26 Cdo 2544/2005
Datum rozhodnutí: 04.07.2006
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2544/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce A. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované O. V., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 316/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2005, č.j. 23 Co 172/2005-36, takto:



Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2005, č.j. 23 Co 172/2005-36, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 1. 2005, č.j. 19 C 316/2003-24, zamítl žalobu, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu o dvou pokojích, kuchyni a příslušenství ve 2. patře domu č.p. 515 v P., na pozemku parc. č. 990, v h. m. P., v katastrálním území M. (dále jen předmětný byt ); současně rozhodl o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně nebyl v daném případě výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen obč. zák. ) dán, neboť švagrová pronajímatele nepatří mezi okruh osob vyjmenovaných v citovaném ustanovení. Pokud šlo o druhý výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., soud prvního stupně uzavřel, že podle § 17 odst. 1 vyhlášky č. 60/1964 Sb., ani podle pozdější právní úpravy (§ 13 odst. 2 vyhlášky č. 176/1993 Sb. a po jejím zrušení cenový výměr č. 1/2002) žalobce nesplňoval podmínky tam uvedené pro navýšení nájemného z důvodu zařazení bytu do vyšší kategorie, proto žalované dluh na nájemném nevznikl. Protože žalobce vyrozuměl žalovanou o zvýšení nájemného až přípisem ze dne 12. 3. 2003, mohlo se stejně jednat o dlužné nájemné pouze za období od března do listopadu 2003, neboť žalovaná obdržela žalobu s výpovědí z nájmu bytu dne 8. 12. 2003 a za tuto dobu by žalobcem uváděné dlužné nájemné ve výši 777,- Kč měsíčně činilo méně než trojnásobek nájemného a úhrad za služby. Žalobci se však nepodařilo prokázat ani to, že mu žalovaná měsíčně dlužila částku 777,- Kč, a proto nebyl naplněn výpovědní důvod ani podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 5. 2005, č.j. 23 Co 172/2005-36, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. I podle názoru odvolacího soudu nebyl sourozenec manžela pronajímatele osobou, pro kterou lze vypovědět nájem bytu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. Protože ve vztahu k druhému výpovědnímu důvodu byla výše nájemného předmětného bytu sporná, což vylučovalo naplnění skutkové podstaty hrubého porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu tím, že žalovaná podle žalobce neplatila rozdíl mezi dříve a nově vypočteným nájemným, mohla být sporná částka předmětem pouze jiného řízení a napadené rozhodnutí bylo z těchto důvodů věcně správné.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a uplatněné dovolací důvody podřazuje pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Podle dovolatele je nesprávný závěr odvolacího soudu, že k úspěšnosti žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je nutné, aby dlužné nájemné nebylo mezi stranami sporné. Tento právní názor nejenže nemá oporu v zákoně, ale současně odporuje i rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz sp. zn. 26 Cdo 2083/2002), podle které skutečnost, že nájemce neuznává nově určenou výši nájemného, není důvodem pro nemožnost uplatnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Navíc v dané věci je prokázáno, že předmětný byt je bytem I. kategorie přinejmenším od doby, kdy se žalobce stal jeho vlastníkem, a výše nájemného podle kategorie je tak dána cenovým předpisem. Nárok na takovou výši nájemného, jakou žalobce požaduje, vznikl podle vyhlášky č. 176/1993 Sb., ještě před tím, než ji Ústavní soud nálezem zrušil. Proto není správný názor odvolacího soudu ani o tom, že žalobce bezdůvodně (neoprávněně) zvýšil nájemné podle cenového předpisu na úroveň nájemného za byt I. kategorie. Závěrem dovolatel namítá, že odvolací soud porušuje pravidla spravedlivého procesu tím, že se vůbec nevypořádává s jeho odvolacími námitkami ohledně výpočtu nájemného a aplikace vyhlášky č. 176/1993 Sb., neboť jedině na základě jejich posouzení lze určit, zda žalovaná dluží žalobci nájemné či nikoli. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.



Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam v tom, že řeší otázku naplnění uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.

Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posledně uvedené vady řízení v dovolání namítány jsou, neboť odvolací soud se podle názoru dovolatelky nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami ohledně skutečností rozhodných pro právní posouzení věci. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí vedle uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. i z tohoto hlediska.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního názoru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák není dán tehdy, je-li výše nájemného mezi účastníky sporná.

Výpověď pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. lze, pokud jde o neplacení nájemného a dalších úhrad poskytovaných s užíváním bytu, uplatnit v případě, že jejich neplacení trvá déle než tři měsíce.

Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2001, pod pořadovým číslem 144, dále rozhodnutí ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2000), zaujal právní názor, od kterého nemá důvodu odchýlit se ani v souzené věci, podle kterého z ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. vyplývá, že neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem.

Okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, nejsou právně rozhodné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata daného výpovědního důvodu; mohou být významné toliko pro úvahu, zda lze - s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. - žalobě pronajímatele na přivolení k výpovědi vyhovět (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36, a ročník 1999, pod pořadovým číslem 43).

Zaujal-li tedy v souzené věci odvolací soud právní názor, podle kterého výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., opírající se o neplacení nájemného, není dán tehdy, jestliže je výše nájemného sporná , není jeho právní posouzení věci správné (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001 a sp. zn. 26 Cdo 514/2001, dále jeho rozsudek ze dne 24. 4. 2003 sp. zn. 26 Cdo 2083/2002 nebo rozsudek ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 229/2005).

Z tohoto důvodu odvolací soud posoudil otázku důvodnosti výpovědi podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. nesprávně, neboť se chybně domníval, že spor ohledně výše nájemného vylučuje přivolení k takové výpovědi, a proto se dále již nezabýval dalšími odvolacími námitkami žalobce, tj. ani otázkou, zda žalobce změnil nájemné od 1. 7. 2002 oprávněně, v souvislosti se zařazením předmětného bytu do vyšší kategorie na základě úprav bytu provedených v minulosti žalovanou, a to za situace, kdy žalovanou vyrozuměl o změně výše nájemného a zařazení předmětného bytu do vyšší kategorie až přípisem ze dne 12. 3. 2003. Zbývá ještě dodat, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002, uveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 23, pod C 1693, nesouhlasí-li nájemce s výší nájemného po jednostranném zvýšení pronajímatelem ve smyslu § 696 odst. 1 obč. zák., má možnost se proti takto zvýšenému nájemnému bránit podáním příslušné žaloby u soudu; žádný právní předpis mu však neumožňuje, aby si takto jednostranně zvýšené nájemné sám (jednostranně) snížil a poté dále platil nájemné v částce nižší, než činilo nájemné po jednostranném zvýšení ze strany pronajímatele. Od uvedeného názoru nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v případě zvýšení nájemného z důvodu změny zařazení bytu do příslušné kategorie.

Za tohoto stavu byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (§ 243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 věta první o.s.ř.).

Odvolací soud v následujícím řízení posoudí, ke kterému měsíci byla žalované oprávněně změněna výše nájemného v důsledku zařazení předmětného bytu do vyšší kategorie. Nepřehlédne přitom, že nájemce, který nezaplatil nájemné za tři měsíce, hrubě poruší své povinnosti až v okamžiku, kdy se ocitne v prodlení s placením byť jen části nájemného i za měsíc čtvrtý srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura č. 7/1997, pod poř. č. 55). Poté odvolací soud zváží, zda během řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy.

Právní názor dovolacího soudu je v dalším řízení pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. července 2006

JUDr. Robert W a l t r , v.r.

předseda senátu