26 Cdo 2515/2007
Datum rozhodnutí: 28.05.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 2515/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce m. H. K., proti žalovanému P. F., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 9 C 49/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2007, č.j. 21 Co 484/2006-178, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2007, č.j. 21 Co 484/2006-178, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne


10. 7. 2006, č.j. 9 C 49/2003-149 [poté co jeho vyhovující rozsudek (pro uznání) ze dne 25. 1. 2005, č.j. 9 C 49/2003-29, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 1. 2005, č.j. 9 C 49/2003-43, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2005, č.j. 21 Co 154/2005-57, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení], žalovanému opět uložil povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci byt č. 14,


I. kategorie o jednom pokoji a kuchyni s příslušenstvím v 6. podlaží domu č.p. 911 ve F. ul. v H. K. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného bytu, že rozhodnutím Městského národního výboru v H. K. ze dne 11. 5. 1982, č.j. byt/861/82, byl předmětný byt přidělen jako náhradní J. F. (otci žalovaného), že ten byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 8. 2000, č.j. Nc 1101/2000-25, omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že byl oprávněn nakládat jen s částkou 3.000,- Kč měsíčně a jinak byl zbaven způsobilosti k právním úkonům , že žalovaný byl ustanoven opatrovníkem J. F., že J. F. byl dne 27. 11. 2001 umístěn do Domova důchodců v H. K., že tam dne .. zemřel, že ještě předtím probíhalo před soudem prvního stupně pod sp. zn. 14 C 207/98 řízení


o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kterou dal žalobce J. F. pro hrubé porušování dobrých mravů v domě (shromažďování odpadků v bytě a zápach), že tehdy při jednání dne 10. 12. 2001 (nynější) žalovaný uvedl, že J. F. je v zařízení s celoročním pobytem a není předpoklad, že by se do bytu natrvalo vrátil a také, že konečně bude moci využít bydlení v předmětném bytě, neboť mu to otec svým chováním znemožňoval , že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne


10. 12. 2001, č.j. 14 C 207/98-64, byla žaloba o přivolení k výpovědi zamítnuta s přihlédnutím k závažné duševní poruše J. F., že žalovaný J. F. před odchodem do Domova důchodců téměř denně navštěvoval, že však v předmětném bytě nepřespával (pro zápach a chování otce) a že přespával v kanceláři


a u náhodných známostí.


Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný nesplnil předpoklady pro přechod nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen obč. zák. ) a ustanovení § 708 obč. zák., neboť nežil s J. F. před jeho odchodem do Domova důchodců ve společné domácnosti. Při hodnocení důkazů přiznal značnou váhu důkazům provedeným v dřívějším řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 207/98 a současná (odlišná) tvrzení žalovaného pokládal za účelová.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 2. 2007, č.j. 21 Co 484/2006-178, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.


Odvolací soud doplnil dokazování výslechem svědkyně P. H.


a dospěl ke stejným skutkovým závěrům jako soud prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že i takto zjištěný skutkový stav postačuje k naplnění závěru o žití žalovaného ve společné domácnosti s J. F. Podle odvolacího soudu i specifická podoba soužití ve společné domácnosti žalovaného


a J. F. (žalovaný svoji přítomnost v bytě vzhledem k povaze onemocnění otce, jeho věku a stavu bytu omezoval nutnou míru a pokud to bylo možné pobýval v místě podnikání, popřípadě u nahodilých přítelkyň, o otce se však každodenně staral, spravoval jeho záležitosti a zjevně se na byt otce, pokud jde o uspokojení své bytové potřeby, spoléhal) naplnila předpoklady pro přechod nájmu na žalovaného stanovené v § 706 odst. 1 věta první obč. zák. (správně ve spojení s § 708 obč. zák.). Proto žalobu na jeho vyklizení zamítl.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o.s.ř. , a jako dovolací důvody uplatnil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a s judikaturou Ústavního soudu České republiky a to zejména nálezem sp. zn. IV. 8/05, navíc jde o rozhodnutí pro žalobce zcela nečekané a naprosto tak narušuje právní jistotu účastníků sporu ohledně rozhodování věci předvídatelným způsobem. Namítal, že skutečnost, že žalovaný nežil se svým otcem (nájemcem bytu) ve společné domácnosti, byla jednoznačně prokázána, a to ze samotných vyjádření žalovaného. Dále pak odkazoval na zjištění vyšlá najevo v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu otce žalovaného, zejména pak na to, že žalovaný předmětný byt pouze navštěvoval, neboť přespávání v bytě bylo s ohledem na onemocnění otce nemožné, dále zdůrazňoval, že již v roce 2000 žalovaný uváděl, že má zájem otce umístit v nějakém sociálním zařízení,


a že v roce 2001 podal žalovaný žádost o umístění otce do domova důchodců, kam byl téhož roku rovněž umístěn, což evidentně dokazuje, že žalovaný nechtěl se svým otcem vést společnou domácnost. Poukazoval na to, že uvedená vyjádření žalovaný učinil nedlouho poté, co se tyto skutečnosti staly. V tomto směru se proto jeví tato vyjádření nezkreslena zájmem žalovaného na výsledku nyní vedeného řízení, neboť byla učiněna v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu otce žalovaného. Rovněž poukázal na to, že i v opatrovnickém řízení, v němž byl svému otci ustanoven opatrovníkem, bylo jednoznačně prokázáno, že s otcem nikdy nevedl a ani neměl v úvahu vést společnou domácnost, pouze mu poskytoval jakousi výpomoc. Jeho otec pak z bytu natrvalo odešel do domova důchodců. Odvolacímu soudu pak vytkl, že pokud z toho, že žalovaný jako opatrovník nakládal s finančními prostředky svého otce, dovodil, že s ním žil ve společné domácnosti, je tento závěr nesprávný, neboť uvedená skutečnost prokazuje pouze plnění jeho povinností jako opatrovníka a nikoli vedení společné domácnosti. Okolnost, že žalovaný spoléhal na to, že bude užívat byt otce, svědčí podle žalobce o spekulativním záměru žalovaného, který předpokládal uvolnění bytu otcem a vylučoval jeho úmysl vest s otcem společnou domácnost. Zdůraznil, že žalovaný se nenachází v žádné komplikované životní situaci, která by toto jeho jednání ospravedlňovala. Dále žalobce odvolacímu soudu vytýkal jeho závěry, že nebylo-li v řízení prokázáno, že žalovaný vedl společnou domácnost s někým jiným, musel ji vést se svým otcem, když takové skutečnosti nebyly vůbec předmětem řízení, navíc za situace, kdy žalovaný nemusel vést společnou domácnost s nikým. Žalobce rovněž zpochybnil závěry odvolacího soudu, že se o otce žalovaného nestarala jiná osoba než žalovaný, když ze svědeckých výpovědí bylo prokázáno, že některé základní služby otci žalovaného poskytovala pečovatelská služba. Odkázal na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 26 Cdo 71/99 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 26 Cdo 1740/2000. S ohledem k závěry přijaté v této judikatuře dovozoval, že i přes případnou poskytovanou pomoc otci ze strany žalovaného, nelze takové jednání považovat za vytvoření společné domácnosti. Vyjádřil také přesvědčení, že skutečnosti uvedené svědkyní P. H. nic neprokazují. Navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Vyvracel jednotlivé námitky žalobce a závěrem navrhl, aby bylo podané dovolání zamítnuto a žalobci byla uložena povinnost nahradit mu náklady dovolacího řízení.


Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.


Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence těchto vad nebyla namítána a vady tohoto charakteru nevyplynuly ani z obsahu spisu.


Odvolací soud založil své posouzení na skutkovém závěru, že i když žalovaný nebydlel s J. F. v předmětném bytě, beztak naplnil s ohledem na specifické okolnosti případu pojem žití ve společné společnou domácnosti jako jednu z podmínek pro přechod nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první ve spojení s § 708 obč. zák.


Zpochybnil-li tedy dovolatel naplnění uvedeného předpokladu, zpochybnil tím právní posouzení věci a uplatnil tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a nikoliv dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (na který rovněž v dovolání odkázal).


Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.


Podle § 708 obč. zák. ustanovení § 706 odst. 1 a § 707 odst. 1 platí i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost.


Z konstantní judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, 14. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99, 15. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 719/99, 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 a 14. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 557/99) vyplývá, že i když


u osob uvedených v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. (§ 179 odst. 1 větě první občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991) se k přechodu práva nájmu bytu (práva osobního užívání bytu) nevyžaduje z hlediska naplnění předpokladu společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení § 115 obč. zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě, žít v trvalém životním společenství. Nestačí tedy, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti, nebo aby dokonce byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, a dále kupříkladu Občanský zákoník Komentář, 2. vydání 1994, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1994, strana 501 502). Judikatura je ustálena rovněž v názoru, že důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. tíží ve sporu toho


z účastníků, který tyto skutečnosti tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne


18. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1447/97) a že spolužití jiné osoby s nájemcem bytu musí být uskutečňováno v tomtéž bytě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky


z 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 622/99, z 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1297/2002,


a z 18. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 299/2003). Toto soužití muselo vzniknout ještě před opuštěním společné domácnosti nájemcem.


V daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s výše uvedenou judikaturou. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř byl použit opodstatněně.


Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí (§ 242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta prvá o.s.ř.).


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).


V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 28. května 2009


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu