26 Cdo 2526/2009
Datum rozhodnutí: 20.09.2011
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák.




26 Cdo 2526/2009 - 88
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobkyně obce Psáry , se sídlem Psáry, Pražská 137, zastoupené Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 5, proti žalovaným
1) Ing. H. L. N. , bytem P., a 2) Ing. P. L. , bytem tamtéž, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 10 C 360/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2009, č. j. 26 Co 497/2008-77, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo a náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Praha západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 6. 2008, č. j. 10 C 360/2007-52, zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit pozemek, zapsaný na LV pro k.ú. a obec P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště P. (dále předmětný pozemek , resp. pozemek ); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne
21 1. 2009, č. j. 26 Co 497/2008-77, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal ve shodě s ním za prokázáno, že dle zápisu v katastru nemovitostí svědčí žalobkyni k předmětnému pozemku vlastnické právo, že dne 27. 5. 2002 uzavřela (v zastoupení starosty J. Z.) se žalovanými smlouvu o nájmu pozemku (dále též Smlouva ) na dobu 50-ti let za roční nájemné ve výši 100,- Kč a že její záměr Smlouvu uzavřít byl řádně a po zákonem stanovenou dobu zveřejněn. Přisvědčil i jeho závěru, že Smlouva vyhovuje jak obecným požadavkům stanoveným v ustanoveních § 37 a § 663 a násl. obč. zák., tak i ustanovením 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obecním zřízení, v tehdy platném znění (dále jen zákon o obcích ). V odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že pokud žalobkyně v odvolání zpochybnila smluvní ujednání o výši nájemného (námitkou, že ve srovnání s tržním nájmem ve stejné lokalitě se jeví přinejmenším jako nemravné), jedná se z hlediska tvrzených skutečností o nepřípustnou novotu, ke které nelze v odvolacím řízení přihlížet (§ 205a o. s. ř. a contrario). Na základě toho rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že vznesená námitka neplatnosti Smlouvy pro rozpor s dobrými mravy je nově tvrzenou skutečností či důkazem ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř. Uvádí, že takováto námitka není skutkovou okolností, nýbrž právním hodnocením věci, které musí provést soud, nikoli účastník; v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 16 Co 98/96. Dovozuje, že tvrdila-li v řízení, že Smlouva je absolutně neplatná (byť z jiných důvodů, než je rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč. zák.), měl se soud 1. stupně, nebo alespoň soud odvolací ex offo zabývat všemi v úvahu přicházejícími důvody absolutní neplatnosti, bez ohledu na to, zda byly v řízení tvrzeny. Protože tak odvolací soud nepostupoval a nezabýval se neplatností Smlouvy z hlediska jejího rozporu s dobrými mravy, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 21. ledna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ) srov. čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,
Nejvyšší soud, poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné,
že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V projednávané věci dovolatelka spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s otázkou, zda se ustanovení § 205a o. s. ř. uplatní i ve vztahu k námitce absolutní neplatnosti Smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, vznesené teprve v odvolacím řízení. Právní závěr odvolacího soudu, že důvodem neplatnosti Smlouvy není rozpor se zákonem o obcích, nebyl dovoláním zpochybněn a dovolací soud z něj proto vychází.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 10. 2008, sp.zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněném pod č. 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 190/09), vyjádřil právní názor, že soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků. Uvedené oprávnění soudu platí také pro řízení odvolací (srov. § 211 o. s. ř.), ovšem s omezením, jež vyplývá ze systému neúplné apelace, na němž je odvolací řízení ve sporném řízení vybudováno. Znamená to, že ani v odvolacím řízení nemůže soud provádět jiné než účastníky navržené důkazy (za podmínek uvedených v ustanovení § 205a odst. 1
o. s. ř.) a nenavržené důkazy jen tehdy, je-li pro to podklad v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení. Jinak řečeno, měla-li by potřeba provedení nenavrženého důkazu vyplynout z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudcích ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008, a ze dne 31. 5. 2011, sp.zn. 29 Cdo 1993/2010, a sdílí
jej i v projednávané věci. S uvedenými závěry není v rozporu ani rozhodnutí sp. zn.
16 Co 98/96, na něž dovolatelka poukazuje.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243 odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu