26 Cdo 2507/2013
Datum rozhodnutí: 05.12.2013
Dotčené předpisy: § 35 obč. zák., § 686 obč. zák.



26 Cdo 2507/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobkyně A. M. I. spol. s r. o ., se sídlem v Praze 3, Bořivojova 50, IČO: 25076795, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, proti žalovaným 1. D. M. , 2. M. M. , zastoupeným Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 76/14, o zaplacení poplatků z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 235/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soud v Praze ze dne 6. června 2013, č. j. 64 Co 87/2013-173, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.906,- Kč k rukám Mgr. Jana Válka, advokáta se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalovaní podali dovolání proti rozsudku Městského soud v Praze (odvolací soud) ze dne 6. 6. 2013, č. j. 64 Co 87/2013-173, jímž potvrdil výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (soud prvního stupně) ze dne 14. 1. 2013, č. j. 16 C 235/2012-130, kterým bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni poplatek z prodlení z částky 66.356,- Kč za dobu od 26. 10. 2012, a kterým změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 10. 2. 2010 platnou smlouvu o nájmu bytu, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 18. 6. 2012, č. j. 16 EC 426/2011-73, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 10. 10. 2012, č. j. 19 Co 322/2012-106, byla žalovaným uložena povinnost zaplatit nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu za období od listopadu 2010 do července 2011 ve výši 85.520,- Kč a náklady řízení před soudy obou stupňů, že dne 25. 12. 2012 zaplatili žalovaní žalobkyni částku 144.596,- Kč, aniž by určili účel platby, kterou žalobkyně započetla na příslušenství poplatky z prodlení z dlužného nájemného do 25. 10. 2012 (v tomto rozsahu pak vzala žalobu, jíž se domáhala zaplacení poplatků z prodlení, zpět), zbývající částku ve výši 19.164,40 Kč pak na úhradu jistiny (dlužného nájemného).
Dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen o. s. ř. ), ani podle § 238a o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1, 2 o. s. ř.).
Námitkami směřujícími proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu (že soud nesprávně zjistil obsah nájemní smlouvy, že nájemné bylo zaplaceno /předem/ již v roce 2010, že vůlí M. M., která za žalované zaplatila částku 144.596,- Kč, bylo uhradit jistinu), uplatnili dovolatelé podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nepřípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť i v případě, že soud zjišťuje obsah smlouvy nebo vůli účastníků, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 46, a usnesení ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Ani dovolací námitky podřaditelné pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jimiž zpochybnili správnost závěru odvolacího soudu o platnosti nájemní smlouvy, přípustnost dovolání nezakládají.
Otázka výkladu smluv podle § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen obč. zák. ), je v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálená (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a odvolací soud se při výkladu nájemní smlouvy od této ustálené praxe neodchýlil.
V souladu s judikaturou dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že nájemní smlouva z 10. 2. 2010 obsahovala všechny zákonem (§ 686 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ), požadované náležitosti, zejména označení bytu a jeho příslušenství (k určitosti označení bytu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010, usnesení téhož soudu ze dne 31. 03. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1236/97, uveřejněné pod č. 16/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nevyplývá-li z nájemní smlouvy omezení nájemce v jeho užívacím právu, je oprávněn byt a jeho příslušenství užívat neomezeně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 01. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2446/2004). V souladu s § 686 odst. 1 obč. zák. je i závěr odvolacího soudu, že lze sjednat buď výši úhrad za plnění spojená s užíváním bytu (jak se tomu stalo v této nájemní smlouvě) nebo způsob jejich výpočtu (aniž by v nájemní smlouvě musel být zároveň stanoven způsob vyúčtování skutečně vynaložených nákladů a zaplacených záloh).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 5. prosince 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu