26 Cdo 2532/2015
Datum rozhodnutí: 20.10.2015
Dotčené předpisy: § 95 o. s. ř.



26 Cdo 2532/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Dlouhá 741/13, proti žalované euroAWK s.r.o. , se sídlem v Praze 10 Vršovicích, Konopišťská 739/16, IČO: 43965717, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Ovocný trh 1096/8, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C 130/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2014, č. j. 12 Co 297/2014-361, takto:
Dovolání se zamítá . Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. ledna 2014, č. j. 47 C 130/2010-301 (dále též jen rozsudek ), výrokem I. uložil žalované povinnost odstranit všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu identifikované prostřednictvím GPS souřadnic jejich geometrických středů uvedených v příloze rozsudku (dále jen reklamní zařízení ) z tam označených pozemků žalobce, tj. mimo jiné i z pozemků parc. č. 500/5 v katastrálním území Š. a parc. č. 1716/1 a 2580/1 v katastrálním území H., a takto vyklizené pozemky žalobci předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku (dále též jen vyhovující výrok I. ). Řízení ohledně vyklizení pozemků parc. č. 2622/4 a 1766/33 v katastrálním území H., parc. č. 2627/1 v katastrálním území S. a parc. č. 500/1 v katastrálním území Š. zastavil v důsledku částečného zpětvzetí žaloby (výrok II.). Konečně zamítl žalobu ohledně vyklizení pozemků parc. č. 1818/161 a 2773/1 v katastrálním území H. (výrok III.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. října 2014, č. j. 12 Co 297/2014-361, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. a nákladovém výroku IV. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávnost vyhovujícího výroku I., a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava (§ 219a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ). Dospěl k závěru, že soud prvního stupně procesně pochybil předně tím, že usnesením vyhlášeným při jednání dne 10. září 2013 (dále též jen usnesení ze dne 10. září 2013 ) připustil změnu žaloby (učiněnou podáním doručeným dne 23. července 2013 /viz č. l. 232 až 238 spisu/), podle níž se mělo stát předmětem řízení vedle vyklizení pozemku parc. č. 1716/1 v k. ú. H. znovu též vyklizení pozemku parc. č. 500/5 v k. ú. Š.; vyklizení posléze uvedeného pozemku, byť dříve označeného jako parc. č. 500/1, totiž bylo předmětem řízení od samého počátku, přičemž v době vyhlášení citovaného usnesení ještě nebylo rozhodnuto o předchozím návrhu žalobce (učiněném podáním doručeným soudu prvního stupně dne 12. října 2011 /viz č. l. 65 až 75 spisu/), jímž vzal žalobu ohledně stejného pozemku (části zemského povrchu) zpět. Podání, kterým žalobce uplatnil uvedenou změnu žaloby, bylo navíc neurčité, jelikož v něm nebyly uvedeny GPS souřadnice reklamních zařízení, která mají být odstraněna z pozemků parc. č. 500/5 v k. ú. Š. a parc. č. 1716/1 v k. ú. H.; soud prvního stupně však tuto vadu nerozpoznal a před připuštěním změny žaloby se nepostaral o její odstranění (postupem podle § 43 o. s. ř.), což v konečném důsledku vedlo k tomu, že uložil žalované povinnost odstranit z uvedených pozemků reklamní zařízení, aniž tato zařízení náležitě (příslušnými polohovými údaji) identifikoval v příloze rozsudku tak, aby i ohledně nich byl vyhovující výrok materiálně vykonatelný. Dotčená reklamní zařízení se tudíž vůbec nestala (řádným) předmětem řízení, o němž mohlo být v řízení meritorně rozhodováno, neboť ze shora uvedených příčin je usnesení ze dne 10. září 2013 natolik vadné, že k němu nelze přihlížet. Další vady řízení se soud prvního stupně dopustil tím, že o již vícekrát zmíněném pozemku parc. č. 500/5 v k. ú. Š. rozhodl současně dvěma různými výroky, a sice jednou tak, že uložil žalované povinnost jej vyklidit (výrokem I. rozsudku), a podruhé tak, že řízení o jeho vyklizení v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil (výrokem II. rozsudku). V rozporu s procesním předpisem pak postupoval rovněž tehdy, jestliže uložil žalované povinnost vyklidit pozemek parc. č. 2580/1 v k. ú. H.; ani požadavek na odstranění tam umístěného reklamního zařízení se totiž nestal (účinně) předmětem řízení, neboť žalobce jej uplatnil až v jeho průběhu (konkrétně při jednání před soudem prvního stupně dne 29. ledna 2013 /viz protokol na č. l. 202 až 205 spisu/) procesním úkonem, o němž soud prvního stupně vůbec nerozhodl, ačkoli podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) představoval změnu žaloby (§ 95 odst. 1 o. s. ř.). Konečně poslední vadu řízení způsobil tím, že nerozhodl o celém předmětu řízení; ponechal totiž zcela nevypořádán žalobní požadavek na vyklizení pozemku parc. č. 2770/54 v k. ú. H., třebaže z přednesů žalobce jednoznačně nevyplynulo, že na vyklizení tohoto pozemku netrvá. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil s odkazem na ustanovení § 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku I. a závislém nákladovém výroku IV. a podle § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o. s. ř. V dovolání předně namítl, že napadené usnesení bylo (pro něj) překvapivé, neboť jej nebylo možné předvídat na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků . Podle jeho názoru tudíž odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a svým postupem v odvolacím řízení se odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu, reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu z 27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012. Poté vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu otázku naplněnosti předpokladů pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně (jeho vyhovujícího výroku I.). V této souvislosti zdůraznil, že v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 23 Cdo 1264/2013, Nejvyšší soud zaujal rovněž názor, že zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem podle § 219a o. s. ř. přichází v úvahu, není-li rozhodnutí soudu prvního stupně správné, a zároveň jsou-li rozhodnutí soudu prvního stupně nebo řízení mu předcházející natolik vadné, že odvolací soud nemůže přistoupit ani ke změně napadeného rozhodnutí. Z toho dovozoval, že odvolací soud smí rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. pouze za podmínky, že nové rozhodnutí ve věci nebude po odstranění zjištěných vad řízení stejné, tedy že bude odlišný obsah jeho výroku. Namítl, že v tomto případě však odvolací soud neprovedl poměření možného výsledku řízení jak v případě vady řízení, tak v případě jejího odstranění , resp. nekonstatoval, že by bylo možno na základě ... zjištěného skutkového stavu rozhodnout ve věci samé ... jinak . Podle mínění dovolatele je přitom zcela evidentní, že nové rozhodnutí ve věci bude shodné s tím zrušeným, neboť soud prvního stupně založil vyhovující výrok na správných skutkových zjištěních a správném právním posouzení (zde odkázal na nález Ústavního soudu České republiky z 12. září 2007, sp. zn. IV. ÚS 537/06). Proto se také domníval, že zjištěné vady řízení, i kdyby byly dány, nemohly mít za následek nesprávnost citovaného výroku. Navíc měl za to, že nelze spatřovat vadu řízení v tom, že v jeho návrhu na změnu žaloby a potažmo v příloze rozsudku nebyly uvedeny polohové údaje (GPS souřadnice) reklamních zařízení, která mají být odstraněna z pozemků parc. č. 500/5 v k. ú. Š. a parc. č. 1716/1 v k. ú. H. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že žádný právní předpis mu provedení takovéto lokalizace neukládá, přičemž pro případný soudní výkon (exekuci) vyhovujícího výroku I. postačuje, že jím byla žalované uložena povinnost odstranit z uvedených pozemků všechna reklamní zařízení, která tam má neoprávněně umístěná. Ve vztahu k pozemkům parc. č. 2770/54 a 2580/1 v k. ú. H. pak uvedl, že se od počátku domáhá odstranění stále stejného reklamního zařízení, a vysvětlil, že měl původně za to, že toto zařízení se nachází na prvně jmenovaném pozemku (resp. na parcele č. 2770/1), avšak následně zjistil, že se nachází na pozemku druhém, s prvně jmenovaným sousedícím ( vedlejším ), což také sdělil soudu prvního stupně při jednání dne 23. 1. 2013 (správně 29. ledna 2013; viz protokol o jednání na č. l. 202 až 205 spisu). Z toho usuzoval, že řízení před soudem prvního stupně nebylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pro případ, že se v tomto úsudku mýlí, však rovněž namítl, že odvolací soud neměl přistoupit ke zrušení celého vyhovujícího výroku, neboť zjištěné vady řízení se týkaly toliko jeho marginální části, a sice vyklizení tří z celkových jednačtyřiceti pozemků. Pokračoval, že odvolací soud tedy mohl dotčený výrok zrušit nanejvýš ohledně pozemků parc. č. 500/5 v k. ú. Š. a parc. č. 1716/1 a 2580/1 v k. ú. H.; na správnost jeho zbylé části totiž nemohly mít zjištěné vady řízení žádný vliv. Dodal, že jestliže však zrušil vyhovující výrok jako celek , porušil základní zásady procesního práva, konkrétně princip hospodárnosti řízení a rovnosti procesních stran, a neúnosně oddálil vyřešení sporu účastníků do té míry, že mu v podstatě odepřel spravedlnost. Vzhledem k tomu zastával stanovisko, že odvolací soud v tomto případě neměl přistoupit k odklizení celého vyhovujícího výroku, a vyslovil názor, že v kontextu zjištěných vad nalézacího řízení nebyla otázka možnosti zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně jako celku dovolacím soudem doposud řešena. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. dále opět jen o. s. ř. ). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na řešení otázky procesního práva (otázky, zda zjištěné vady řízení, jsou-li skutečně dány, odůvodňovaly, aby odvolací soud zrušil podle § 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně jako celek ), která dosud nebyla dovolacím soudem v obdobných procesních poměrech (jednoznačně) vyřešena.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatel uplatnil dovolací námitkou, že napadené usnesení bylo (pro něj) překvapivé. Dovolací soud proto dotčené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítané vady řízení (jiné vady odvolacího řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly z obsahu spisu zjištěny).

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky z 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný na str. 324 v sešitě č. 9/2010 časopisu Soudní rozhledy, z 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, uveřejněný pod č. C 8968 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, na nějž dovolatel odkázal v dovolání) zaujal názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými jsou tedy taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jde o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc. Podle názoru dovolacího soudu však takto chápanou překvapivost nelze uznat za atribut, jejž by bylo možné přiřknout usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Takovým usnesením se totiž řízení nekončí, a je tudíž pojmově vyloučeno, aby jím byla rozhodovaná věc vyřešena s konečnou platností způsobem, který účastníka řízení mohl překvapit v tom smyslu, že jej nemohl předvídat a v průběhu řízení mu přizpůsobit své skutkové a právní námitky.

Lze proto uzavřít, že řízení před odvolacím soudem není postiženo vytýkanou vadou, natož pak vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že právní úprava odvolacího řízení obsažená v občanském soudním řádu je vybudována na apelačním principu, pro nějž je příznačné, že dává přednost rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje nebo mění (srov. v literatuře Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1765, a v soudní praxi např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. 26 Cdo 3129/2014). Důvody, pro které odvolací soud může (a současně je povinen) zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou proto v zákoně (v ustanovení § 219a o. s. ř.) vypočteny taxativně, takže z jiných důvodů napadené rozhodnutí zrušit nesmí. Je-li ovšem některý ze zákonem stanovených důvodů naplněn, nejsou podmínky ani pro potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř., ani pro jeho změnu podle § 220 odst. 1 o. s. ř., a odvolací soud nemá jinou volbu, než dotčené rozhodnutí zrušit. Zákon zde nestanoví závazné pořadí, v němž má odvolací soud zvažovat jednotlivé varianty, jimiž lze rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Naopak z funkčního hlediska jsou tyto varianty zcela rovnocenné v tom smyslu, že odvolací soud je v rámci své přezkumné činnosti zvažuje všechny najednou , aniž by byl povinen některou (některé) z nich zkoumat přednostně a oprávněn přikročit ke zkoumání ostatních až poté, co vyloučí variantu (varianty) předchozí. Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje nebo mění, zákon preferuje již tím, že možnost zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně omezuje (taxativním výčtem) pouze na nejzávažnější nedostatky napadeného rozhodnutí nebo vady jemu předcházejícího řízení. Podmínky pro potvrzení ani změnu rozhodnutí soudu prvního stupně proto nejsou dány bez dalšího mimo jiné tehdy, jestliže řízení před soudem prvního stupně postihují tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava (§ 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Závěr o tom, že vada řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, předpokládá, že nelze dovodit, že o věci by bylo rozhodnuto stejně (obsah výroku rozhodnutí by byl stejný), i kdyby jí řízení netrpělo, tedy řečeno jinak že není možné vyloučit, že zjištěná vada řízení neovlivnila věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Přestože je řízení před soudem prvního stupně postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může odvolací soud přistoupit ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně až v případě, že takové vady nemohl zhojit sám. Tak je tomu nejen tehdy, jestliže ke zjednání jejich nápravy v odvolacím řízení nebyly vytvořeny odpovídající předpoklady, nýbrž i tehdy, jestliže by jejich nápravou nahrazoval nezaměnitelnou činnost soudu prvního stupně.

S přihlédnutím k uvedenému lze konstatovat, že neobstojí dovolatelova úvaha, že odvolací soud smí rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit podle § 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. pouze za podmínky, že nové rozhodnutí ve věci nebude po odstranění zjištěných vad řízení stejné, tedy že bude odlišný obsah jeho výroku. Takto nastíněná podmínka totiž z citovaného ustanovení především nevyplývá a navíc ji nelze dovodit ani z jeho smyslu či systematiky právní úpravy odvolacího řízení. Přitom coby kritérium pro posouzení opodstatněnosti zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem ji nepoužil ani Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 23 Cdo 1264/2013 (na něž dovolatel v dovolání rovněž odkázal), a nic na tom nemění okolnost, že v odůvodnění citovaného rozhodnutí použil zavádějící formulaci, že zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem podle ustanovení § 219a o. s. ř. přichází v úvahu, není-li rozhodnutí soudu prvního stupně správné, a zároveň jsou-li rozhodnutí soudu prvního stupně nebo řízení mu předcházející natolik vadné, že odvolací soud nemůže přistoupit ani ke změně napadeného rozhodnutí . Odvolací soud tudíž v tomto konkrétním případě nepochybil, jestliže se v zásadě nezabýval věcnou správností vyhovujícího výroku I. za situace, kdy dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně je postiženo vadami, které mohly zapříčinit jeho nesprávnost.

Za tohoto stavu dovolací soud přistoupil ke zkoumání, zda odvolacím soudem zjištěné vady řízení jsou skutečně vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle § 95 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení (žalobu). O změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod č. 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 123/2001 časopisu Soudní judikatura). Protože změna návrhu nemůže být v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, je stanoveno, že k tomuto procesnímu úkonu je třeba souhlasu soudu a že soud změnu návrhu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (§ 95 odst. 2 o. s. ř.). O změně návrhu soud rozhoduje usnesením, jímž je vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.). Proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byla nebo nebyla připuštěna změna žaloby, přitom není odvolání přípustné (§ 201 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Rozhodne-li tedy soud prvního stupně tak, že navrženou změnu žaloby připouští, bylo jeho usnesením konečným a závazným způsobem stanoveno, že v probíhajícím řízení bude jednáno a rozhodováno o změněné žalobě. Věcnou správnost usnesení soudu prvního stupně, kterým byla změna žaloby připuštěna, není odvolací soud oprávněn přezkoumávat; to platí i tehdy, bylo-li odvoláním napadeno rozhodnutí ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o změněné žalobě (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu z 28. května 2013, sp. zn. 21 Cdo 723/2012).

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nebyl oprávněn v odvolacím řízení přezkoumat a návazně nerespektovat (nepřiznat účinky) usnesení ze dne 10. září 2013, jímž soud prvního stupně připustil změnu žaloby, která spočívala (měla spočívat) v rozšíření žalobního návrhu (petitu) o vyklizení pozemků parc. č. 1716/1 v k. ú. H. a parc. č. 500/5 v k. ú. Š. Je tomu tak proto, že jakmile bylo citované usnesení vyhlášeno, byla jím otázka připuštění uvedené změny žaloby závazně vyřešena (§ 170 odst. 1 o. s. ř.), a dokud trvají účinky právní moci tohoto rozhodnutí (a ty nemohou být v režimu občanského soudního řádu nijak odklizeny), nemůže být za řízení znovu nastolena (§ 159a a § 167 odst. 2 o. s. ř.), i kdyby podání, jímž dovolatel změnu žaloby uplatnil, mělo vady, které bránily pokračování v řízení o změněném návrhu (§ 43 odst. 1 a 2 o. s. ř.), nebo tu byl jiný důvod, pro který neměla být navržená změna žaloby připuštěna (§ 95 odst. 2 o. s. ř.). K tomu lze jen dodat, že pokud soud prvního stupně (nesprávným) připuštěním (vadné) změny žaloby (§ 95 odst. 1 o. s. ř.) nově ustaví předmět řízení v takové podobě, že v probíhajícím řízení má být napříště jednáno o (změněné) žalobě, která neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo je nesrozumitelná či neurčitá (§ 43 odst. 1 o. s. ř.), zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, až tehdy, jestliže ani dodatečně nerozpozná, že (změněná) žaloba vykazuje vady, které brání jejímu projednání, a o takové žalobě jedná a meritorně rozhodne, aniž se pokusí uvedené vady odstranit postupem podle § 43 o. s. ř. Dovolací soud však předesílá, že takový případ v souzené věci nenastal (viz posléze uvedený výklad).

V posuzovaném případě se dovolatel změněnou žalobou domáhal rovněž vyklizení pozemků parc. č. 500/5 v k. ú. Š. a parc. č. 1716/1 v k. ú. H. Žalobu přitom od počátku opíral o tvrzení, že je vlastníkem pozemků, o jejichž vyklizení usiluje, a že žalovaná na nich má bez právního důvodu (resp. na základě neplatné nájemní smlouvy) umístěná reklamní zařízení. Předmětem řízení v této věci je tak právo dovolatele na ochranu před neoprávněnými zásahy do jeho vlastnického práva (§ 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013), přičemž vyklizení pozemků, jež má být provedeno vzhledem k povaze neoprávněných zásahů odstraněním reklamních zařízení žalované, vyjadřuje způsob, jakým se má porušenému vlastnickému právu dovolatele ochrana poskytnout. Protože z obsahu žaloby jednoznačně vyplývá, že dovolatel nesouhlasí s tím, aby žalovaná měla na jeho pozemcích postavené jakékoli reklamní zařízení, a tedy žádá, aby z nich odstranila všechna reklamní zařízení, jež tam má umístěná, není podmínkou její projednatelnosti uvedení lokalizačních údajů, podle nichž lze určit polohu jednotlivých reklamních zařízení tzv. v terénu ; rozhodující a to i s přihlédnutím k právní úpravě obsažené v § 340 až 342 o. s. ř. je to, že v ní byly náležitě (tj. nezaměnitelně s jinými) identifikovány pozemky, které má žalovaná vyklidit. Jestliže se tedy dovolatel domáhal vyklizení pozemků parc. č. 500/5 v k. ú. Š. a parc. č. 1716/1 v k. ú. H. (odstraněním všech reklamních zařízení), nebyla (změněná) žaloba v této části neprojednatelná. Soudu prvního stupně pak ovšem nic nebránilo jí i v této části vyhovět a je v dané souvislosti nerozhodné, že v příloze rozsudku neuvedl polohové údaje reklamních zařízení, jež má žalovaná odstranit z uvedených pozemků, ač se tak podle formulace vyhovujícího výroku mělo stát; nikoli každá (nýbrž jen výkladem neodstranitelná) vada titulu totiž způsobuje jeho materiální nevykonatelnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 24. dubna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3386/2006).

V návaznosti na to, co bylo uvedeno v předchozím odstavci, je namístě rovněž zmínit, že jde-li o vyklizení pozemku parc. č. 500/5 v k. ú. Š., není na překážku materiální vykonatelnosti vyhovujícího výroku ani okolnost, že soud prvního stupně ve vztahu k témuž pozemku (části zemského povrchu), byť označenému dřívějším parc. č. 500/1, současně rozhodl o zastavení řízení. Byť se zdánlivě rozhodnutí o zastavení řízení ve vztahu k vyklizení určitého pozemku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodnutí o povinnosti vyklidit tentýž pozemek (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) vylučují, nelze v konečném důsledku popřít, že žalovanou tíží povinnost tento pozemek vyklidit, byla-li jí taková povinnost uložena vyhovujícím výrokem. Citované rozhodnutí není tedy s vyhovujícím výrokem v přímém logickém rozporu. Proto ani nemůže eliminovat (suspendovat) jeho účinky a v důsledku toho působit rušivě při nařízení nebo provádění výkonu rozhodnutí (exekuce). Pro úplnost a čistě z formálněprávního hlediska zbývá dodat, že byl-li vyhovující výrok v tomto konkrétním případě výjimečně a zároveň netradičně vydán současně s rozhodnutím o zastavení řízení, pak logicky vzato bylo o vyklizení pozemku parc. č. 500/5 v k. ú. Š. rozhodnuto ještě před tím, než nastaly účinky právní moci rozhodnutí o zastavení řízení. Nejde tu proto ani o případ, kdy soud prvního stupně vyhověl požadavku na vyklizení uvedeného pozemku v době, kdy takový požadavek již nebyl předmětem řízení, a kdy tak svým rozhodnutím ve věci samé překročil rozsah žalobního návrhu (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Je
-li ovšem v konkrétním případě rozhodnutí o částečném zastavení řízení v právní moci, znamená to, že bez další (nové) procesní aktivity dovolatele (žalobce) v něm nelze (znovu) projednat a (nově) rozhodnout o vyklizení stejného pozemku (části zemského povrchu), ohledně nějž bylo již řízení dříve (pravomocně) zastaveno.

Vzhledem k uvedenému lze konstatovat, že dovolací soud v naznačených souvislostech neshledal, že by soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávnost vyhovujícího výroku rozsudku. Potud tedy není právní posouzení věci odvolacím soudem správné. Dovolací soud však dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve spojitosti s tím, že uložil žalované povinnost vyklidit pozemek parc. č. 2580/1 v k. ú. H. Požadavek na vyklizení uvedeného pozemku (nikoli na odstranění jednoho /konkrétního/ reklamního zařízení) se totiž nestal (účinně) předmětem řízení, neboť dovolatel jej vskutku uplatnil až v jeho průběhu (při jednání dne 29. ledna 2013) procesním úkonem, o němž soud prvního stupně vůbec nerozhodl, ačkoli podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) představoval změnu žaloby (§ 95 odst. 1 o. s. ř.). Dokud však soud o uplatněné změně žaloby nerozhodne, nemůže pokračovat v řízení ani o původním návrhu, natož o změněné žalobě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 2954/2005 a sp. zn. 30 Cdo 2175/2005, uveřejněné pod č. C 4607 a C 4676 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Pro přesnost se pak sluší poznamenat, že navržená změna žaloby zde spočívala v tom, že namísto vyklizení pozemku parc. č. 2770/1, resp. 2770/54 v k. ú. H. (posléze uvedený pozemek vznikl rozdělením prvně jmenovaného pozemku, jehož vyklizení bylo předmětem řízení od samého počátku; k tomu viz žaloba na č. l. 1 až 6 spisu a část II. bod 4/ podání na č. l. 147 až 160 spisu) dovolatel nově žádal, aby žalovaná vyklidila pozemek jiný, a sice sousední (respektive jak uvedl v dovolání vedlejší ) parcelu č. 2580/1, o jejíž vyklizení do té doby neusiloval a ani netvrdil, že na ní má žalovaná neoprávněně umístěné jakékoli (byť již dříve označené) reklamní zařízení. Připustí-li tedy soud prvního stupně v dalším řízení popsanou změnu žaloby, bude z takto tří označených pozemků nadále jednat a v řízení rozhodovat pouze o vyklizení pozemku parc. č. 2580/1 v k. ú. H. a nikoli také o vyklizení pozemků parc. č. 2770/1, resp. 2770/54.

Z řečeného vyplývá, že jednal-li soud prvního stupně v řízení o změněné žalobě a meritorně o ní rozhodl, aniž se předtím vyslovil o návrhu na změnu žaloby usnesením vydaným podle § 95 o. s. ř., pak je v tomto směru správný právní názor, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zbývá tedy posoudit, zda uvedená vada odůvodňovala, aby odvolací soud zrušil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně jako celek .

Předně je zapotřebí zdůraznit, že o změně žaloby uplatněné v řízení před soudem prvního stupně přísluší rozhodovat právě a jen tomuto soudu; na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již řečeno, že dokud soud prvního stupně o uplatněné změně žaloby nerozhodne (postupem podle § 95 odst. 1 a 2 o. s. ř.), nemůže jednat a rozhodovat ani o původní a ani o změněné žalobě, a to proto, že není závazným způsobem vyřešeno, co je vlastně předmětem řízení. Odvolací soud zde nemůže nahrazovat nezaměnitelnou činnost soudu prvního stupně tím, že by jeho opomenutí rozhodnout o navržené změně žaloby napravil v odvolacím řízení. I v odvolacím řízení sice lze přiměřeně použít ustanovení § 95 o. s. ř. o změně žaloby. Odvolací soud je však (oproti soudu prvního stupně) v tomto směru omezen (a to ustanovením § 216 odst. 2 o. s. ř.) tak, že v odvolacím řízení nemůže připustit změnu žaloby, která by ve skutečnosti představovala uplatnění nového nároku. Proto mu nepřísluší rozhodovat o změně žaloby, jež byla uplatněna v řízení před soudem prvního stupně, neboť možnost jejího připuštění by musel zvažovat též z hlediska omezení (zákazu uplatnit změnou žaloby nový nárok), které pro soud prvního stupně neplatí. Vada řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně v řízení jednal a meritorně rozhodl o změněné žalobě, aniž se předtím vyslovil o návrhu na změnu žaloby usnesením vydaným podle § 95 o. s. ř., tudíž nemůže být zhojena v odvolacím řízení. Dospěje-li tedy odvolací soud k závěru, že řízení před soudem prvního stupně je takovou vadou postiženo, nezbude mu než rozhodnutí ve věci samé, jímž soud prvního stupně rozhodl o změněné žalobě, zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Uvedené rozhodnutí přitom zruší jako celek , i když se nerozhodnutá změna žaloby připínala jako v dané věci jen k části původního žalobního návrhu (petitu). Řečeno jinak, odvolací soud nemůže zrušit rozhodnutí ve věci samé, jímž soud prvního stupně rozhodl o změněné žalobě (ač se předtím nevyslovil o změně žaloby usnesením podle § 95 o. s. ř.), jen v části, v níž se změněný návrh lišil od návrhu původního. Je tomu tak proto, že nárok uplatněný změnou žaloby se mohl stát předmětem řízení, jen jestliže soud změnu žaloby připustil (§ 95 o. s. ř.). Dokud tedy nebyla navržená změna žaloby připuštěna, nestal se nárok, který jí žalobce uplatnil, předmětem řízení, takže technicky vzato nejde o věc, kterou by odvolací soud mohl vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V případě, že soud prvního stupně v řízení jednal a meritorně rozhodl o změněné žalobě, aniž se předtím vyslovil o návrhu na změnu žaloby usnesením vydaným podle § 95 o. s. ř., se mu tak po zrušení meritorního rozhodnutí o změněné žalobě vrací žaloba původní, o níž však může vést další řízení až poté, co rozhodne o (opomenutém) návrhu na její změnu.

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek napadené usnesení v konečném důsledku obstojí. Má-li se podle napadeného usnesení soud prvního stupně v dalším řízení řádně vypořádat se všemi námitkami účastníků a dbát také na to, aby odůvodnění jeho rozhodnutí plně odpovídalo ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., musí také řádně zdůvodnit případný odklon od právního názoru vyjádřeného především v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, o němž se zmínil již ve zrušeném rozsudku, tj. od názoru, že svědčí-li městské části ničím nezpochybněné právo správy ke svěřenému majetku hlavního města Prahy (nebylo-li jí odejmuto), svědčí oprávnění domáhat se ochrany tohoto práva reivindikační žalobou výhradně jí. Legitimace hlavního města Prahy k podání téže žaloby proti osobě, jež užívá bez právního důvodu majetek svěřený do správy městské části, je obsahově vyloučena.

S přihlédnutím k řečenému dovolací soud dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. října 2015


JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu