26 Cdo 2566/2015
Datum rozhodnutí: 22.09.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



26 Cdo 2566/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a/ H. K. a b/ Ing. P. K. , obou B., zastoupených JUDr. Vladimírem Fockem, advokátem se sídlem v Brně městě, Pellicova 20/2c, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek domu Majdalenky č. or. 21, 23, 25/ č. p. 855 , se sídlem v Brně, Majdalenky 855/25, IČO: 26281163, zastoupenému Mgr. Janem Rotreklem, advokátem se sídlem v Brně Zábrdovicích, Ponávka 185/2, o určení neplatnosti usnesení shromáždění žalovaného konaného dne 28. ledna 2010, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 40/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2015, č. j. 8 Cmo 397/2014-370, ve spojení s usnesením ze dne 2. dubna 2015, č. j. 8 Cmo 397/2014-380, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám Mgr. Jana Rotrekla, advokáta se sídlem v Brně, Ponávka 2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobců (dovolatelů) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2015, č. j. 8 Cmo 397/2014-370, ve spojení s usnesením ze dne 2. dubna 2015, č. j. 8 Cmo 397/2014-380 (k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil), odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelé včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranili (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považují pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Vyjádřeno jinak, z okolností, z nichž dovolatelé snad usuzovali na přípustnost dovolání, tj. v daném případě z pouhého odkazu na ustanovení § 237 o. s. ř. s dovětkem, že napadený rozsudek je v rozporu jak se zjištěnými skutečnostmi, resp. vychází z nedostatečně zjištěných skutkových okolností a společně s rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci , nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (u napadeného rozsudku neshledávají žádnou odchylku ani od rozsudku Nejvyššího soudu, který označili, byť nesprávnou spisovou značkou, v dovolání, tedy od rozsudku ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010) nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pro úplnost zbývá dodat, že případ zmíněný pod bodem 4/ míří na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k obsahu dovolání pokládá dovolací soud za potřebné rovněž zdůraznit, že okolnost, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy jinými slovy řečeno napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. S přihlédnutím k charakteru uplatněných dovolacích námitek lze také dodat, že výtky ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatelů, že dovolání podávají do obou výroků napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovému výroku. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ostatně ve vztahu k uvedenému výroku schází v dovolání jak vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), tak rovněž vylíčení, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo doplněno ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. září 2015 JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu