26 Cdo 253/2009
Datum rozhodnutí: 09.08.2010
Dotčené předpisy: § 712 odst. 5 obč. zák., § 714 odst. 2 obč. zák., § 853 obč. zák.




26 Cdo 253/2009

ROZSUDEK



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Průkopník, Rychnov nad Kněžnou , se sídlem Rychnov nad Kněžnou, Pod Budínem 1221, zastoupeného JUDr. Miloslavem Tuzarem, advokátem se sídlem Rychnov nad Kněžnou, Palackého 108, proti žalovaným 1) D. M. , a 2) L. M. , zastoupeným Mgr. Vítem Biolkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo nám. 762, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Rychnov nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 212/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2008, č. j. 24 Co 409/2008-44, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 6. 2008, č. j. 7 C 212/2006-22, uložil žalovaným vyklidit byt č. 381, v 8. nadzemním podlaží domu č. p. 954 v ulici T. G. M. v T. n. O., sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství (dále předmětný byt , resp. byt ) do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 9. 2008, č. j. 24 Co 409/2008-44, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil předmětný byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vzal stejně jako soud prvního stupně za prokázáno, že podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. 39 Cm 312/98, byla usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 2. 2006, č. j. Nc 4995/2005-28, nařízena proti 1. žalované exekuce postižením členských práv a povinností žalovaných v žalujícím družstvu (dále též Družstvo ). Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v důsledku nařízení exekuce zaniklo žalovaným podle § 231 odst. 1 obch. zák. členství v Družstvu (ke dni 4. 5. 2006), a tím i jejich právo společného nájmu předmětného bytu (§ 714 odst. 1 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. dále jen obč. zák. ); žaloba na vyklizení bytu je proto podle § 126 odst. 1 obč. zák. důvodná. Na rozdíl od něho však dospěl k odlišnému závěru ohledně nároku žalovaných na bytovou náhradu. Konstatoval, že v případě zániku nájmu bytu, k němuž došlo zánikem členství nájemce v družstvu, není ve smyslu § 714 odst. 2 (míněno zřejmě věty druhé) obč. zák. osoba, jejíž nájem bytu zanikl, povinna se z bytu vystěhovat, pokud jí není zajištěna bytová náhrada za podmínek uvedených v § 712 odst. 2 a 3, popřípadě poskytnuto přístřeší za podmínek uvedených v § 712 odst. 5. Vzhledem k tomu, že v dané věci zanikl nájem žalovaných k bytu v důsledku výkonu rozhodnutí postižením jejich členských práv a povinností v Družstvu (tedy pro jimi zaviněnou situaci, vzniklou tím, že nesplnili svůj závazek vůči věřiteli), nelze ztrátu tohoto právního důvodu bydlení podřadit pod některý z důvodů zániku nájmu bytu upravených v § 712 odst. 2 a 3 obč. zák., jmenovitě pak pod důvod výpovědi podle § 711a odst. 1 písm. a) obč. zák. (jak to učinil soud prvního stupně), neboť tento výpovědní důvod nemůže úspěšně uplatnit právnická osoba, kterou žalobce nesporně je. Nárok žalovaných na bytovou náhradu je nutno posoudit podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák., což znamená, že jim stačí při vyklizení poskytnout toliko přístřeší; vyšší forma bytové náhrady v podobě náhradního ubytování či dokonce náhradního bytu zde nepřipadá v úvahu již proto, že nejde o rodinu s nezletilými dětmi. Uvedl dále, že daný případ zániku nájmu bytu lze analogicky (§ 853 obč. zák.) posoudit podle § 712 odst. 2 písm. b) obč. zák., upravujícího zánik nájmu v důsledku deliktního chování nájemce bytu; za analogický lze považovat i případ zániku práva bydlení v důsledku ztráty vlastnického práva k bytu či domu exekucí.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnili v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vyjadřují nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu ohledně jejich nároku na bytovou náhradu, a namítají, že neporušili žádné povinnosti vyplývající z nájmu bytu; proto je vyloučeno použití ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. Bylo by absurdní (uvádí se v dovolání), pokud by na roveň hrubého porušení povinností vůči druhé straně právního vztahu byla postavena situace, kdy jedna smluvní strana porušila své povinnosti vůči třetí osobě. Vyjadřují přesvědčení, že v jejich případě je zcela na místě analogická aplikace ustanovení § 711a odst. 1 písm. a) obč. zák., a poukazují na to, že okolnost, že právnická osoba nemůže dát z uvedeného důvodu výpověď z nájmu bytu, neznamená, že je nelze použít pro případ bytové náhrady. Namítají, že odvolacím soudem použitá analogie s případem zániku vlastnického práva k domu nebo bytu nařízením exekuce, je nepřípadná, a uvádějí, že takovou situaci nelze posuzovat stejně jako zánik nájmu bytu jako nájmu chráněného, když navíc úprava výkonu rozhodnutí výslovně nemodifikuje obecnou úpravu bytových náhrad. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. září 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti té části měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, v níž odvolací soud vázal vyklizení žalovaných z bytu na zajištění přístřeší. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do patnácti dnů od právní moci rozsudku, do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3 o. s. ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Přípustnost dovolání se tak omezuje na tu část měnícího výroku, která se týká povinnosti žalovaných předmětný byt vyklidit po zajištění přístřeší; ostatně výtky dovolatelů pouze proti této části měnícího výroku napadeného rozsudku směřují. Z obsahu dovolání vyplývá, že další část měnícího výroku o věci samé (část týkající se uložené vyklizovací povinnosti) dovoláním napadena nebyla. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat její věcnou správnost, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).


Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. přezkoumán ve výše uvedeném rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho obsahovou konkretizací. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 o. s. ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu. Dovolací soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozsudku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.

Podle § 714 věty první obč. zák. zánikem členství osoby v bytovém družstvu zaniká její nájem bytu. Podle věty druhé citovaného ustanovení osoba, jejíž nájem bytu zanikl, není povinna se z bytu vystěhovat, pokud jí není zajištěna bytová náhrada za podmínek uvedených v § 712 odst. 2 a 3, popřípadě poskytnuto přístřeší za podmínek uvedených v § 712 odst. 5 obč. zák.

V dané věci nebyl dovoláním zpochybněn závěr odvolacího soudu, že žalovaným zaniklo v důsledku zániku jejich členství v družstvu jejich právo společného nájmu k předmětnému bytu, stejně tak jako závěr, že při posouzení nároku žalovaných na bytovou náhradu je nutno vycházet z ustanovení § 714 obč. zák., a proto dovolací soud z uvedených závěrů vychází.


Z ustanovení § 712 odst. 2 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v případě zániku nájmu výpovědí pronajímatele z důvodů zde vyjmenovaných mimo jiné i z důvodu podle § 711a odst. 1 písm. a) obč. zák. má nájemce právo na náhradní byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má vyklidit (přiměřený náhradní byt).

Podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák., skončí-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 2 písm. a), b), c) a d), stačí pro vyklizení poskytnout přístřeší.

Z uvedených ustanovení vyplývá, že v prvé z uvedených situací jde o zánik nájmu výpovědí pronajímatele, k níž je třeba přivolení soudu, a to z důvodů, jež nespočívají vůbec v chování nájemce bytu, ale jsou ku prospěchu pronajímatele (resp. v zákoně vyjmenovaných subjektů). Pronajímatel má v uvedených případech nejen ztíženou možnost ukončení nájemního vztahu výpovědí (potřebuje k tomu rozhodnutí soudu), ale též uvolnění bytu, neboť povinnost k jeho vyklizení je podmíněna zajištěním nejvyšší formy bytové náhrady v podobě přiměřeného náhradního bytu. Je to dáno zvýšenou mírou ochrany nájemce v těchto případech zániku nájemního vztahu, vyplývající právě z povahy daných výpovědních důvodů. Naproti tomu v případech, jež má na mysli ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák., jde o výpovědní důvody spočívající výlučně v chování nájemce bytu (tedy o tzv. sankční výpovědní důvody srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 28/2009), kdy k zániku nájmu dochází již dáním (doručením) platné výpovědi pronajímatele, bez ingerence soudu. Povaze těchto výpovědních důvodů pak odpovídá i forma bytové náhrady - přístřeší, jež pro tyto případy zániku nájmu bytu zásadně přichází v úvahu.

V projednávané věci odvolací soud dovodil, že při posuzování nároku žalovaných na bytovou náhradu nelze za použití § 714 odst. 2 věty druhé obč.zák. postupovat podle § 712 odst. 2 obč. zák. Dovolací soud se s tímto názorem odvolacího soudu, a to vzhledem k výše uvedenému, ztotožňuje; není totiž žádného rozumného důvodu pro to, aby v případě zániku nájemního vztahu z důvodu, jaký nastal v projednávané věci (a který nejenže není pronajímateli ku prospěchu, ale jenž nemohl ani ovlivnit), byl pronajímatel (žalobce) zatížen omezením, spočívajícím v tom, že vyklizení bytu, jehož je vlastníkem, bude podmíněno zajištěním přiměřeného náhradního bytu. Uvedený závěr nemůže zpochybnit námitka dovolatelů, opírající se o argumentaci pokud jde o užití výpovědního důvodu podle § 711a odst. 1 písm. a) obč. zák. pronajímatelem, který je právnickou osobou.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit i pokud dovodil, že v souzené věci lze aplikovat ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák., a posoudit důvod zániku nájemního vztahu žalovaných analogicky (§ 853 obč. zák.) jako případ, jež má na mysli ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. Dovolací soud je toho názoru, že tomu nebrání ani okolnost, že posléze upravený výpovědní důvod míří výslovně na případ hrubého porušení povinností nájemce, vyplývajících z nájmu bytu, tedy povinností vůči druhé straně nájemního vztahu (pronajímateli), zatímco v dané věci šlo o porušení povinnosti k tíži nikoliv subjektu daného vztahu, ale jiného (závazkového) právního vztahu. V obou případech jde totiž o situaci, vzniklou jednáním žalovaných, jež není v souladu s právem, a důsledky jejich jednání nelze klást k tíži pronajímatele (vlastníka) bytu. Nepřiměřenou tvrdost, jež by v podobných situacích vznikla v případě rodiny nájemce, v níž jsou nezletilé děti, lze zmírnit postupem podle § 712 odst. 5 věta druhá obč. zák., jež je u výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. aplikovatelné (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4131/2008). O takovýto případ se však v souzené věci nejedná.

Napadený rozsudek je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalovaných, správný.

Dovolací soud proto podle § 243a odst. 1 věty prvé a § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání bez nařízení jednání zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. , když žalovaní s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení a žalobci v dovolacím řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. srpna 2010

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu