalobci lze spravedlivě požadovat, aby s vyklizením žalovaných posečkal do doby zajištění náhradního bytu, neboť žalobce v nemovitosti nebydlí, netvrdil, že by ji nutně potřeboval pro svou potřebu a navíc, když nemovitost získal, o užívání nemovitosti jinými osobami věděl a musel s tím počítat. Odvolací soud při rozhodování o druhu bytové náhrady dospěl k závěru, že není na místě vázat povinnost žalovaných prostory vyklidit na zajištění přiměřeného náhradního bytu, neboť zajištění přiměřeného náhradního bytu občanský zákoník spojuje pouze s určitými výpovědními důvody, o které se v daném případě nejedná. Navíc by podmínka zajištění přiměřeného náhradního bytu mohla být s ohledem na stav užívaných prostor takřka nesplnitelnou. Odvolací soud proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno výše.

Dovoláním ze dne 23. 7. 2005, doručeným soudu prvního stupně dne 25. 7. 2005, napadl žalobce rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a), b) a c) o.s.ř. a dovolací důvody spatřuje v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) a ust. § 241a odst. 3 o.s.ř.

V dovolání žalobce zejména uvedl, že napadené rozhodnutí trpí jinou vadou řízení, kterou spatřuje v tom, že zdůvodnění napadeného usnesení je nepřezkoumatelné a v rozporu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. Dovolatel považuje navíc rozhodnutí odvolacího soudu za neúplné, neboť tento se nevypořádal s procesním návrhem dovolatele na přerušení řízení a na podání návrhu k ÚS ČR podle ust. § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. na zrušení ustanovení občanského zákoníku o nájmu bytu. Dle dovolatele dospěl odvolací soud k právnímu závěru, že žalovaní nemusí platit za vývoz pevného i tekutého komunálního odpadu a toto považoval za v souladu s dobrými mravy. Toto své právní posouzení se snažil zhojit vlastním tvrzením, které nikdy žádný účastník daného řízení netvrdil a to, že žalovaní hradí více, než je průměrnou výší nájemného za srovnatelný byt. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že cena nájmu v místě a čase obvyklá se v tomto případě nepoužije a že za výši bezdůvodného obohacení je nutno považovat průměrnou výši nájemného za srovnatelný byt v oblasti, kde se byt nachází, pak se tím dle dovolatele extrémně odchýlil od ust. zák. č. 151/1997 Sb., v platném znění a toto posouzení je v příkrém rozporu a nálezem ÚS ČR č. 231/2000 Sb., č. 528/2002 Sb., č. 84/2003 Sb. a s nálezem č. 524/03 ze dne 23. 9. 2004. Odvolací soud se rovněž odchýlil od konstantní judikatury, když zkoumal a hodnotil dobré mravy pouze na straně žalovaných. Dovolatel dále uvedl, že odvolací soud sice dospěl ke správnému názoru, že žalovaní uvedenou situaci nezapříčinili, ale z této skutečnosti dovodil právní závěr, že uvedenou situaci žalovaných zapříčinil žalobce, vlastník předmětné nedokončené stavby a napadeným rozsudkem uložil napravit stav, za který je odpovědná Česká republika. Nalézací soud přestože dovolatel prokázal, že nemá možnost a ani finanční prostředky na zajištění náhradního bytu pro žalované, rozhodl o tom, že žalovaní se svými nezletilými dětmi v předmětné životu nebezpečné nedokončené stavbě mají bez časového omezení zdržovat a očekávat, až dojde k újmě na zdraví či na životě. Není pravdou, že odvolací soud opravil výrok rozhodnutí tak, aby odpovídal žalobnímu petitu, neboť dovolatel nikdy nenavrhoval, aby byla přidělena bytová náhrada. Dovolatel dále napadl rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nákladů řízení, neboť tímto svým rozhodnutím rozhodl o nákladech řízení u všech sporů této věci se týkajících a opomenul porovnat žalobní návrh se svým vlastním rozhodnutím v napadeném rozsudku a tím dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že v řízení neměla plný úspěch žádná z procesních stran. Rozhodnutí o nákladech řízení je proto dle dovolatele neúplné a tudíž nesprávné. Dále dovolatel vyslovil ještě několik otázek, které dle jeho názoru nebyly vyřešeny nebo které jsou soudy rozhodovány rozdílně, konkrétně zda nemusí soud rozhodnout o návrhu žalobce učiněném podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř., zda může odvolací soud platně rozhodnout v rozporu se zákonem o cenách a v rozporu se zákonem o oceňování nemovitostí, dále zda může odvolací soud platně rozhodnout v rozporu s ustanovením stavebního zákona, zda může odvolací soud svým rozhodnutím určit, že občané ČR se mají i nadále po neomezenou dobu zdržovat v podmínkách ohrožujících jejich život a kdo je v tomto případě zodpovědný za případnou újmu na zdraví. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc byla přednostně projednána.

Žalovaní, jak je patrno z obsahu spisu, se k dovolání žalobce nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o.s.ř.

Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání proti výroku odvolacího soudu, kterým tento soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se nákladů řízení a rovněž přípustností dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 237 až § 239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Pokud by však bylo zrušeno rozhodnutí ve věci samé, je zároveň zrušen i s tím související výrok o náhradě nákladů řízení.

V části, v níž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o formě bytové náhrady jde o rozhodnutí ve věci samé, a proto je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (odvolací soud svým v pořadí druhým rozhodnutím změnil rovněž v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé).

Podle § 242 odst. 1 a 3, první věty o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 2, druhá věta o.s.ř.).

Tzv. jiné vady řízení spatřuje dovolatel především v tom, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je neúplné, neboť se soud nevypořádal s návrhem na přerušení řízení a na postup podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dále považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné a v rozporu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.

Podle ust. § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. soud přeruší řízení, jestliže dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, a podal-li k Ústavnímu soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení. Z obsahu spisu bylo zjištěno (č.l. 109 a 110), že dovolatel skutečně namítal, že soud měl ve smyslu ust. § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přerušit řízení, neboť rozhodoval podle ustanovení občanského zákoníku týkajících se nájmu bytu, jež jsou dle jeho názoru v rozporu s ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou. Odvolacímu soudu lze vytknout, že se touto námitkou, resp. procesním návrhem dovolatele výslovně nezabýval. Při posuzování, zda tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dospěl dovolací soud k závěru, že stávající judikatura a rozhodování Nejvyššího soudu v nájemních věcech je založena na platných ustanoveních občanského zákoníku o nájemní smlouvě dle § 663 obč. zák. a násl. a ustanoveních § 685 a násl. upravující nájem bytu, a není shledáváno, že by tato ustanovení byla v rozporu s ústavními zákony či mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána. Pokud tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na výše uvedených ustanoveních občanského zákoníku a řízení dle ust. § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepřerušil (i když o tomto nerozhodl), není uvedený nedostatek řízení takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz též nález Ústavního soudu Pl 20/05)

Pokud dovolatel dále spatřuje vadu v řízení v tom, že shledává napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným a v rozporu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř., pak je třeba uvést, že dovolatel vůbec neupřesnil v čem konkrétně spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a rozpor s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. Dovolací soud žádný takový nedostatek v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neshledal, a proto ani v této námitce dovolatele nemůže být spatřována vada řízení, jež by mohla způsobit nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatel napadá právní posouzení odvolacího soudu v otázce bytové náhrady ve vazbě na ust. § 3 odst. 1 obč. zák.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalovaným nevzniklo právo nájmu k předmětným místnostem v domě čp. 30 v obci V. pro neplatnost nájemní smlouvy (viz rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 19 Co 317/2003), a proto je žaloba na vyklizení předmětných místností důvodná. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda lze podle ust. § 3 odst. 1 obč. zák. vázat vyklizení předmětných místností na zajištění bytové náhrady.

Odvolací soud na základě zjištění, že žalovaní bydlí v nemovitosti žalobce dlouhodobě v dobré víře, že jim svědčil titul k bydlení a neplatnost nájemní smlouvy nezapříčinili, dospěl k závěru, že by bylo v rozporu s dobrými mravy uložit povinnost vyklidit předmětné místnosti bez zajištění bytové náhrady. Taktéž vzal v úvahu, že žalovaní neporušovali své povinnosti, platili nájemné vyšší než byl průměr v dané oblasti, že jde o rodinu s nezletilými dětmi a dále i skutečnost, že žalobce nepotřebuje nemovitost pro svou potřebu a lze na něm požadovat, aby s vyklizením posečkal do doby zajištění náhradního bytu.

Pokud jde o druh bytové náhrady dospěl odvolací soud k závěru, že povinnost předmětné místnosti vyklidit je třeba vázat na zajištění náhradního bytu, nikoliv bytu přiměřeného.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je zastáván názor, podle něhož užívá-li někdo byt bez právního důvodu (zejména nájemní smlouvy), nelze zásadně povinnost vyklidit byt vázat na zajištění bytové náhrady. Nepřiměřenou tvrdost, která by mohla vzniknout bezprostředním vyklizením bytu lze zmírnit aplikací § 3 odst. 1 obč. zák., tedy omezením výkonu tohoto práva pro rozpor s dobrými mravy, a vyklizení lze vázat na delší lhůtu nebo na zajištění bytové náhrady a při úvaze, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady, nelze pominout okolnost, že vyklizovaný v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí titul k bydlení a nedostatek titulu k bydlení nezpůsobil (viz R 36/1996 a R 5/2001, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1096/2000).

V posuzovaném případě, jak již bylo uvedeno shora, odvolací soud vycházel z toho, že žalovaní užívali byt bez právního důvodu, neplatnost nájemní smlouvy nezapříčinili, jde o rodinu s nezletilými dětmi, nájemné hradí ve vyšší částce, než byl průměr nájemného v dané oblasti, žalobce byt nepotřebuje pro sebe a pokud za této situace dospěl k závěru, že vyklizení předmětných místností je třeba vázat na zajištění náhradního bytu, je tento jeho závěr v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu a hmotným právem, což platí i o druhu bytové náhrady.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že právní posouzení věci ve vztahu k bytové náhradě je správné.

Pokud dovolatel v dovolání dále namítl, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní nemusí hradit nic za vývoz pevného i tekutého komunálního odpadu, že cena nájmu obvyklá v místě se nepoužije, že v předmětné nedokončené stavbě je ohrožováno zdraví a životy lidí a žalobce nemá finanční prostředky na její dokončení, je nutné konstatovat, že jde o námitky neodpovídající rozhodnutí odvolacího soudu (neplacení za vývoz odpadu, cena nájmu viz uvedené shora), popř. na nich není rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na předmět řízení založeno.

Nejvyšší soud proto podle ust. § 243d odst. 2 a 5 o.s.ř. ve vztahu k ust. § 218 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání směřující proti výrokům o nákladech řízení uvedeným v odst. 2 a 3 rozsudku odmítl pro jeho nepřípustnost a dovolání směřující proti rozhodnutí ve věci samé (bytové náhradě, výrok uvedený v odst. 1 rozsudku) zamítl pro jeho nedůvodnost.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, 1. věty o.s.ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a s ohledem na to, že žalovaným v dovolacím řízení podle spisu žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2007

JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.

předseda senátu