26 Cdo 2509/2004
Datum rozhodnutí: 06.01.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 3 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 712 odst. 5 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 2509/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města Č. proti žalované J. A., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 101/2003, o dovolání žalované proti rozsudkům Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. července 2003, č. j. 8 C 101/2003-14, a Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 14. dubna 2004, č. j. 29 Co 357/2003-41, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. července 2003, č. j. 8 C 101/2003-14, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 14. dubna 2004, č. j. 29 Co 357/2003-41, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. července 2003, č. j. 8 C 101/2003-14, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 3, I. kategorie, o velikosti 4+1 s příslušenstvím, ve 2. podlaží domu čp. 2860 v ulici L. v Č. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku, žalované (a všem osobám, které s ní v bytě bydlí) uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) nezaplatila žalobci (pronajímateli bytu) nájemné a zálohy na plnění spojená s užíváním bytu částečně za měsíc srpen 2002, dále za měsíce září až listopad 2002 a leden a únor 2003, že žalobce dopisem ze dne 18. října 2002 upomenul žalovanou ohledně placení nájemného a současně ji upozornil na možnost výpovědi z nájmu bytu a že nájemné řádně neplatila ani v létech 1998, 1999 a 2001. Poté zjistil, že žalovaná v bytě bydlí se syny V. A., nar. 28. června 1989, a M. A., nar. 17. listopadu 1996, a dále s druhem M. K., že oba synové jsou zdraví, že do měsíce září 2002 s ní bydlel také syn M. D., nar. 26. června 1984, že v rozhodném období byla nezaměstnaná a měla k dispozici sociální dávky v částce 4.500,- Kč měsíčně, že její druh vydělával do 6. září 2002 asi 10.000,- Kč měsíčně a že v současné době je nezaměstnaný a pobírá asi 2.000,- Kč měsíčně a brigádně si přivydělává. Na tomto skutkovém základě usoudil na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen obč. zák. ), a proto žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl. O bytové náhradě pro žalovanou rozhodl podle § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák., neboť dovodil, že z důvodů uvedených v jeho rozsudku jsou dány předpoklady normované citovaným ustanovením pro přisouzení bytové náhrady ve formě náhradního ubytování.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. dubna 2004, č. j. 29 Co 357/2003-41, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právním posouzením věci soudem prvního stupně a tudíž shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn. Po zjištění, že do konce října 2003 (po rozhodnutí soudu prvního stupně) žalovaná dluhy na nájemném včetně poplatku z prodlení vyrovnala, že svou tíživou sociální a finanční situaci s žalobcem nikdy neřešila a ani se nepokusila vyměnit stávající byt za byt přiměřenější, se odvolací soud zabýval také posouzením, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti dovodil, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. zaplacením dlužného nájemného nezanikl a že nebyla dána ani žádná jiná okolnost, pro kterou by bylo lze žalobci odepřít výkon jeho vlastnického práva s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.; je proto na místě přivolit k výpovědi z nájmu bytu z důvodu upraveného v ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Za správné s odkazem na ustanovení § 712 odst. 5 větu druhou obč. zák. pokládal rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně o bytové náhradě. V písemném vyhotovení napadeného rozsudku byli účastníci poučeni tak, že proti rozsudku není přípustné odvolání ani dovolání.

Proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Uvedla, že bylo-li rozsudkem odvolacího soudu prohlášeno dovolání za nepřípustné, byla omezena na svých právech; současně tím odvolací soud předjímal rozhodnutí, které přísluší dovolacímu soudu, tj. zda rozhodnutí je či není zásadně právně významné. Dále namítla, že jako matka bez zaměstnání byla odkázána pouze na příjmy ze sociálních dávek, že byla nucena postarat se o dvě nezletilé děti, že je-li zaplacen dluh na nájemném, žalobce v obdobných případech žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu ani nepodává, a že dlužníkům povoluje splátkový režim pro dlužné částky. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnila správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 a § 712 odst. 5 obč. zák. Vyslovila názor, že vzhledem k zaplacení dlužného nájemného nemělo být k výpovědi z nájmu bytu s přihlédnutím k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. přivoleno (zde odkázala na R 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a pokračovala, že i kdyby přivolení k výpovědi z nájmu bytu bylo na místě, měla jí být s ohledem na zájmy nezletilých dětí a její rodiny přisouzena (podle § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák.) bytová náhrada ve formě náhradního bytu (nikoliv pouhé náhradní ubytování). Má rovněž za to, že pokud odvolací soud potvrdil (a nezrušil) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým jí bylo přisouzeno toliko náhradní ubytování, zatížil tím řízení vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. července 2003, č. j. 8 C 101/2003-14, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelka uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podala). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. července 2003, č. j. 8 C 101/2003-14, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalobkyně) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nejen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jak výslovně uvedla v dovolání), nýbrž s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) také dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Přitom vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je založeno nejen na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem není výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v rozporu s dobrými mravy, nýbrž mimo jiných rovněž na závěru, že vyklizovací povinnost žalované z bytu lze podmínit ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. zajištěním náhradního ubytování (nikoliv však náhradního bytu). Správnost obou zmíněných právních závěrů dovolatelka v dovolání napadla. Uvedené závěry by proto mohly být pokládány za otázky zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.

Soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /rozsudek byl uveřejněn také pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dovodil, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Zbývá dodat, že pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu na dobu delší než tři měsíce) je či není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) je právně významná rovněž okolnost, že žalovaný ke dni rozhodnutí soudu o věci samé nezaplatil žalobci dluh na poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C.H. BECK). Přitom v soudní praxi není pochyb o tom, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, kdy se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud mimo jiné za zjištěno, že žalobce dopisem ze dne 18. října 2002 upomenul žalovanou ohledně placení nájemného a současně ji upozornil na možnost výpovědi z nájmu bytu, že žalovaná nájemné řádně neplatila ani v létech 1998, 1999 a 2001, že v bytě bydlí s nezletilými syny V. A. a M. A. a dále s druhem M. K., že oba synové jsou zdraví, že do měsíce září 2002 s ní bydlel také syn M. D., nar. 26. června 1984, že v rozhodném období byla nezaměstnaná a měla k dispozici sociální dávky v částce 4.500,- Kč měsíčně, že její druh vydělával do 6. září 2002 asi 10.000,- Kč měsíčně a že v současné době je nezaměstnaný a pobírá asi 2.000,- Kč měsíčně a brigádně si přivydělává, že do konce října 2003 (po rozhodnutí soudu prvního stupně) dluhy na nájemném včetně poplatku z prodlení vyrovnala a že svou tíživou sociální a finanční situaci s žalobcem nikdy neřešila a ani se nepokusila vyměnit stávající byt za byt přiměřenější. Jestliže na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že uplatněná výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neodchýlil se od výše uvedené judikatury.

V případě skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. stačí při vyklizení poskytnout přístřeší jako nejnižší formu bytové náhrady (přístřeší je bytovou náhradu svého druhu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněné pod č. 169 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Pro přiznání bytové náhrady ve formě náhradního bytu (a dokonce i bytové náhrady, která byla žalované přiznána, tj. náhradního ubytování) nepostačí, že vyklizovaný nájemce má nezletilé děti (rodinu), jak vzhledem k obsahu dovolání mylně předpokládá žalovaná. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, dovodil, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele mimo jiné z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně. Ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl např. v rozsudcích ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, a dále z 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, z 26. září 2001, sp. zn. 26 Cdo 1386/2000, z 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 1888/2000, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 1406/2003, z 9. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1570/2004, a z 10. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 204/2004, a nemá důvodu se od něj odklonit ani v projednávané věci. Proto byla-li v posuzovaném případě přisouzena bytová náhrada nikoli pouze ve formě přístřeší (podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák.), nýbrž ve formě náhradního ubytování (ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák.), nemůže žalovaná ani v tomto ohledu soudům nic úspěšně vytýkat.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. ledna 2005

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu