26 Cdo 2549/2000
Datum rozhodnutí: 29.11.2001
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 2549/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Městská část P., proti žalovaným 1) A. G. a 2) J. G., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 229/92, o dovolání prvního žalovaného i druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2000 č.j. 51 Co 476/99 - 99, takto:

I. Dovolání prvního žalovaného se odmítá.

II. Dovolání druhé žalované se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. února 1999 č.j. 28 C 229/92 - 81 uložil žalovaným vyklidit byt č. 11, velikosti 0+1, I. kategorie, situovaný ve čtvrtém patře domu čp. 819 v P. a vyklizený jej předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

K odvolání podanému pouze prvním žalovaným Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. ledna 2000, č.j. 51 Co 476/99 - 99 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil ve vztahu mezi žalobcem a tímto žalovaným. Dále změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Při svém rozhodování ve věci samé vycházel především ze zjištění, že oba žalovaní užívají dotčený byt bez právního důvodu.

Rozsudek Městského soudu v Praze nabyl právní moci dne 16. března 2000.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala v první řadě dovolání druhá žalovaná, a to podáním ze dne 23. března 2000, svěřeným téhož dne k doručení poštou. Toto dovolání bylo doplněno podáním jejího zástupce ze dne 17. srpna 2000. Žalovaná v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Požaduje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, a aby byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním dne 11. dubna 2000 též první žalovaný. V této souvislosti odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. (dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.) a tvrdí, že mu v průběhu řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Zdůvodňuje to tím, že nebyl přítomen jednání soudu prvního stupně dne 4. února 1999 a nemohl se tak vyjádřit k věci ještě před tím, než soud prvního stupně rozhodl. Dále podle dovolatele odvolací soud nesprávně zhodnotil jeho bytovou situaci. I on navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k podanému dovolání velmi stručně vyjádřil se závěrem, že jednání žalovaných vůbec nerespektuje práva vlastníka domu a je nemorální, pokud tvrdí, že jim přísluší právo nájmu k předmětnému bytu, když se obohacují na úkor jiných. Nesouhlasí proto s obsahem podaných dovolání.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, když dovoláními napadený rozsudek byl vydán přede dnem nabytí účinnosti zmíněné novely. Uvedený procesní předpis je proto v tomto rozhodnutí užit ve znění účinném do 31. prosince 2000. Podaná dovolání pak nebyla shledána přípustnými.

Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Z ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. vyplývá , že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu může podat účastník původního řízení, kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, přičemž nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení. V posuzovaném případě však z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že jím bylo ve věci samé rozhodováno pouze ve vztahu k prvnímu žalovanému, a nikoliv tedy již ve vztahu k druhé žalované (která za situace, kdy žalovaní byli v tomto řízení samostatnými společníky, rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nenapadla). Tak se proto objektivně rozsudek odvolacího soudu výrokem ve věci samé již nemohl dotknout práv druhé žalované. Z tohoto důvodu proto také nebyla ani legitimována toto rozhodnutí napadnout dovoláním.

Z vyložených důvodů proto dovolací soud podané dovolání druhé žalované odmítl podle § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Rozhodoval přitom, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř., je třeba je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 238 odst.1 o.s.ř. a § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona.

V posuzované věci ve vztahu k prvnímu žalovanému odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. však dopadá pouze na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Není proto zde možno dovodit důvod přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení.

Protože však - jak vyplývá z obsahu spisu - odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně předcházel jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu, bylo nutno se zabývat tím, zda přípustnost dovolání v této věci není založena podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Z porovnání (později zrušeného) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. února 1999 č.j. 28 C 229/92 - 49, kterým byla žaloba proti oběma žalovaným zamítnuta a rozsudku téhož soudu ze dne 4. února 2000, vyplývá, že posléze uvedeným potvrzeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo skutečně rozhodnuto jinak, než původním rozsudkem tohoto soudu. Je proto nutno uvážit, zda se tak stalo v důsledku vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Procesní předpis má v tomto případě na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno nebo omezeno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor soudu byl jedině a výhradně určující pro rozhodnutí věci. V takovémto případě právní názor odvolacího soudu musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování ve věci samé. Pokud nejde o takový případ, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tak tomu je i v tomto případě.

Jak vyplývá z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 1998 č.j. 51 Co 339/97 - 57, kterým byl původní rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, odvolací soud k takovému postupu vedl závěr, že se soud prvního stupně dopustil konkrétních procesních pochybení. Jednak tím, že nedostál své povinnosti, kterou mu ukládá ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. a nevedl žalobce k odstranění nepřesnosti žalobního návrhu a současně, že žalobci neposkytl poučení o jeho důkazní povinnosti, a že ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o.s.ř. neprovedl důkaz, jehož potřeba v řízení vyšla najevo. Z uvedeného je patrné, že touto reakcí na procesní pochybení, jichž se původně dopustil soud prvního stupně, nikterak nepředznamenal to, jakým způsobem později rozhodl obvodní soud v novém rozhodnutí ve věci samé. Možnost přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. se proto v dané věci neuplatní.

Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné. Ve věci tedy není dán ani případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.

Naplněna však není ani přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., podle něhož, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Citované ustanovení však v posuzované věci nebylo naplněno již tím, že příslušný návrh na připuštění dovolání před rozhodnutím odvolacího soudu nebyl vznesen.

Povinností dovolacího soudu je dále s ohledem na ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Sám dovolatel ve svém dovolání uvádí případ eventuální vady ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Toto ustanovení dopadá na případy, kdy je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Zde je nutno uvážit, že přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel případně tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v tomto ustanovení. Tato přípustnost dovolání je totiž dána jen tehdy, když napadené rozhodnutí skutečně takovou vadou trpí. Tak tomu však není v posuzovaném případě. Odnětím možnosti jednat před soudem se totiž rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu dává občanský soudní řád.

V dané věci dovolatel spojuje naplnění předpokladů ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. s tvrzením, že jeho (procesní) práva byla zkrácena tím, že nebyl přítomen jednání soudu prvního stupně dne 4. února 1999 a nemohl se tak vyjádřit k celé věci ještě před tím, než soud prvního stupně rozhodl.

Nestanoví-li zákon jinak, nařídí předseda senátu k projednání věci samé jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě, zpravidla nejméně pět dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (§ 115 o.s.ř.). Předvolání k soudu se děje zpravidla písemně a v naléhavých případech i telegraficky, telefonicky nebo telefaxem, přičemž předvolat lze i ústně při jednání, u něhož je předvolaný přítomen (§ 51 o.s.ř.). Soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitých důvodů o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka s tím, že přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům (§ 101 odst. 2 o.s.ř.).

Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně v této věci nařídil jednání na den 4. února 1999 na 8,15 hod. již referátem ze dne 29. prosince 1998, v němž byl mimo jiné dán pokyn k doručení obsílky k tomuto jednání zástupkyni žalobce a dále oběma žalovaným (č.l. 76 p.v. spisu). K tomuto referátu jsou pak připojeny i příslušné doručenky osvědčující doručení obsílky (tzv. vzoru 14 o.s.ř.) k tomuto jednání všem předvolaným, včetně prvnímu žalovanému - dovolateli, kterému byla obsílka doručena již dne 7. ledna 1999. Z protokolu o jednání ze dne 4. února 1999 se podává, že k tomuto jednání se přesto nedostavil žádný z žalovaných (kteří však již např. byli vyslechnuti k věci soudem prvního stupně při předcházejícím jednání dne 22. října 1998). Ze spisu též není zřejmé, že by se byť některý z žalovaných z účastníků z účasti na jednání omluvil a požádal o odročení tohoto jednání. S ohledem na skutečnost, že v tomto případě bylo doručení obsílek k jednání žalovaným vykázáno, soud prvního stupně s přihlédnutím k ustanovení § 101 odst. 2 o.s.ř. ve věci jednal a rozhodl rozsudkem. Je tedy zřejmé, že v tomto případě byla soudem respektována příslušná procesní ustanovení, takže prvnímu žalovanému tak postupem soudu nebyla odňata možnost jednat před soudem. Nelze proto dovozovat, že by z dovolatelem uplatněného důvodu byl naplněn případ přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.

Z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se však nepodává ani žádná jiná případná vada podřaditelná pod ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.

Protože tedy v této věci nebyl ve vztahu k dovolání prvního žalovaného naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud též toto dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a nemohl se proto zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí.

O dovoláních žalovaných bylo rozhodováno bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 150 a § 151 odst. 1 o.s.ř., když sice v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly náklady spojené s jeho právním zastoupením, avšak dovolací soud přihlédl k tomu, že písemné vyjádření žalobce k oběma dovoláním žalovaných se omezilo v podstatě jen na jeden odstavec textu vyjadřujícího sice obecněji formulovaný nesouhlas žalobce s těmito dovoláními, aniž by však současně bylo mezi obsahem těchto dovolání žalobcem provedeno seznatelnější rozlišení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. listopadu 2001

JUDr. Pavel Pavlík , v.r.

předseda senátu