26 Cdo 2526/2012
Datum rozhodnutí: 13.12.2012
Dotčené předpisy: § 703 odst. 2 obč. zák.




26 Cdo 2526/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně J. V. , bytem v U. H., Š. 1048, adresa pro doručování: U. H., J. E. P 365, zastoupené JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová 1254, proti žalovanému Ing. P. H. , bytem v U. H., Š. 1048, zastoupenému JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 9 C 94/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. února 2012, č. j. 19 Co 182/2011-82, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. února 2012, č. j. 19 Co 182/2011-82, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. května 2011, č. j. 9 C 94/2009-58, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně (bývalá manželka žalovaného) se domáhala, aby soud zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 15, sestávajícímu z kuchyně, 3 pokojů a příslušenství, nacházejícímu se v domě č. p. 1048 v U. H., na ulici Š., (dále jen předmětný byt , resp. byt , a předmětný dům , resp. dům ), určil ji jako členku Bytového družstva vlastníků Š., se sídlem U. H., Š. 1046, (dále jen bytové družstvo ) dalším nájemcem předmětného bytu a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 25. května 2011, č. j. 9 C 94/2009-58, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Manželství účastníků uzavřené dne 25. července 1981 bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. září 2008, č. j. 11 C 43/2008-11, který nabyl právní moci dne 25. října 2008. Rozhodnutím Posádkové správy Uherské Hradiště ze dne 14. srpna 1987, č. j. 116/11/10/87 (dále jen rozhodnutí ze dne 14. srpna 1987 ), byl žalovanému (tehdy vojáku z povolání) přidělen se souhlasem dřívějšího Městského národního výboru v Uherském Hradišti předmětný byt (určený pro ubytování vojáků z povolání) podle § 26 zákona č. 41/1964 Sb. Dne 2. září 1987 pak žalovaný a Podnik bytového hospodářství v Uherském Hradišti uzavřeli dohodu o předání a převzetí tohoto bytu (dále jen dohoda ze dne 2. září 1987 ). Žalovaný přestal být vojákem z povolání k 30. listopadu 1991. Dne 28. března 1998 (za trvání manželství účastníků a v době, kdy spolu trvale žili) uzavřeli bytové družstvo jako pronajímatel a účastníci jako nájemci smlouvu o nájmu předmětného (družstevního) bytu na dobu neurčitou (dále jen nájemní smlouva ze dne 28. března 1998 ). Na tomto skutkovém základě dovodil, že předmětný byt byl původně bytem vojenským podle § 68 odst. 1 bodu 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 41/1964 Sb. ), a měl tak povahu bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb.; na podkladě rozhodnutí ze dne 14. srpna 1987 a dohody ze dne 2. září 1987 proto účastníkům nemohlo vzniknout právo společného užívání bytu manžely, které by se následně transformovalo (podle § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ) na právo společného nájmu bytu manžely. V této souvislosti dodal, že právo osobního užívání bytu sloužícího k trvalému ubytování pracovníků organizace se k 1. lednu 1992 změnilo na nájem služebního bytu, splňoval-li byt kritéria stanovená zvláštním zákonem pro služební byty (§ 7 a § 8 zákona č. 102/1992 Sb.), nebo na prostý nájem, pokud tato kritéria nesplňoval (§ 871 odst. 4 obč. zák.); i v posléze uvedeném případě však byl vyloučen vznik práva společného nájmu bytu manžely k 1. lednu 1992. V návaznosti na to se zabýval otázkou, zda účastníkům vznikl společný nájem předmětného (družstevního) bytu na základě nájemní smlouvy ze dne 28. března 1998. V této souvislosti s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 120/96, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000 a sp. zn. 26 Cdo 916/2001 zdůraznil, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je též okolnost, že jde o byt právně volný. Vycházeje z uvedeného právního názoru dovodil, že nájemní smlouva ze dne 28. března 1998 je absolutně neplatná, neboť ke dni jejího uzavření svědčilo žalovanému k předmětnému bytu nájemní právo (a byt tak nebyl právně volný), s nímž se účastníci této smlouvy nijak nevypořádali. Poté uzavřel, že účastníkům tedy nevzniklo právo společného nájmu bytu manžely a nebyly tudíž splněny předpoklady pro jeho zrušení rozhodnutím soudu podle § 705 obč. zák.; proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. února 2012, č. j. 19 Co 182/2011-82, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Dodal, že právo společného nájmu předmětného bytu manžely nemohlo účastníkům vzniknout ani v důsledku toho, že za trvání nájemního práva žalovaného k bytu se vlastníkem předmětného domu stalo bytové družstvo; podle jeho názoru změna v osobě vlastníka nemá vliv na nájemní vztahy nájemců v předmětném domě . Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). V dovolání především vyjádřila nesouhlas s právním názorem, že ani poté, co vlastnické právo k předmětnému domu nabylo bytové družstvo, nemohlo ze zákona (na základě jeho analogické aplikace) vzniknout právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu jako bytu družstevnímu. V této souvislosti s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, a ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2228/2004 namítla, že právní skutečností rozhodnou pro změnu konkrétního bytu na byt družstevní je právě nabytí vlastnického práva bytového družstva k domu, v němž se byt nachází, a že stane-li se jeden z manželů za trvání manželství jako člen družstva nájemcem družstevního bytu (dnem, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k domu, v němž se byt nachází), je třeba na základě analogické (§ 853 obč. zák.) aplikace ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. dovodit, že vznikne právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu za předpokladu, že manželé spolu trvale žijí. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., který dovolatelka s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnila.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda nabytí vlastnického práva bytového družstva k předmětnému domu mohlo vést ke vzniku práva společného nájmu družstevního bytu manžely. Uvedená otázka je totiž soudy rozhodována rozdílně, byť již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání pro řešení uvedené otázky přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyla napadena správnost právního závěru, že v době do 31. prosince 1991 byl uživatelem předmětného bytu pouze žalovaný (účastníkům nesvědčilo tehdejší právo společného užívání bytu manžely), neboť předmětný byt byl v té době bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace (§ 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku; citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13. listopadu 1995 § 7 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník), tj. bytem, na nějž se vztahovalo ustanovení § 182 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991, vylučující vznik práva společného užívání bytu manžely. Stejně tak nebyla zpochybněna ani správnost právního závěru, že právo osobního užívání bytu žalovaného se dnem 1. ledna 1992 transformovalo buď na nájem služebního bytu nebo na prostý nájem, avšak nikoli na právo společného nájmu bytu manžely. Dovoláním nebyla zpochybněna ani správnost právního názoru, že za trvání manželství účastníků se změnil charakter předmětného bytu, neboť se stal bytem družstevním (viz výklad uvedený v následujícím odstavci). Za této situace dovolací soud z uvedených právních závěrů vychází.
Judikatura Nejvyššího soudu České republiky je ustálena v názoru, že družstevním bytem se rozumí byt, který družstvo pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání svým členům. Bytovým družstvem je přitom každé družstvo, které zajišťuje bytové potřeby svých členů, a to zejména tím, že svým členům pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání byty nebo jiné místnosti, nebytové prostory. Bytovým družstvem je nejen družstvo, které má zajišťování bytových potřeb uvedeno ve svém předmětu podnikání (činnosti), ale i takové družstvo, jež bytové potřeby svých členů skutečně zajišťuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 1999, sp. zn. 21 Cdo 327/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Kromě toho Nejvyšší soud České republiky opakovaně vyjádřil závěr, že právní skutečností rozhodnou pro změnu konkrétního bytu na byt družstevní, je nabytí vlastnického práva bytového družstva k domu, v němž se byt nachází (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, uveřejněného pod C 2106 v sešitě č. 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek z 18. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 2435/2002, uveřejněný pod C 2107 v sešitě č. 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu /ústavní stížnost proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 31/04/, rozsudek z 19. listopadu 2002, sp. zn. 26 Cdo 501/2003, a usnesení z 26. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 1202/2003).
V již zmíněných rozhodnutích ze dne 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, a ze dne 26. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 1202/2003, zaujal Nejvyšší soud rovněž právní názor, že stane-li se jeden z manželů za trvání manželství jako člen družstva nájemcem družstevního bytu (dnem, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k domu, v němž se byt nachází), je třeba na základě analogické (§ 853 obč. zák.) aplikace ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. dovodit, že vznikne právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu za předpokladu, že manželé spolu trvale žijí. Z odůvodnění citovaných rozhodnutí dále vyplývá, že přeměna předmětného bytu na byt družstevní je doprovázena takovými právně významnými skutečnostmi jako je založení bytového družstva, vznik žalobcova členství v tomto družstvu (spojeného s jeho majetkovou účastí v družstvu) a následné nabytí vlastnického práva k předmětnému domu družstvem, které jsou svým významem natolik zásadní, že je lze postavit na roveň předpokladům, za nichž vzniká podle § 703 odst. 2 obč. zák. právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil dále např. v rozsudcích ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2228/2004, ze dne 25. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 780/2006, a ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 3446/2007, a sdílí je i v souzené věci.
V projednávaném případě především nelze ztratit ze zřetele, že dovolatelka se domáhala zrušení práva společného nájmu účastníků (bývalých manželů) k předmětnému bytu jako bytu družstevnímu . S přihlédnutím k citované judikatuře však nelze pokládat za správný právní názor, že změna v osobě vlastníka nemá vliv na nájemní vztahy nájemců v předmětném domě . Odhlédnuto od uvedeného (nesprávného) právního názoru přitom napadený rozsudek spočívá již jen na závěru (na němž založil své zamítavé rozhodnutí soud prvního stupně), že právo osobního užívání bytu žalovaného se dnem 1. ledna 1992 transformovalo na jeho individuální nájemní právo, které následně bránilo tomu, aby účastníkům platně založila společný nájem bytu manžely nájemní smlouva ze dne 28. března 1998. Z uvedeného právního závěru však nelze bez dalšího dovodit, že účastníkům nevzniklo (nemohlo vzniknout) právo společného nájmu družstevního bytu manžely, tj. právo, o jehož zrušení se ve skutečnosti v daném případě jedná. Není totiž vyloučeno, že toto právo účastníkům vzniklo přímo ze zákona (na základě jeho analogické aplikace) v souvislosti s přeměnou předmětného bytu na byt družstevní (viz shora uvedený výklad), jak dovolatelka správně namítla v dovolání.
Z řečeného vyplývá, že celkový závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že účastníkům nevzniklo právo společného nájmu (družstevního) bytu manžely a nebyly tudíž splněny předpoklady pro jeho zrušení rozhodnutím soudu podle § 705 obč. zák., je přinejmenším předčasný (neúplný), a už proto nesprávný.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl užit opodstatněně.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. prosince 2012
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu