26 Cdo 2531/2010
Datum rozhodnutí: 24.05.2011
Dotčené předpisy: § 712 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 2531/2010
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J.M. , zastoupeného Mgr. Richardem Merkunem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalovaným 1/ V.K. a 2/ T.K. , astoupeným JUDr. Hanou Šupákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 93/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 31. března 2010, č. j. 59 Co 425/2009-185, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 31. března 2010,
č. j. 59 Co 425/2009-185, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. března 2009,
č. j. 9 C 93/2006-90, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Zlíně (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem
ze dne 24. března 2009, č. j. 9 C 93/2006-90, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalovaným povinnost vyklidit a předat žalobci do šedesáti dnů od právní moci rozsudku budovu v kat. území a obci L. (dále jen předmětné nemovitosti , resp. nemovitosti ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. března 2010, č. j. 59 Co 425/2009-185, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I., změnil ho v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že předmětné nemovitosti měli žalovaní ve společném jmění, že zástavní smlouvou ze dne 9. prosince 1993 je zastavili k zajištění úvěru zástavního věřitele Komerční banky, a. s., ve výši
15.000.000,-- Kč poskytnutého dlužníkovi MEDIEKOS, a. s., že na majetek této obchodní společnosti byl prohlášen konkurs, že správce konkursní podstaty úpadce MEDIEKOS, a. s., vyzval žalované k zaplacení zastavené pohledávky nebo ke složení ceny zastavených nemovitostí, že žalovaní po prvním kole dražby poukázali dne 23. října 2002 cenu zastavených nemovitostí a že vlastníkem předmětných nemovitostí se na základě příklepu v dražbě konané dne 29. října 2002 stal žalobce. Dále zjistily, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 C 417/2002, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2005, sp. zn. 38 Co 3/2005, byla zamítnuta žaloba L.P. proti dražebníkovi P., s. r. o., o určení neplatnosti dražby, že Okresní soud ve Zlíně pravomocným rozsudkem ze dne 10. dubna 2008,
č. j. 9 C 20/2005-93, zamítl žalobu na určení, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění žalovaných, a že v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 14/2003 se žalovaní domáhali vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce MEDIEKOS, a. s. v likvidaci. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že žalobci jako vlastníku předmětných nemovitostí svědčí právo domáhat se jejich vyklizení proti žalovaným, kteří je užívají bez právního důvodu (§ 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ); odvolací soud v této souvislosti dodal, že z důvodů specifikovaných v jeho rozsudku nepřipadá v úvahu zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Soud prvního stupně poskytl žalovaným delší šedesátidenní lhůtu k vyklizení. Odvolací soud dovodil,
že opět z důvodů uvedených v jeho rozsudku nejsou naplněny předpoklady pro omezení vlastnického práva žalobce v tom smyslu, že by vyklizení žalovaných bylo vázáno na zajištění bytové náhrady postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák.; proto se ztotožnil s takto poskytnutou (delší) lhůtou k vyklizení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Namítli, že vyklizení předmětných nemovitostí bez vázanosti na přiměřenou bytovou náhradu je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti zdůraznili, že uhradili cenu zastavených nemovitostí, avšak ta byla z důvodu technické závady při přenosu dat připsána na účet správce konkursní podstaty až v den konání dražby a dražba tak proběhla. Uvedli, že z důvodů v dovolání podrobně popsaných mělo být jejich vyklizení vázáno na zajištění bytové náhrady; zde odkázali rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 22 Cdo 1630/2002. Nakonec namítli, že nezabýval-li se soud prvního stupně otázkou bytové náhrady, je prvostupňové řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí nemůže být zásadně právně významné. Poté vyvracel správnost uplatněných dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud především nepřehlédl, že dovolání s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) evidentně nesměřuje proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti žalovaným; směřuje toliko proti potvrzujícímu výroku týkajícímu se otázky bytové náhrady. Zde nelze ztratit ze zřetele, že již v rozsudku ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku týkajícímu se bytové náhrady pro žalované) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění a který lze použít pouze v případě, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je založen (rovněž) na (výslovných) právních závěrech, že v daném případě lze žalovaným přisoudit bytovou náhradu pouze cestou aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
a že vzhledem k okolnostem případu jim bytová náhrada za použití § 3 odst. 1 obč. zák. nepřísluší. Z toho mimo jiné rovněž nepřímo vyplývá, že podle názoru odvolacího soudu (byť přímo nevysloveného) nelze v daném případě ani analogicky aplikovat ustanovení o bytových náhradách při zániku práva užívat byt (§ 712 obč. zák.). Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) lze dovodit, že správnost těchto právních závěrů žalovaní v dovolání napadli. Výklad otázky, zda při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) práva ohledně tohoto domu lze aplikovat ustanovení upravující náhrady za vyklizený byt (§ 712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt, se v soudní praxi ustálil. Protože odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky odchýlil, lze vzhledem k ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. přisoudit jeho rozhodnutí v otázce bytové náhrady pro žalované zásadní právní význam.
Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným pro řešení této otázky. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je omezena pouze na potvrzující výrok týkající se bytové náhrady pro žalované (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat (v daném případě s potvrzujícím výrokem týkajícím se vyklizovací povinnosti žalovaných), se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11
z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatelé s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnili existenci vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Dovolací soud se však v tomto případě nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu lze odvolacímu soudu vytknout,
že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) práva ohledně tohoto domu lze vyklizovanému přisoudit bytovou náhradu pouze za použití § 3 odst. 1 obč. zák. (nelze zde ani analogicky aplikovat ustanovení upravující náhrady za vyklizený byt /§ 712 obč. zák./ při zániku práva užívat byt).
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 28. května 1992,
sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněném pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen uveřejněného rozhodnutí ), dovodil, že při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (§ 853 obč. zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (§ 712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt. Uvedený právní závěr je výrazem ustálené soudní praxe, která doposud od něj odklon nezaznamenala, jak o tom svědčí rozsudky Nejvyššího soudu ze 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 35/96, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 9 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 5. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 1351/99, z 15. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 151/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 693/2003, z 15. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2178/2003, z 29. května 2007, sp. zn. 26 Cdo 1970/2006, a ze 17. října 2007, sp. zn. 26 Cdo 3020/2006.
Vzhledem k uvedenému nelze pokládat za správný právní názor, že v těchto případech lze bytovou náhradu přisoudit pouze za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Nelze však ztratit ze zřetele, že i v těchto případech opět ve shodě s uveřejněným rozhodnutím (srov. odůvodnění uveřejněného rozhodnutí) je třeba se zabývat tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. Ke stejnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky např. ve svých rozsudcích z 21. května 1998,
sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 21. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1664/99.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Při posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, tak také k okolnostem na straně toho, jemuž je povinnost k vyklizení ukládána. Rozhodnými okolnostmi na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po něm jako žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení nemovitostí) odepřena, resp. v daném případě odložena tím, že vyklizovací povinnost bude podmíněna zajištěním bytové náhrady. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Lze uzavřít, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít, resp. podmíněně odložit.
V projednávané věci se odvolací soud (a stejně tak ani soud prvního stupně) z důvodu nesprávného právního názoru, který zaujal otázkou odepření bytové náhrady (vyplývající z analogické aplikace pozitivní hmotněprávní úpravy) z důvodů uvedených v ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nezabýval přesto, že v tomto ohledu byly v průběhu řízení tvrzeny právně významné okolnosti. Přitom nelze přehlédnout, že ve srovnání s vyklizovaným, kterému lze přisoudit bytovou náhradu pouze za použití § 3 odst. 1 obč. zák. (bytovou náhradu mu nepřiznává ustanovení § 712 obč. zák.), má zajisté lepší právní postavení ten vyklizovaný, jemuž lze právo na bytovou náhradu vyplývající z pozitivní hmotněprávní úpravy (v daném případě z ustanovení § 712 ve spojení s § 853 obč. zák.) pouze odepřít cestou aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 693/2003, z 15. října 2004,
sp. zn. 26 Cdo 2178/2003, a z 26. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1487/2005).
Z uvedeného je zřejmé, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace nelze právní posouzení věci odvolacím soudem považovat za správné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. vzhledem k vzájemné provázanosti výroků napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu, aniž se z důvodu nadbytečnosti zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil
i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2011
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu