26 Cdo 2505/2012
Datum rozhodnutí: 15.01.2013
Dotčené předpisy: § 23 odst. 1 předpisu č. 72/1994Sb.




26 Cdo 2505/2012


ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně L. K. , zastoupené JUDr. Miroslavem Ďoubalem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, náměstí Národního odboje 48, proti žalovaným 1/ L. L. a 2/ H. L. , zastoupeným JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, o vyklizení bytu a zaplacení smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 122/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2011, č. j. 25 Co 336/2009-147, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
Původní žalobce Jan Karel (dále jen původní žalobce ) a žalobkyně se domáhali, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) byt č. 04 o velikosti 3+1 v druhém podlaží domu čp. 199 v J. ulici v U. (dále jen předmětný byt , resp. byt ) a zaplatit jim smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč. Žalobu odůvodnili tvrzením, že dohodou ze dne 30. ledna 2007 na ně žalovaní převedli svá (společná) členská práva a povinnosti v Okresním stavebním bytovém družstvu Kutná Hora, se sídlem v Kutné Hoře, Karlov 13, IČ: 00228478 (dále jen bytové družstvo , resp. družstvo ), včetně práv vztahujících se k předmětnému (tehdy družstevnímu) bytu, a že v citované dohodě se zavázali, že byt vyklidí ve lhůtě 60-ti dnů ode dne podpisu této dohody pod smluvní pokutou 1.000,- Kč za každý den prodlení ; uvedený závazek však do současné doby nesplnili.

Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. dubna 2009, č. j. 5 C 122/2008-72, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku (zároveň výslovně rozhodl, že nemají nárok na bytovou náhradu) a zaplatit žalobcům částku 100.000,- Kč (na smluvní pokutě) do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Žalovaní jako převodci a M. L. (jejich syn) jako nabyvatel uzavřeli dne 25. září 2003 dohodu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu (dále jen První dohoda ). Následně žalovaní opět jako převodci uzavřeli dne 30. ledna 2007 dohodu o převodu týchž členských práv a povinností v tomtéž bytovém družstvu (dále jen Druhá dohoda ), avšak tentokrát s původním žalobcem a žalobkyní jako nabyvateli. Na rozdíl od Druhé dohody neobsahovala První dohoda žádné ujednání, z něhož by vyplývala úplatnost či bezúplatnost zamýšleného převodu členských práv a povinností, a nebyla v ní určena hodnota (převáděného) družstevního podílu (a ani cena nebo způsob jejího vypořádání). Druhá dohoda pak obsahovala rovněž ujednání, v němž se žalovaní zavázali předmětný byt vyklidit ve lhůtě šedesáti dnů ode dne podpisu této dohody, a to pod smluvní pokutou 1.000,- Kč za každý den prodlení . Tomuto závazku však doposud nedostáli a tedy předmětný byt do současné doby nevyklidili. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že První dohoda je absolutně neplatná, neboť neobsahuje všechny podstatné obsahové náležitosti dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, mezi něž patří rovněž určení hodnoty družstevního podílu a stanovení úplatnosti či bezúplatnosti převodu. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1402/99. Naproti tomu Druhou dohodu považoval za platnou, a to mimo jiné proto, že v době jejího uzavření byli žalovaní v důsledku absolutní neplatnosti První dohody stále nositeli práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu a byli tak oprávněni s nimi platně disponovat a převést je na původního žalobce a žalobkyni. Vycházeje z uvedených právních názorů uzavřel, že původní žalobce a žalobkyně jsou tudíž oprávněnými držiteli bytu , načež žalobě na jeho vyklizení s odkazem na ustanovení § 126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ) vyhověl.

Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní včasné odvolání. V průběhu odvolacího řízení původní žalobce a žalobkyně podáním ze dne 10. prosince 2009 (viz č. l. 93 a 94 spisu) především navrhli, aby byl soudem schválen smír mimo jiné v otázce vyklizení bytu v tom znění, že byt jsou povinni vyklidit a vyklizený žalobcům předat do dvou měsíců od uzavření smíru žalovaní a všechny osoby, které byt užívají, jmenovitě synové M. a L. L. ; pro případ, že smír nebude uzavřen (schválen), změnili žalobu (v žalobním návrhu /petitu/ týkajícím se vyklizení bytu) tak, že se napříště domáhali, aby předmětný byt byli povinni vyklidit a vyklizený jim předat do dvou měsíců od právní moci rozsudku žalovaní a všechny osoby, které byt užívají . Žalobu změnili i ohledně smluvní pokuty tak, aby jim ji žalovaní zaplatili (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) za období od 1. dubna 2007 do právní moci rozsudku v pevně stanovené výši 150.000,- Kč.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací nejprve usnesením vyhlášeným u odvolacího jednání dne 23. února 2011 připustil uvedenou změnu žaloby a poté rozsudkem ze dne 30. března 2011, č. j. 25 Co 336/2009-147, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným a všem osobám, které byt užívají, uložil povinnost předmětný byt vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.); jinak ho v důsledku (částečného) zpětvzetí (změněné) žaloby zrušil v poměru mezi původním žalobcem a žalovanými ve všech výrocích a v poměru mezi žalobkyní a žalovanými ve výroku týkajícím se smluvní pokuty, přičemž v tomto rozsahu řízení o změněné žalobě zastavil (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů v poměru mezi původním žalobcem a žalovanými (výrok III.) a v poměru mezi žalobkyní a žalovanými (výrok IV.).

Odvolací soud doplnil dokazování v odvolacím řízení přečtením nájemní smlouvy z 2. dubna 2007, smlouvy o převodu bytové jednotky z 28. února 2008, notářského zápisu z 28. prosince 2010, sp. zn. NZ 497/2010, a výpisů z katastru nemovitostí týkajících se předmětného bytu ze 17. dubna 2008 a z 22. února 2011. Z uvedených listinných důkazů zjistil následující skutečnosti. Bytové družstvo jako pronajímatel a původní žalobce jako nájemce uzavřeli dne 2. dubna 2007 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou. V citované nájemní smlouvě bylo rovněž uvedeno, že spolu s původním žalobcem bude předmětný byt užívat též jeho manželka, tj. žalobkyně. Smlouvou o převodu bytové jednotky ze dne 28. února 2008 (dále jen Smlouva o převodu bytové jednotky ) pak bytové družstvo jako převodce převedlo původnímu žalobci a žalobkyni jako nabyvatelům do jejich společného jmění manželů předmětný byt (bytovou jednotku ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů). Právní účinky vkladu vlastnického práva k bytu do katastru nemovitostí ve prospěch původního žalobce a žalobkyně nastaly k 18. březnu 2008. Poté původní žalobce a žalobkyně uzavřeli dne 28. prosince 2010 formou notářského zápisu smlouvu o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů (dále jen Smlouva o zúžení SJM ), jíž vyloučili z jejich společného jmění mimo jiné předmětný byt s tím, že jeho výlučnou vlastnicí se stane žalobkyně, která je nyní evidována v katastru nemovitostí jako jediná jeho vlastnice. Ze shodných tvrzení účastníků a původního žalobce dále zjistil, že mezi sebou neuzavřeli žádnou smlouvu o nájmu předmětného bytu. Vycházeje z uvedených skutkových zjištění především dovodil, že na základě Smlouvy o převodu bytové jednotky se původní žalobce a žalobkyně stali vlastníky předmětného bytu, přičemž v důsledku Smlouvy o zúžení SJM je nyní jeho výlučnou vlastnicí žalobkyně; podle odvolacího soudu uvedené platí bez ohledu na to, zda původní žalobce a žalobkyně byli společnými členy bytového družstva s právem nájmu k předmětnému bytu , neboť i kdyby v době před uzavřením Smlouvy o převodu bytové jednotky nebyli členy bytového družstva s právem nájmu k předmětnému bytu, nečinila by taková okolnost smlouvu o převodu bytové jednotky do jejich vlastnictví neplatnou . Uzavřel, že za tohoto stavu se žalobkyně opodstatněně domáhá ochrany svého vlastnického práva k bytu proti žalovaným, kteří do něj neoprávněně zasahují tím, že ho užívají, aniž by je k tomu opravňovala jakákoli nájemní smlouva sjednaná po převodu vlastnického práva s žalobkyní a popř. též s původním žalobcem (do zúžení jejich společného jmění manželů). Proto změněné žalobě na vyklizení bytu vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o.s.ř. V dovolání především zpochybnili správnost právního názoru, že na základě (platné) Smlouvy o převodu bytové jednotky se původní žalobce a žalobkyně (nyní po zúžení SJM pouze žalobkyně) stali vlastníky předmětného bytu bez ohledu na to, zda byli společnými členy bytového družstva a společnými nájemci předmětného bytu. V této souvislosti především namítli, že Druhou dohodu nebyli oprávněni uzavřít už proto, že jim v té době nesvědčila žádná práva a povinnosti plynoucí z členství v bytovém družstvu, jestliže je již před tím, v daném případě dne 25. září 2003 První dohodou, převedli na svého syna M. L. Vyjádřili přesvědčení, že je-li dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, tj. Druhá dohoda, od počátku neplatná, pak se původní žalobce a žalobkyně nemohli na jejím základě stát členy bytového družstva a v důsledku toho je od počátku neplatná též Smlouva o převodu bytové jednotky vycházející z předpokladu, že v době jejího uzavření členy bytového družstva byli. Za této situace vyřešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně; vůbec se totiž nezabýval namítanou neplatností Druhé dohody a v tomto směru ani nezjišťoval okolnosti rozhodné pro řádné posouzení věci . V této souvislosti namítli, že odvolací soud opomenul rozhodnou skutečnost v podobě První dohody, jejíž existence byla provedenými důkazy prokázána a jíž byla vyvrácena pravdivost skutečnosti , že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětného bytu. Odvolacímu soudu dále vytkli, že označil za účastníky řízení také všechny osoby, které byt užívají a uložil tak napadeným rozsudkem povinnosti blíže nespecifikovanému okruhu účastníků řízení odlišných od žalovaných . Měli rovněž za to, že odvolací soud ve výroku I. napadeného rozsudku nedostatečně specifikoval předmětný byt jako byt č. 04 o velikosti 3+1 v druhém podlaží domu čp. 199 v J. ulici v U. . Podle jejich mínění jde vzhledem k dikci zákona o vlastnictví bytů i k předloženým důkazům výpisy z katastru nemovitostí o neurčité (nekonkrétní) vymezení předmětného bytu (bytové jednotky) ve výrokové části napadeného rozsudku, jež způsobuje jeho nevykonatelnost. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. března 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovolání s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) směřuje proti výroku I. napadeného rozsudku.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle § 219 o.s.ř. nebo podle § 220 o.s.ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).

V posuzovaném případě odvolací soud neposoudil práva a povinnosti účastníků řízení (žalobkyně a žalovaných) jinak než soud prvního stupně. I když ve výroku I. napadeného rozhodnutí uložil povinnost k vyklizení bytu nejen žalovaným, ale i všem osobám, které byt užívají, a na místo patnáctidenní lhůty k vyklizení stanovil lhůtu dvou měsíců, ve skutečnosti vyhovující rozsudek soudu prvního stupně (jeho rozhodnutí ve věci samé) v poměru mezi žalobkyní a žalovanými potvrdil; je přitom nerozhodné (viz výklad shora), že výrok svého rozsudku formuloval tak, jakoby rozsudek soudu prvního stupně měnil. Z tohoto důvodu nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Protože napadený rozsudek je ve skutečnosti rozsudkem potvrzujícím, nemůže být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).

Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím však dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který dovolatelé rovněž uplatnili. Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. pak zpochybnili správnost (předběžného) právního názoru, že na základě (platné) Smlouvy o převodu bytové jednotky se původní žalobce a žalobkyně stali vlastníky předmětného bytu bez ohledu na to, zda v době jejího uzavření byli společnými členy bytového družstva s právem nájmu k předmětnému bytu .

Dovolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k právním závěrům odvolacího soudu a s přihlédnutím k uplatněným dovolacím námitkám lze napadenému potvrzujícímu rozhodnutí přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda na základě (platné) Smlouvy o převodu bytové jednotky (a posléze uzavřené Smlouvy o zúžení SJM) je žalobkyně vlastnicí bytové jednotky, jak uzavřel odvolací soud, či zda jí nemůže být proto, že je vždy absolutně (tj. od počátku) neplatná smlouva o převodu bytu z vlastnictví bytového družstva, byl-li byt převeden osobě, která v době uzavření takové smlouvy nebyla členem bytového družstva a nájemcem dotčeného bytu, jak míní dovolatelé. Uvedená otázka totiž dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu (jednoznačně) vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání pro řešení uvedené otázky přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze uvedené vady dovolatelé v dovolání uplatnili (výtkami týkajícími se formulace výroku I. napadeného rozsudku). Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť povaha vytýkaných vad řízení tomu nebrání.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy o převodu bytové jednotky (dále jen zákon č. 72/1994 Sb. ), byt v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva (dále jen "družstvo"), jehož nájemcem je fyzická osoba člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva. Uvedená podmínka platí i pro byty ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví družstva v domech.

Účelem citovaného ustanovení je poskytnout zvýšenou ochranu členu družstva, který byt na základě svého členství a uzavřené nájemní smlouvy užívá a jehož členská práva a povinnosti, vztahující se k tomuto bytu, představují majetkovou hodnotu, na jejíž cenu má převod bytové jednotky výrazný vliv (srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona o vlastnictví bytů, projednávaného v Poslanecké Sněmovně Parlamentu České republiky v jejím prvním volebním období 1992 - 1996 jako sněmovní tisk číslo 599, a dále např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010, uveřejněného pod č. 62/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedeného je zřejmé, že smyslem ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. je omezit smluvní volnost bytového družstva při převodu bytů v budově, která je v jeho vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví, jež poskytlo do nájmu svým členům fyzickým osobám. Takové byty lze převést jen jejich nájemcům členům družstva. Smlouva o převodu bytu z vlastnictví bytového družstva, která uvedené dispoziční omezení nerespektuje, odporuje zákonu (účelu ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.) a jako takovou ji stíhá sankce absolutní neplatnosti (srov. § 39 obč. zák.). Naproti tomu zákon č. 72/1994 Sb. neomezuje smluvní volnost bytového družstva při převodu bytu v budově, kterou má ve vlastnictví, popřípadě ve spoluvlastnictví, jde-li o byt, který nemá nikdo v nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 619/2006, uveřejněný pod č. 8/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). K tomu lze jen dodat, že vzhledem k účelu ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. platí uvedený závěr i v situaci, kdy byt v budově ve (spolu)vlastnictví bytového družstva, má v nájmu osoba, která není členem družstva. Úprava obsažená v citovaném ustanovení totiž k ochraně takové osoby ( nečlena družstva) nesměřuje a tedy ani tam, kde byt v domě ve (spolu)vlastnictví bytového družstva, má v nájmu určitá osoba, není zákonem č. 72/1994 Sb. omezena smluvní volnost bytového družstva při převodu tohoto bytu, jestliže taková osoba není členem družstva.

Z řečeného vyplývá, že okolnost, že byt v domě ve (spolu)vlastnictví bytového družstva byl převeden osobě, která nebyla členem družstva a nájemcem tohoto bytu, může činit smlouvu o převodu bytu z vlastnictví družstva absolutně neplatnou (§ 39 obč. zák.), avšak nikoli sama o sobě, nýbrž pouze za současného naplnění předpokladu, že v době uzavření zmíněné smlouvy měla dotčený byt v nájmu jiná osoba, jež zároveň byla členem bytového družstva. Důvodem absolutní neplatnosti smlouvy o převodu bytu z vlastnictví bytového družstva tu tak je ve skutečnosti okolnost, že byt byl převeden osobě odlišné od jeho stávajícího nájemce člena družstva. V této souvislosti přitom nelze ztratit ze zřetele, že k důvodům absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží z úřední povinnosti, jen jsou-li z takového právního úkonu bez dalšího patrny (jako např. jde-li o právní úkon neurčitý nebo nesrozumitelný). Jinak je zkoumá (může zkoumat) jen na základě konkrétních tvrzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1993/2010, a ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1664/2010, a dále např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněného pod č. 71/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

V uvedených souvislostech však nelze ani opomenout, že podle ustálené soudní praxe (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 2 z roku 2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je ke vzniku smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (v daném případě Druhé dohody, která předcházela uzavření Smlouvy o převodu bytové jednotky) nezbytná řádná identifikace účastníků smlouvy a bytového družstva, k němuž se členská práva a povinnosti vztahují, určení (rozsahu) převáděných práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, určení, zda jde o převod úplatný či bezúplatný, a v případě úplatnosti převodu rovněž stanovení ceny nebo způsobu jejího vypořádání. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí vyplývá, že smlouva o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu naopak nemusí obsahovat určení hodnoty družstevního podílu .

Podle ničím nezpochybněného skutkového zjištění neobsahovala První dohoda žádné ujednání, z něhož by vyplývala úplatnost či bezúplatnost zamýšleného převodu členských práv a povinností; v důsledku toho neobsahovala ani ujednání týkající se stanovení ceny za převod nebo způsobu jejího vypořádání. Z toho pak rovněž vyplývá, že předložením První dohody bytovému družstvu nemohlo dovolatelům zaniknout členství v družstvu a nájem předmětného bytu a že za tohoto stavu se nemohl jejich syn M. L. stát členem družstva a nájemcem bytu; nelze se tudíž ztotožnit s názorem dovolatelů obsaženým v jejich podáních z 12. května 2008 a z 20. září 2008 na č. l. 7 až 10 a 34 a 35 spisu. Dovolatelům jako členům bytového družstva a nájemcům předmětného bytu pak nic nebránilo v tom, aby s původním žalobcem a žalobkyní uzavřeli Druhou dohodu (obsahující všechny výše uvedené náležitosti smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu), na jejímž základě (jejím předložením bytovému družstvu) se stali členy družstva a po uzavření nájemní smlouvy ze dne 2. dubna 2007 s původním žalobcem rovněž nájemci předmětného bytu. Za této situace odvolací soud nepochybil, pokud dovodil, že původní žalobce a žalobkyně se stali vlastníky předmětného bytu na základě (platné) Smlouvy o převodu bytové jednotky; uvedenou smlouvu totiž bytové družstvo uzavřelo v souladu s ustanovením § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. s původním žalobcem a žalobkyní jako nájemci předmětného bytu a členy družstva. Je přitom nerozhodné, že v této souvislosti odvolací soud nesprávně dovozoval, že se tak stalo i tehdy, kdyby v době před uzavřením Smlouvy o převodu bytové jednotky nebyli členy bytového družstva s právem nájmu k předmětnému bytu . Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

K námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak lze uvést následující.

Předně dovolací soud nesdílí názor dovolatelů, že odvolací soud ve výroku I. napadeného rozsudku nedostatečně specifikoval předmětný byt jako byt č. 04 o velikosti 3+1 v druhém podlaží domu čp. 199 v J. ulici v U. . Podle přesvědčení dovolacího soudu je zmíněnými údaji předmětný byt označen naprosto dostatečně, tj. nezaměnitelným způsobem umožňujícím v případě podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) jeho nucené vyklizení. Okolnost, že co do podrobnosti údajů, jimiž je byt identifikován, neodpovídá jeho označení dikci zákona o vlastnictví bytů a údajům obsaženým ve výpisech z katastru nemovitostí, je z procesního hlediska bezvýznamná. V tomto ohledu tedy formulace výroku I. napadeného rozsudku nevykazuje žádné vady, natož vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

Dovolatelům nelze přitakat ani v názoru, že odvolací soud zatížil řízení vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť do potvrzujícího výroku I. napadeného rozsudku převzal změněný žalobní návrh ( petit ), jímž se žalobkyně domáhala, aby vedle žalovaných byla vyklizovací povinnost uložena i všem osobám, které byt užívají . Především totiž nelze přehlédnout, že uvedené vady řízení (s tvrzením, že rozsudek v tomto znění je nevykonatelný) se nepatřičně dovolávají žalovaní (kteří se podáním na č. l. 176 178 v rozporu s předešlým názorem domáhali odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku), jímž by mohla být nevykonatelnost rozsudku ku prospěchu. Kromě toho není žádných pochyb o tom, že vyklizovací povinnost byla uložena žalovaným (dovolatelům) a v tomto konkrétním případě nelze usuzovat na nevykonatelnost rozsudku jen proto, že odvolací soud nepatřičně (jaksi navíc) převzal do výroku svého nalézacího rozsudku změněný žalobní petit se souslovím užitým v ustanovení § 341 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., které se týká výkonu rozhodnutí, a povinnost k vyklizení bytu tudíž nesprávně uložil i všem osobám, které byt užívají , tedy osobám, jež ve výroku rozhodnutí (bez vazby na označení účastníků v záhlaví rozsudku) označil povšechně a zcela nedostatečně (jako všechny osoby, které byt užívají ) a které nebyly ani účastníky řízení. Byť takto formulovaná část výroku nemá v nalézacím řízení místa, je v rozporu s platným procesním právem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný pod č. 14 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura) a je tak vadou řízení, nejde z důvodů výše uvedených o takovou vadu řízení, která by v tomto konkrétním případě mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani v tomto směru tudíž nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně.

Se zřetelem k řečenému lze učinit závěr, že dovolatelům se prostřednictvím užitých dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. ledna 2013

JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu