26 Cdo 2568/2006
Datum rozhodnutí: 25.09.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 2568/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované J. P., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 90/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. května 2006, č. j. 31 Co 77/2006-85, ve znění usnesení ze dne 8. srpna 2006, č. j. 31 Co 77/2006-105, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. května 2006, č. j. 31 Co 77/2006-85, ve znění usnesení ze dne 8. srpna 2006, č. j. 31 Co 77/2006-105, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 5 C 90/2005-41, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal přivolení k výpovědi z nájmu žalované (a původně i žalovaného J.E.) k bytu sestávajícímu se z kuchyně a dvou pokojů s příslušenstvím a zařízením v prvním nadzemním podlaží, vchod do bytu vpravo, v domě zapsaném na LV pro obec D. K., k. ú. D. K. u M. H., vedeném u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště M. B. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ). V rámci vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o. s. ř. ) v žalobě uvedl, že žalovaní mu dluží nájemné za tam specifikované období (za dobu delší než tři měsíce) a že jako vlastník potřebuje předmětný byt pro sebe . Součástí žaloby učinil rovněž výpověď z nájmu žalovaných k předmětnému bytu, a to z důvodu nehrazení nájemného za dobu delší než tři měsíce a dále z toho důvodu, že tento byt potřebuje (žalobce) pro sebe . Pro případ, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu, domáhal se jejich vyklizení.


Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 5 C 90/2005-41, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu; současně zamítl rovněž žalobu na vyklizení žalované z bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.


Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že předmětný byt žalovaná užívá od roku 1969, nyní na základě nájemní smlouvy ze dne 1. srpna 2000 uzavřené s právním předchůdcem žalobce (Pozemkovým fondem České republiky územním pracovištěm Mladá Boleslav) na dobu neurčitou, že podle evidenčního listu pro výpočet úhrady za užívání bytu ze dne 20. května 2002 činilo nájemné z bytu včetně záloh na služby 724,-Kč měsíčně, že dne 12. prosince 2003 se žalovaná z dopisu žalobce dověděla, že je vlastníkem předmětného domu a že nájemné z bytu se stanovuje částkou 3.000,- Kč, že takto stanovenou výši nájemného neakceptovala a i nadále platila nájemné v původní výši 724,- Kč měsíčně s výjimkou měsíců listopad a prosinec 2003 a květen a prosinec 2004, kdy nezaplatila na nájemném ničeho. Učinil také skutkový závěr, že k tíži žalované nemůže jít nezaplacené nájemné ve výši 724,- Kč za měsíc listopad 2003, neboť tehdy ještě nevěděla, že vlastníkem domu je žalobce (dověděla se to až 12. prosince 2003). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně (předběžně) dovodil, že v inkriminované době nepřipadalo v úvahu zvýšení nájemného z bytu jednostranným úkonem pronajímatele a že nedošlo-li v této době mezi účastníky k dohodě o výši (zvýšení) nájemného, byla žalovaná i nadále povinna platit nájemné v částce 724,- Kč měsíčně. Poté uzavřel, že nezaplatila-li žalovaná nájemné (v částce 724,- Kč měsíčně) za tři měsíce (nikoli za dobu delší než tři měsíce), není naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění účinném do 30. března 2006/ (dále jen obč. zák. ); proto žalobu zamítl.


K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. května 2006, č. j. 31 Co 77/2006-85, ve znění usnesení ze dne 8. srpna 2006, č. j. 31 Co 77/2006-105, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.


Po doplnění dokazování v odvolacím řízení přečtením listin se odvolací soud ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem. Za správný pokládal rovněž závěr, že v době, o níž v projednávané věci jde, nepřipadalo v úvahu jednostranné zvýšení nájemného z bytu pronajímatelem a že v té době mohlo být nájemné zvýšeno pouze dohodou účastníků právního vztahu nájmu bytu. Ztotožnil se také se závěrem, že není naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce), nezaplatila-li žalovaná nájemné z bytu v částce 724,- Kč měsíčně (pouze) za dobu tří měsíců.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Uvedl v něm, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek odvolacího soudu spočívá ne nesprávném právním posouzení věci . Především namítl, že ačkoliv nájem předmětného bytu byl žalované vypovězen ze dvou výpovědních důvodů, soudy se v řízení zabývaly pouze jedním z nich (výpovědním důvodem podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.); dalším uplatněným výpovědním důvodem podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. se vůbec nezabývaly. Současně zpochybnil i správnost právního názoru, že není naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. V této souvislosti namítl především nesprávnost (předběžného) právního názoru, že v inkriminované době nepřipadalo v úvahu jednostranné zvýšení nájemného z bytu pronajímatelem a že pokud se účastníci nedohodli na zvýšení nájemného, byla žalovaná povinna platit nájemné v původní částce (ve výši 724,- Kč měsíčně). Zde odkázal na ustanovení § 671 odst. 1 a § 696 odst. 1 obč. zák. a uvedl, že tento názor je v rozporu s názory obsaženými v nálezech Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl ÚS 20/2005, I. ÚS 489/2005, I. ÚS 717/2005 a s pilotním nálezem ESLP z 19. 6. 2006 ve věci pronajímatele bytu proti Polské republice a další . V závěru zdůraznil, že pochybeními odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).


Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. podle ustanovení, o něž ji opřel dovolatel.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.


Dovolací soud zastává názor, že z obsahového hlediska (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) lze uplatněné dovolací námitky podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; je přitom nerozhodné, že dovolatel v dovolání rovněž uvedl, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci , tedy jakoby vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.


Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je poukazem na správné právní závěry soudu prvního stupně založen (rovněž) na (předběžném) právním závěru, že v inkriminované době nepřipadalo v úvahu zvýšení nájemného z bytu jednostranným úkonem pronajímatele a že nedošlo-li v této době mezi účastníky k dohodě o výši (zvýšení) nájemného, byla žalovaná i nadále povinna platit nájemné v částce 724,- Kč měsíčně. Správnost tohoto právního závěru dovolatel v dovolání zpochybnil. Výklad otázky jednostranného zvyšování nájemného pronajímatelem se v soudní praxi ustálil. V rozsudku ze dne 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006, Nejvyšší soud České republiky totiž dovodil, že jednostranné zvýšení nájemného z bytu ze strany pronajímatele nebylo přípustné již od 18. prosince 2002 (neboť neexistoval zvláštní právní předpis připouštějící jednostranné zvýšení nájemného ve smyslu § 696 odst. 1 obč. zák.) a že nedošlo-li poté ohledně výše nájemného k dohodě, byl podle již ustálené judikatury (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, a z 24. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006) oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu soud a nájemné z bytu zvýšit konstitutivním rozhodnutím (pro futuro). K odůvodnění uvedeného právního názoru Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl následující. Podle § 696 odst. 1 obč. zák. způsob výpočtu nájemného, úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, způsob jejich placení, jakož i případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a měnit další podmínky nájemní smlouvy, stanoví zvláštní právní přepis. Tímto předpisem byla vyhláška ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, která byla zrušena ke dni 31. prosince 2001 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. června 2000, sp. zn. Pl ÚS 3/2000, uveřejněným pod č. 231/2000 Sb. Následně vydalo ministerstvo financí cenový výměr č. 01/2002, jímž byl vydán seznam zboží s regulovanými cenami. Uvedený výměr nabyl účinnosti dne 1. ledna 2002 a bylo v něm k 31. prosinci 2001 nájemné z bytu regulováno maximální cenou. Dne 15. listopadu 2002 ministerstvo financí zrušilo spornou část výměru č. 01/2002 a vydalo výměr č. 06/2002, jímž byl výměr č. 01/2002 změněn. Nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. Pl ÚS 8/2002, uveřejněným dne 18. prosince 2002 pod č. 582/2002 Sb., byl výměr ministerstva financí č. 06/2002 zrušen ke dni 18. prosince 2002. Poté na podkladě zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, vydala vláda nařízení č. 567/2002 Sb., které nabylo účinnosti dne 20. prosince 2002. Uvedené nařízení vlády bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 19. března 2003, sp. zn. Pl ÚS 2/03, uveřejněným pod č. 84/2003 Sb. V citovaném nálezu Ústavní soud deklaroval, že ačkoliv právní předpisy o regulaci nájemného jako protiústavní zrušil, protiústavní stav tím odstraněn nebyl, neboť nájemné bylo i nadále fixováno v takové výši, která byla shledána protiústavní. Jednostranné zvýšení nájemného ze strany pronajímatele přitom již nebylo přípustné od 18. prosince 2002, neboť neexistoval zvláštní právní předpis připouštějící jednostranné zvýšení nájemného ve smyslu § 696 odst. 1 obč. zák.


Z obsahu spisu nevyplývá, že by nájemné z předmětného bytu zvýšil soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro). Za této situace se odvolací soud od ustáleného řešení uvedené otázky neodchýlil, pokud dovodil, že v inkriminované době nepřipadalo v úvahu zvýšení nájemného z bytu jednostranným úkonem pronajímatele a že nedošlo-li v této době mezi účastníky k dohodě o výši (zvýšení) nájemného, byla žalovaná i nadále povinna platit nájemné v částce 724,- Kč měsíčně.


V soudní praxi není pochyb o tom, že pronajímatel může nájemci nájem bytu vypovědět z jednoho či z více výpovědních důvodů upravených v ustanovení § 711 odst. 1 obč. zák. V soudní praxi převládá názor, že soud by neměl žalobu zčásti zamítat, popř. ve výroku svého rozsudku uvádět, že přivoluje k výpovědi toliko pro některý z více uplatněných výpovědních důvodů, nejsou-li ostatní naplněny. Z toho bez dalšího vyplývá dlouhodobě zastávaný názor, že je-li výpověď z nájmu bytu podána ze dvou či více výpovědních důvodů, je soud nucen zabývat se jí z pohledu všech takto uplatněných výpovědních důvodů.


V posuzovaném případě z žaloby s přihlédnutím k jejímu obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) bez jakýchkoliv pochybností vyplývalo (viz výklad shora), že předmětem řízení bylo přivolení k výpovědi z nájmu bytu ze dvou v žalobě specifikovaných výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. a) a d) obč. zák. Soud prvního stupně žalobu zamítl poté, co dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. není naplněn. Otázkou naplněnosti dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. (viz opět výklad shora) se však nezabýval. Odvolací soud přes výslovné odvolací námitky uplatněné v doplňku odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 49 spisu) toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil; jeho rozsudek potvrdil (s odůvodněním, že není naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), aniž se zabýval otázkou naplněnosti dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák.


Právní posouzení věci soudy obou stupňů je neúplné a tudíž nesprávné, jestliže se otázkou přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezabývaly z pohledu obou současně uplatněných výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. a) a d) obč. zák. (zabývaly se pouze otázkou naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.).


Protože odvolací soud se od ustáleného řešení otázky výpovědi z nájmu bytu ze dvou či z více výpovědních důvodů odchýlil, lze vzhledem k ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. přisoudit jeho rozhodnutí v této otázce zásadní právní význam. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedené otázky) přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a současně důvodným, jak vyplývá ze shora uvedeného.


Lze uzavřít, že v tomto ohledu byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. použit opodstatněně.


Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.).


V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. září 2007


JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.


předseda senátu