26 Cdo 2561/2004
Datum rozhodnutí: 05.01.2006
Dotčené předpisy: § 871 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 871 odst. 4 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2561/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně L. Z., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. Z., o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 124/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. července 2003, č.j. 42 Co 316/2003-77, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vsetíně pobočka ve Valašském Meziříčí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 11. 2002, č.j. 17 C 124/2002-46, zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu účastníků k bytu č. 9, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve třetím nadzemním podlaží domu č.p. 1165 na ulici H. ve V. (dále předmětný byt nebo byt a předmětný dům ) a na určení, že jeho výlučnou nájemkyní je žalobkyně; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 7. 2003, č.j. 42 Co 316/2003-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 11. 4. 2002, že žalovanému byl předmětný byt přidělen tehdejším jeho zaměstnavatelem ČSD Správa Střední dráhy O. rozhodnutím ze dne 13. 10. 1981 jako byt podnikový, vystavěný z vlastních volných prostředků podniku, že na základě tohoto rozhodnutí byla dne 26. 11. 1981 uzavřena mezi uvedenými subjekty dohoda o užívání bytu, že takto založený užívací (nájemní) vztah nebyl dosud ukončen a že předmětný dům je ve vlastnictví ČR Českých drah, s.o., a slouží k ubytování jejích pracovníků. Dovodily, že předmětný byt měl charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, že k němu vzniklo právo osobního užívání toliko žalovanému, neboť vznik práva společného užívání bytu manžely byl vyloučen ustanovením § 182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, že předmětný byt splňuje znaky služebního bytu ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb., že se podle ustanovení § 871 odst. 4 obč. zák. změnilo právo osobního užívání bytu žalovaného na jeho právo nájmu služebního bytu a že žalobkyně užívá byt toliko na základě práva opírajícího se o ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. Na existenci nájemního práva žalovaného neměla vliv okolnost, že v roce 1991 přestal pro pronajímatele pracovat, neboť byt tím neztratil svůj charakter, ani okolnost, že opustil společnou domácnost, neboť tím nedošlo k přechodu práva nájmu na žalobkyni (§ 709 obč. zák.). Nevzniklo-li účastníkům právo společného nájmu bytu, nemohla být žaloba shledána důvodnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatelka vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně) a namítá, že žalovanému nemohlo vzniknout právo nájmu služebního bytu podle § 871 odst. 4 obč. zák., neboť neuzavřel s pronajímatelem smlouvu podle § 7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb., v níž by se zavázal pro něho pracovat, přičemž jeho pracovní poměr skončil již v roce 1991. Dovolatelka má za to, že věc měla být posouzena podle § 871 odst. 1 obč. zák. s tím, že se užívání bytu změnilo na nájem. Naplnění vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, že nebyla soudem prvního stupně vyslechnuta, ačkoliv se z jednání omluvila, a že nebyla vyslechnuta ani svědkyně E. K., která mohla potvrdit, že předmětný byt není bytem služebním, že žalovaný dne 1. 2. 2002 byt jí a správci pronajímatele předal a že od ledna 2002 platí nájemné z bytu pouze žalobkyně. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V podání ze dne 6. 12. 2004 dovolatelka uvedla, že v trestním řízení vedeném u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 214/2003 byla zproštěna obžaloby z trestného činu podle § 249a odst. 2 trestního zákona, jehož se měla dopustit tím, že v době od 1. 2. 2002 do 26. 9. 2003 bránila žalovanému ve vstupu do bytu, a že v tomto řízení bylo prokázáno, že žalovaný podal výpověď z nájmu bytu; dále uvedla, že současným vlastníkem předmětného domu je Správa železniční dopravní cesty, s.o., a přiložila listiny uváděné skutečnosti dokládající s tím, že umožní objektivní rozhodování ve věci .

Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření zpochybnil přípustnost a včasnost dovolání, ztotožnil se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 7. 7. 2003, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, tj. v zákonné dvouměsíční lhůtě (když právnímu zástupci dovolatelky bylo napadené rozhodnutí doručeno dne 21. 8. 2003 a dovolání bylo podáno osobně u soudu prvního stupně dne 20. 10. 2003), osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci dovolatelka neoznačuje právní otázku, s níž by mělo být spojeno posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud založil svůj zamítavý rozsudek na právním závěru, že účastníkům nesvědčí k předmětnému bytu, který má charakter bytu služebního ve smyslu § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb., právo společného nájmu bytu manžely, přičemž dovolatelka uvedený právní závěr zpochybňuje.

Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1997, sp. zn. 26 Cdo 2318/98, ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněné pod č. 111 v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 830/2002, uveřejněná pod C 325 a C 2256 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3 a 27) se ustálila v názoru, že pro vznik práva společného nájmu bytu manžely ve smyslu ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák. bylo podmínkou, aby byt byl před 1. 1. 1992 ve společném užívání manželů. Nevzniklo-li před uvedeným datem právo společného užívání bytu manžely jako tomu bylo u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace, mezi než patřily i byty podnikové (§ 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb.), a to vzhledem k ustanovení § 182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 nemohlo tzv. dodatečně vzniknout právo společného nájmu bytu manžely, a to ani když se podle § 871 odst. 4 obč. zák. osobní užívání nepřeměnilo na nájem služebního bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp.zn. 3 Cdon 56/96, odůvodnění rozsudku ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněného pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).

Již dřívější právní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 47 a 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966) vycházela z názoru, že ukončení pracovního poměru uživatele podnikového bytu nemělo samo o sobě za následek zánik jeho práva osobního užívání bytu a s touto okolností nebyla spojována ani ztráta charakteru bytu. Uvedený právní názor je zastáván i za právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 430/97, a ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1953/99).

Z uvedeného plyne, že závěr odvolacího soudu, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely, je v souladu s konstantní judikaturou. Námitku dovolatelky zpochybňující charakter předmětného bytu jako bytu služebního, opírající se o ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb., nelze shledat opodstatněnou, neboť z uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá, že se vztahuje na uzavírání (nových) smluv o nájmu služebního bytu, nikoli na případy zákonné transformace na nájem služebního bytu upravené v § 871 odst. 4 obč. zák. Ke skutečnostem a důkazům nově uváděným v dovolání (jeho doplnění) nemohl dovolací soud při rozhodování přihlížet (§ 241a odst. 4 o.s.ř.).

Pokud pak dovolatelka z postupu soudu při provádění důkazů dovozuje existenci tzv. jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je třeba uvést, že k takovéto vadě, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v této fází řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalobkyni.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. ledna 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu