26 Cdo 255/2011
Datum rozhodnutí: 14.02.2012
Dotčené předpisy: § 706 odst. 2 obč. zák. ve znění od 31.03.2006




26 Cdo 255/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 2 , se sídlem v Praze 2, nám. Míru 20, zastoupené JUDr. Kateřinou Šímovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, proti žalované V. P. , zastoupené JUDr. Zuzanou Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1151/55, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 83/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2010, č. j. 13 Co 311/2010-96, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2010, č. j. 13 Co 311/2010-96, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. dubna 2010, č. j. 11 C 83/2009-79, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. dubna 2010, č. j. 11 C 83/2009-79, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) byt č. 7 o velikosti 2+kk ve 3. podlaží domu č. p. v P. 2 N. S. 12 (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. září 2010, č. j. 13 Co 311/2010-96, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že v srpnu 2000 se žalovaná (tehdy jako patnáctiletá) se souhlasem svých rodičů a babičky A. P. (nájemkyně předmětného bytu) přistěhovala z bytu rodičů k babičce do předmětného bytu, že důvodem jejího přestěhování byl blízký vztah k babičce, blízkost školy (obchodní akademie), kterou následně začala navštěvovat, a výpomoc babičce, že v bytě každá z nich užívala jeden pokoj, společně hospodařily, nakupovaly a vařily a babička jí pomáhala s učením a že otec žalované přispíval babičce na nájemné a na domácnost a žalované dával kapesné. Dále zjistil, že v květnu 2001 požádala babička ze zdravotních důvodů (nemohla se již pohybovat) o přijetí do domova důchodců, že v té době měla už zařízenou pečovatelskou službu, že dne 6. srpna 2002 se babička odstěhovala do domova důchodců, avšak nesouhlasila s tím, aby tam byla přihlášena k trvalému pobytu, a že dne 1. prosince 2007 v domově důchodců zemřela. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že žalovaná (se souhlasem rodičů) a její babička žily v předmětném bytě ve společné domácnosti, že babička společnou domácnost trvale neopustila ani přestěhováním do domova důchodců (neboť trvala na tom, aby jejím bydlištěm byl i nadále předmětný byt) a že takto vytvořená společná domácnost žalované a její babičky trvala až do 1. prosince 2007, kdy babička zemřela. S přihlédnutím k uvedenému uzavřel, že na žalovanou přešlo smrtí babičky právo nájmu předmětného bytu, neboť žila s babičkou ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň po dobu tří let před její smrtí a neměla vlastní byt (§ 706 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. dále jen obč. zák. ). Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Na existenci vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzovala zejména z toho, že soud prvního stupně učinil skutková zjištění z listinných důkazů (ze zprávy Domova pro seniory Krč ze dne 20. října 2009 a zejména z prohlášení ze dne 6. srpna 2002), které si opatřil bez návrhu účastnic řízení. Podle přesvědčení dovolatelky trpí řízení i další vadou podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) usoudil (zcela překvapivě) na přechod nájmu bytu nikoli k 6. srpnu 2002 (ke dni odstěhování se babičky žalované do domova důchodců), jak tvrdila a prokazovala žalovaná, nýbrž až ke dni úmrtí babičky, tj. k 1. prosinci 2007. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. především namítla, že na úmysl žalované a její babičky založit a vést společnou domácnost jako trvalé (předem časově neomezené) životní společenství nelze usoudit v situaci, kdy žalovaná se do bytu měla nastěhovat v srpnu 2000, avšak již o půl roku později požádala její babička o umístění do domova důchodců, do něhož se 6. srpna 2002 odstěhovala. Za nepřípadnou pokládala také úvahu, že babička odstěhováním do domova důchodců dne 6. srpna 2002 trvale neopustila společnou domácnost, ponechala-li si v předmětném bytě trvalé bydliště. V této souvislosti zdůraznila, že babička podala žádost o trvalé umístění do domova důchodců. Dále odkázala na nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. IV. ÚS 8/2005, specifikovala otázky, které jsou podle jejího názoru otázkami zásadně právně významnými, a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží. Z toho vyplývá, že v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. lze jako způsobilý uplatnit zásadně jen dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (který dovolatelka uplatnila) a výjimečně také dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (který rovněž uplatnila); nezpůsobilým pak je dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (který nebyl uplatněn).
Vzhledem k charakteru dovolacích námitek uplatněných prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a k právním závěrům, které odvolací soud přijal s odkazem na ustanovení § 706 odst. 2 obč. zák., dospěl dovolací soud k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení (předběžné) právní otázky, zda soužití žalované a její babičky lze pokládat za žití ve společné domácnosti (nepřetržitě alespoň po dobu tří let před smrtí nájemce) ve smyslu § 706 odst. 2 věty první obč. zák. Otázka společné domácnosti podle citovaného ustanovení je totiž soudy neustále rozhodována rozdílně, byť již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání pro řešení zmíněné otázky přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (uvedené vady nebyly v dovolání uplatněny a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedené vady dovolatelka namítla. Pro posouzení otázky, zda vytýkané vady byly vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je však třeba nejprve přikročit k posouzení opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. zkoumat, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 706 odst. 1 obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Podle § 706 odst. 2 věty první obč. zák. nájemci (společnými nájemci) se stávají mimo jiných zde vyjmenovaných osob také vnuci nájemce, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt.
Z uvedených ustanovení především vyplývá, že k zákonným podmínkám přechodu práva nájmu bytu na vnuky zemřelého nájemce patří tak jako podle předchozí právní úpravy obsažené v ustanovení § 706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. před novelou ) vedle předpokladu neexistence vlastního bytu rovněž předpoklad soužití vnuka s nájemcem bytu ve společné domácnosti (avšak nyní na rozdíl od předchozí právní úpravy nepřetržitě alespoň po dobu tří let před jeho smrtí), vyznačující se souhlasným úmyslem obou založit a vést trvalé životní společenství. Potud je tedy pro posouzení podmínek přechodu práva nájmu na vnuky zemřelého nájemce bytu i nadále využitelná dosavadní judikatura Nejvyššího soudu ve vztahu k ustanovení § 706 odst. 1 věty první obč. zák. před novelou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2010, sp. zn. 26 Cdo 4076/2008).
S odvolacím soudem lze souhlasit v názoru, že i v případech přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 2 věty první obč. zák. je třeba, aby soužití vnuka s nájemcem v bytě mělo charakter trvalosti. Přitom soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě žít v trvalém životním společenství (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, dále kupříkladu Občanský zákoník Komentář, 2. vydání 1994, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1994, strana 501 502, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000, uveřejněný pod C 42 v svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /viz rovněž rozhodnutí pod č. 37 publikace Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, nakladatelství ASPI Publishing s. r. o./, a usnesení ze dne 17. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1740/2000, uveřejněné pod C 431 ve svazku 5 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Musí tedy jít o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti nájemce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1385/2005 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. I. ÚS 240/05/). Úmysl založit a vést trvalé životní společenství tedy musí být dán jak na straně nájemce bytu, tak i na straně osoby, na níž má nájem bytu přejít. Judikatura je ustálena rovněž v názoru, že důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přechod práva nájmu bytu tíží ve sporu toho z účastníků, který tyto skutečnosti tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1447/97) a že spolužití jiné osoby s nájemcem bytu musí být uskutečňováno v tomtéž bytě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 622/99, z 20. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1297/2002, a z 18. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 299/2003). Závěru, že byla naplněna podmínka existence společného soužití ve společné domácnosti mezi nájemcem a osobou uvedenou v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. před novelou, není na překážku skutečnost, že nájemce zemřel v nemocnici či jiném léčebném zařízení po předcházející hospitalizaci; toto soužití však muselo vzniknout ještě před hospitalizací (srov. rozhodnutí ze dne 20. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněné pod č. 44 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
V posuzovaném případě vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že v srpnu 2000 se žalovaná (tehdy jako patnáctiletá) se souhlasem svých rodičů a babičky přistěhovala z bytu rodičů k babičce do předmětného bytu, že již v květnu 2001 požádala babička ze zdravotních důvodů (nemohla se pohybovat) o přijetí do domova důchodců, že v té době měla již zařízenou pečovatelskou službu a že dne 6. srpna 2002 se odstěhovala do domova důchodců. Byť časové ohraničení soužití uvedených osob nemělo výraznější kontury, neznamená to (s přihlédnutím k uvedeným skutkovým zjištěním), že získalo trvalý charakter, požádala-li babička za několik měsíců po přistěhování žalované do předmětného bytu o umístění do domova důchodců. Především s ohledem na tuto okolnost nelze pokládat za správný právní názor, že také úmyslem babičky bylo vytvořit a vést s žalovanou společnou domácnost trvalé povahy. Lze uzavřít, že v tomto ohledu byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. užit opodstatněně. Zbývá dodat, že nešlo-li v daném případě o společnou domácnost ve smyslu trvalého životního společenství, je vyloučena úvaha o trvalém opuštění takového neexistujícího společenství.
Z uvedeného je zřejmé, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace nelze právní posouzení věci odvolacím soudem považovat za správné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil, aniž se z důvodu nadbytečnosti zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. února 2012

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu