26 Cdo 2515/2010
Datum rozhodnutí: 12.05.2011
Dotčené předpisy: § 663 obč. zák.




26 Cdo 2515/2010
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce statutárního města Brna , se sídlem Brno, Dominikánské nám. 1, adresa pro doručování městská část Brno Starý Lískovec, Klobásova 9, proti žalovanému T.H. , zastoupenému Mgr. Robertem Holfeuerem, advokátem se sídlem Brno, Purkyňova 45, o zaplacení částky 64.311,-- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 42 C 346/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2009, č.j. 37 Co 68/2007-87, takto:

I. Dovolání se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení požadované částky z titulu dlužného nájemného z pronajatého pozemku.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 11. 2006,
č.j. 42 C 346/2005-40, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 64.311,-- Kč s příslušenstvím; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem
ze dne 28. 4. 2009, č.j. 37 Co 68/2007-87, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování opakováním listinných důkazů a výslechy svědků (J.K., H.F. a P.H.) vzal za prokázáno, že dne 21. 12. 1999 uzavřel žalobce s žalovaným (jako s nájemcem) smlouvu o nájmu části pozemku parc. č. 1684/86 v k.ú. S.L. o výměře 1016 m2 (dále jen ,,Nájemní smlouva a ,,předmětný pozemek , resp. ,,pozemek ), že dne 12. 5. 2004 uzavřeli účastníci dohodu o skončení nájmu
(dále jen ,,Dohoda ), že Dohoda obsahovala ujednání, dle něhož nájemní vztah účastníků zaniká ke dni jejího uzavření, pronajímatel potvrzuje převzetí pozemku bez závad
a oba účastníci jsou v souvislosti s nájmem předmětného pozemku k dnešnímu dni (tj. ke dni 12. 5. 2004) zcela vyrovnáni a nemají vůči sobě žádné pohledávky. Rovněž vzal za zjištěno, že žalovaný byl žalobcem vyzýván k zaplacení dlužného nájemného výzvami
ze dne 8. 12. 2004 a 12. 1. 2005. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalobu shledal důvodnou konstatoval, že ačkoliv byl žalovaný žalobcem k úhradě dlužného nájemného vyzýván, nebylo možno na základě toho dospět k závěru,
že ke dni skončení nájmu dlužil žalobci požadovanou částku. Dluh žalovaného na nájemném nebyl prokázán ani výslechem svědků, kdy J.K.a H.F. sice potvrdili, že ,,byla řeč o dlužném nájemném , nicméně neznali jeho přesnou výši a ani důvod, proč
se za této situace v Dohodě objevila formulace, že účastníci jsou finančně vyrovnáni. Naopak svědek P.H. (bývalý starosta žalobce) výslovně uvedl, že o žádném dluhu na nájemném neví a že pokud by dluh existoval, Dohodu v tomto znění by nepodepsal. Odvolací soud uzavřel, že tato skutečnost spolu s obsahem Dohody svědčí o tom, že ke dni 12. 5. 2004 žalovaný dluh na nájemném vůči žalobci neměl.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně i proti výroku o nákladech řízení) podal žalobce dovolání, jehož přípustností se nezabýval a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř. Vyjadřuje přesvědčení, že skutkový závěr odvolacího soudu o neexistenci dluhu na nájemném nemá oporu v provedeném dokazování a namítá, že ze svědeckých výpovědí jeho bývalých zaměstnanců J.K. a H. F., jakož i bývalého starosty P. H. jednoznačně vyplývá, že do Dohody byla omylem vepsána věta ve znění ,,Účastníci dohody prohlašují, že v souvislosti s nájmem uvedeného pozemku jsou k dnešnímu dni zcela vyrovnáni a nemají vůči sobě žádné pohledávky . Odvolacímu soudu vytýká, že si z navržených listinných důkazů a svědeckých výpovědí, svědčících jednoznačně v neprospěch žalovaného, vybral pouze svědeckou výpověď P.H., tj. důkaz, který nepodporuje ani jednu ze stran. Výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem tak neodpovídá § 132 o.s.ř., neboť ,,v jeho pojetí je v hodnocení důkazů z hlediska důležitosti a věrohodnosti logický rozpor . Dovolatel má dále za to, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože neprovedl jím navrhované důkazy (výslechem žalovaného a přehledem plateb obsaženým v návrhu na doplnění dokazování ze dne 18. 8. 2008)
a jejich neprovedení nijak neodůvodnil. V této souvislosti vyjadřuje názor, že způsob úhrady nájemného nelze prokázat jinak, než právě výslechem účastníka , a že nemůže prokázat něco, co ve skutečnosti nebylo uskutečněno, tj. není schopen navrhnout důkazy k prokázání neuhrazení dluhu. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. dubna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).
Poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel výslovně napadl rovněž nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu, s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) však zastává názor, že ve vztahu k tomuto výroku nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány; navíc dovolání proti nákladovým výrokům byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu není přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura 5/2002). Lze tedy uzavřít, že dovolání s ohledem na obsahovou konkretizaci uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř. směřuje pouze proti výroku napadeného rozsudku, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Vzhledem k tomu, že dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., zabýval se dovolací soud tím, zda řízení před odvolacím soudem namítanou vadou trpí. Její naplnění spatřuje dovolatel v tom, že nebyly provedeny jím navržené důkazy. Obecně lze sice námitku, že soud neprovedl navržené důkazy, podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., niméně dovolací soud je toho názoru, že touto vadou není řízení postiženo. Jak se podává z obsahu spisu (č.l. 58), dovolatel sice navrhl doplnění dokazování přehledem plateb nájemného, avšak na provedení důkazu listinou tento přehled obsahující, netrval, a to ani poté, co mu bylo dáno poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. srov. protokoly o jednáních konaných před odvolacím soudem dne 9. 1. 2008, dne 3. 3. 2009 a dne 28. 4. 2009 (č.l. 70, 74, 84 ). Při posledním z těchto jednání, při němž byl vyhlášen rozsudek, pak právní zástupce žalobce výslovně uvedl, že nenavrhuje provedení žádných důkazů. Návrh na provedení důkazů výslechem žalovaného pak nebyl ze strany žalobce (jak vyplývá z obsahu spisu) vůbec učiněn. Za této situace nelze považovat uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. za opodstatněné. Protože existence jiné vady řízení nebyla namítána a nepodává se ani ze spisu, zabýval se dovolací soud dalším uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud učinil svůj skutkový závěr o neexistenci dluhu žalovaného na nájemném ke dni podepsání Dohody; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů
a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů v tomto směru zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení existence dluhu, o jehož zaplacení je žalováno.
Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu včetně učiněného skutkového závěru a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Pro úplnost lze dodat, že napadené rozhodntí vychází ze závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by ke dni skončení nájmu měl žalovaný u žalobce dluh na nájemném, nikoliv na závěru, že dluh byl uhrazen (jak se zřejmě vzhledem k obsahu dovolání mylně domnívá dovolatel).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči neúspěšnému žalobci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu